Ve svatebním akváriu
Brechtova Svatba ve Slováckém divadle začíná lyrickou scénou, kdy za průsvitnou oponkou a za hudebního doprovodu jemné zvonkohry jevištěm „plave“ několik postav, které naprázdno jako ryby otevírají ústa. Po rozhrnutí opony se akvárium změní v nemoderní béžový obývák, jemná atmosféra je tatam a jeden groteskní výjev střídá druhý.
Režisérka Anna Petrželková spolu s výtvarnicí Evou Jiříkovskou stylizují postavy do karikatur s nabílenými obličeji a silně natuženými účesy. Herci po scéně cupitají a zprvu se dorozumívají neartikulovaným žvatláním, takže připomenou postavičky animovaných filmů. Také fakt, že „krabice“ pokoje je umístěna poměrně v hloubce jeviště a svatební tabuli, za kterou se odehrává většina akcí, dělí od prvních řad několik metrů, nutí diváka zachovávat si odstup a staví ho do role jakéhosi vnějšího pozorovatele hemžení lidského zvěřince. Petrželková rozehrává aktovku do celovečerní stopáže řadou situačních gagů – jako sled scének na obecné téma „svatebního veselí“, třeba když matka-hostitelka pořád dokola odchází od svatební tabule, a nutí tak všechny hosty, aby neustále vstávali. Petrželková i soubor prokazují cit pro slapstick a timing, zároveň ale režisérka neinscenuje v prvé řadě „řachandu“. I když jsou gagy technicky přesné, mnoho smíchu nesklízejí, naopak někdy záměrným zpomalením akce, jindy třeba opakovaným narušováním děje způsobeným výpadky elektřiny v bytě novomanželů se do inscenace vkrádá neurčitá melancholie.
Postupně jsou více tematizovány narušené vztahy mezi postavami, ať už je to manželská rutina jednoho z páru hostí (Jestli chceš držet nějakou řeč, tak drž hubu.), nebo problematický vztah snacha–tchyně, kdy matka, odmítající vyklidit pozici hostitelky, dovolí nevěstě alespoň otevřít víno, podá jí láhev a vývrtku, aby se po několika neúspěšných pokusech ukázalo, že láhev má šroubovací uzávěr. S narůstajícím svatebním veselím, zejména když se sáhne po kytaře a začne tancovat, se postavy uvolňují, padají z nich civilizační nánosy a ukazují se ve své malosti, trapnosti a živočišnosti, které silně evokují svět Formanova Hoří, má panenko. Zběsilý svatební rej, kdy společnost za doprovodu absurdních písní (Ježíšku, dej nám ocelové pěsti, ať můžem do těch pěstí chytat štěstí…) popouští otěže své sexualitě a v bytě se postupně souloží všude, kde se dá, se nakonec změní ve všeobecnou kocovinu a frustrované postavy opouštějí svatební hostinu ve značně dusné atmosféře. Na scéně zůstávají jen zničení novomanželé podpírající strop svého příbytku, protože s postupnou destrukcí vztahů mezi postavami se rozpadá i celý byt. Jejich novomanželské štěstí jim tak doslova padá na hlavu.
Co dělá Petrželkové Svatbu mimořádnou, je v prvé řadě fakt, že přes ostrou stylizaci inscenace nepřipomíná mechanický strojek. Herci přesně drží zvolený styl (okouzlující je obzvlášť hejsek s elvisovskou patkou Jiřího Hejcmana), skvěle pointují, s lehkostí si poradí s přísnou rytmizací, suverénně pracují s návratností motivů (jako třeba nenápadný průběžný gag s kytarou Tomáše Šulaje, který se snaží stále si vzpomenout na akordy jediné písně, kterou umí zahrát, svatební klasiky Když si báječnou ženskou…). Nemají potřebu se prosazovat na úkor ansámblové souhry, zároveň ale působí v nastolené stylizaci neuvěřitelně svobodně. Jednou z hlavních devíz inscenace je tak její hravost.
Neméně obdivuhodné je, jak se režisérce povedlo plynule a bez násilných střihů proměnit počáteční směšné hemžení v grotesku lidské existence. Z inscenace postupně mizí brechtovský satirický tón a vkrádá se melancholický odér trapnosti uvozující finální obraz všeobecné deziluze. Zároveň získávají na důrazu „rybí“ motivy, průběžně upozorňující na to, co závěrečný obraz zřetelně vyjádří – že pod vší tou nezávaznou legrací jde o lidi, kteří se topí ve svých životech neschopni najít společnou řeč, jako by jim od úst místo slov vycházely jen prázdné bublinky.
Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Bertolt Brecht: Svatba. Překlad Rudolf Vápeník a Ludvík Kundera. Režie Anna Petrželková, dramaturgie Iva Šulajová, výprava Eva Jiříkovská, hudba Mario Buzzi, choreografie Hana Achilles. Premiéra 18. října 2014. (Psáno z reprízy 1. listopadu 2014.)
Komentáře k článku: Ve svatebním akváriu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)