Divadelní noviny > Názory – Glosy
Hrdla a krky
Výroční listopadový den mi vnucuje úvahu o tom, proč se právě studenti a divadelníci stali hybnou silou, která před pětadvaceti lety podnítila Čechy a Slováky k masovému projevu nesouhlasu s komunistickou vládou a k úspěšnému úsilí o její odstranění.
Studenti reagují spontánně a nezatěžují se ustavičným pomýšlením na následky svých reakcí. O to ostřeji prožívají společenské konflikty, které jejich rodiče a prarodiče často konejší postojem zakotveným v české kotlině dokonce historicky: moudrým, opatrným, přizpůsobivým nebo zbabělým, jak to kdo chce podle svého názoru a temperamentu nazvat.
Divadelníci zakoušejí zážitek nesvobody velmi citelně. Zatímco mnohý občan zkouší uniknout před ním do soukromí a umělec nebo vědec jej aspoň částečně vytěsňují před dveře pracovny, divadlo, ačkoli se dá nouzově provozovat i v bytě, volá po veřejném prostoru a touží se sdílet. Je proto předmětem mocenského omezování v míře, která se v okamžiku pouličního režimního násilí jeví jako dvojnásob nesnesitelná.
Jak však bytostnou potřebu svobody sladit s pocity těch, kdo dnes tvrdí, že svobodu nepotřebují, nebo si ji necení ani zdaleka tolik jako údajné jistoty z dob socialismu? Je potřeba svobody vlastní pouze určitému typu elit? Dá se žít v nesvobodě, a jak?
Jako odpověď se nabízí příklad státu, který s obyvateli programově zachází jako s nesvobodnými. Studenty chtivé svobody dal před pětadvaceti lety pro názorné poučení zmasakrovat tanky a má pokoj, jak to nedávno zhodnotil dvaadevadesátiletý bývalý český komunistický představitel. Ten stát však prý nenechá nikoho hladovět a jeho systém dnes hospodářsky prospívá. Nespokojenost v jeho rámci pociťují nyní pouze jedinci a nahlas ji vyjadřují jen výjimečně. Jsou tedy pominutelní. Ujímat se jich znamená vměšovat se do cizích záležitostí.
Už před téměř půldruhým stoletím nastolil Veliký inkvizitor v románě Dostojevského zásadní otázku: Má pro lidi větší hodnotu chléb než svoboda? Lze případně uspokojit obojí?
Po uplynulém čtvrtstoletí zní pochopitelně jinak než v listopadu 1989. Básník ten rozdíl pojmenoval: Všichni naši lidé na náměstích/ Ještě včera Včera měli hrdla// Dnes už mají jenom/ Obyčejné krky.
Hrdla žádají svobodu. Krky chléb.
Obojí požadavek má svou váhu. Společnost, která o chléb pro všechny soustavně nedbá, vystavuje se nebezpečí sociálních nepokojů a převratů.
Společnost, která se sžije s nesvobodou, to jest nadřazuje svobodě hospodářské zájmy a neumí se srovnat s tím, že cenou za ni je její sepětí s nejistotou, zaplatí za to obecným úpadkem, a nejen mravním. U nás se ocitá i v rozporu s dávným výkladem obrozenců, že smysl národní existence tkví v účasti na humanizaci a kultivaci lidstva. Občané takzvaného malého státu se tím zároveň zříkají základních státotvorných ambic.
Vybaveni těmito zkušenostmi a zřeteli rozhodujeme každodenně o svém osudu.
Komentáře k článku: Hrdla a krky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)