Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Dušan Hřebíček a jeho diagnóza Méliès

    Dušan Hřebíček (29. 4. 1962 v Olomouci) začínal své herecké kroky v amatérském souboru ve Zlíně, kde chvíli pracoval v Divadle pracujících jako kulisák, pak se v jeho životopise objevuje i krátká epizoda poštovního doručovatele na Valašsku. Později krátce působil jako elév ve Večerním Brně, následovaly tři roky v Těšínském divadle a od roku 1988 byl v angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde patřil k předním členům hereckého souboru a podílel se v několika výrazných režisérských etapách na formování profilu této činoherní scény. Za roli Rodgera v inscenaci Král je panna v režii Lídy Engelové v Klicperově divadle byl v roce 2010 nominován na Cenu Thálie. Od sezony 2012/2013 je v angažmá v Divadle DRAK, kde mu role Georgese Mélièse přinesla jednoznačné ocenění a pochvaly od diváků i kritiky.

    Poslední trik Georgese Mélièse

    Sebejistý mág filmového plátna v inscenaci Poslední trik Georgese Mélièse (režie Jiří Havelka, Divadlo DRAK) FOTO ARCHIV

    Scénu představující stroze zařízený pokoj se secesními tapetami rozevírá roztřesený stařeček, který se sotva může bez problémů posadit a je neustále ve svém zřejmě dohasínajícím životě vyrušován autoritativní ošetřovatelkou. Jakmile se ale za ní zavřou dveře jeho pokoje, nastává podivuhodná proměna – směšný dědeček svou vizáží a trochu i kostýmem připomínající spíše Dottora z komedie dell’arte usedá za stůl, namočí pero do kalamáře a jistou rukou začíná psát své paměti. Ano, je to starý Georges Méliès, který znovu prožívá svůj podivuhodný život, a Dušan Hřebíček, který v této roli exceluje, ho vybavuje celou škálou svých charakteristických hereckých prostředků. Z nemohoucího starce se stává sebejistý mág filmového plátna, kouzelník s eskamotérskými triky, šarmantní a galantní elegán, který po řadě zlomyslných žertíků vykouzlí pro svou zaskočenou trapičku růži, váhající Faust i snílek houpající se na srpku měsíce. Za každou situací následuje výrazná a mnohdy nečekaná pointa, šibalský úsměv, který svědčí o tom, že se i Mélièsův představitel všemi situa­cemi baví. V této roli, o které se dá říci, že je pro Dušana Hřebíčka určitě rolí životní, současný člen hradeckého Divadla DRAK zúročil všechno, čím na své pestré pouti českými divadelními scénami prošel.

    …Nejdůležitější pro mě byl u Mélièse jeho smysl pro humor a dětská hravost, která čiší z jeho filmů. Energie, šarm. A taky jeho zalíbení v ženách! To zaujetí, s jakým vymýšlel kouzla, objevoval možnosti kamery, konstruoval scénu, předehrával jiným a sám hrál – to bylo úžasné. A potom poznal dno a zapomenutí… opravdu bylo při práci z čeho čerpat.

    Myslím si, že to představení se některých lidí bytostně dotýká, takže říkají, že brečí a neví proč. Někomu se asi líbí výtvarné řešení, někomu kouzlení nebo muzika, někomu se líbí ten paradox: komické zápolení se smrtí, ale někdo to nechce vůbec rozebírat. Jako by to slova nějak rozmělňovala. Prostě přistoupí na to, že se dějí zázraky. Faktem je, že všichni – od režiséra až po techniku – děláme, co je v našich silách, ale vzniklo tam ještě něco, co se nedá vyrobit, nacvičit ani ovlivnit. A pak jsou tam pro mě věci, které mi v dnešním „přejezeném“ divadle moc chybí – soustředěnost, cudnost a jednoduchost (= jeden duch)…

    Introvert, kutil i filosof

    Pohybová partitura jeho Mélièse udivuje jak dokonalou stylizací, brilantní eskamotérskou prací, smyslem pro gag, ale i rázností střídanou s nostalgickou až romantickou notou jeho hrdiny, tak pečlivě připraveným závěrečným trikem, který je nejen vrcholem inscenace, ale i precizně promyšleného hereckého výkonu.

    …Triky a kouzla, které používáme při představení, jsme si většinou vymýšleli sami a konzultovali jsme je s profesio­nálním kouzelníkem. Ale jsou tam i typická mélièsovská mizení a objevování nebo proměny osob a věcí pomocí filmového střihu. Je to pohybové představení a to mi vyhovuje. Pantomima a klaunské divadlo mě provází pořád – už od poloviny sedmdesátých let, kdy jsme v amatérském souboru Malá scéna ve Zlíně společně objevovali komedii dell’arte nebo klasickou pantomimu…

    Dušan Hřebíček působí v civilu jako introvert a celou řadu gagů a kome­diálních momentů byste do něj vůbec neřekli. Jako by jeho plachost vycházela ze zvažování a odhadu situací a v neposlední řadě z respektu k lidem, s nimiž se setkává – ať už jsou to kolegové mimo jeviště, nebo partneři na scéně.

    …Měl jsem a mám štěstí na lidi okolo sebe. To je podstatné. Vím, že divadlo není to jediné, že potřebuju víc kořenů – rodinu, přírodu, hudbu, výtvarné umění atd. Taky jsem zjistil, že když se něco výborně daří, vzápětí přijde katastrofa. Že když si myslím, že něco umím, je to spíš počátek konce. Přestává to být tvůrčí. A taky že ty nejhorší zážitky a křivdy mají cenu zlata. Akorát že bolí. Jediné, co bych možná sdělil mladším kolegům, je, že naprostá většina herců dělá, co je v jejich silách, ale že nic neopravňuje režiséra k tomu, aby herce ponižoval (i kdyby měl stokrát pravdu). Řeší si tím většinou své osobní problémy. Režisér je pro mě partner…

    Hřebíčkův Méliès je utkaný z celé řady figur, které vytvořil během svého více než dvacetiletého působení v Klicperově divadle – namátkou třeba Papageno v Kouzelné flétně, Mageri v Baladě pro banditu, Macbeth, Argan ve Zdravém nemocném či Rodger v Král je panna! –, to jsou naprosto rozdílné postavy, které mají pozoruhodný vnitřní život. Střídá se v nich sebejistota i plachost, skromnost i namyšlenost, ale i strach z nepochopení. A k tomu všemu úžasná až rtuťovitá pohyblivost, kterou dovede Hřebíček jedním gestem proměnit ve zvolněné, důstojné gesto, podlé patolízalství, strach a na druhé straně plebejskou kuráž. Jeho figury jsou dojemné, jindy opovrženíhodné, ale pokaždé srozumitelné a pochopitelné. Hřebíček je vybavuje uvěřitelností, lidskými vlastnostmi, které jsou divákovi známé či blízké. I ta nejodpudivější figura má svou dojemnost, vysvětlitelnost. Jako by v ní herec hledal styčný bod se svými životními zkušenostmi s pozorováním lidí, kteří nejsou jen černobílí, ale také ne šediví. A jak umí pracovat s pauzou! Umí si počkat na diváckou reakci, diváka cítí a ctí a v žádném případě nepodceňuje. Nikdy nepodehrává ani nepřehrává, jeho figury mají přesnou stavbu, která vychází z jeho přemýšlivosti, dumání nad rolí i jejími detaily. Pokud se uchýlí k drobnokresbě, nejde jen o momentální etudu, ale o charakteristický detail figury vycházející z jejího celku.

    Dušan Hřebíček je ale také hračičkář, kutil, v mnoha ohledech samouk, skládá hudbu a rád si zafilozofuje.

    …Mám rád Kim Ki-duka, Rilkeho, Junga, Tolleho, indiány, Tibet, třeba v poslední době mě úplně fascinuje Clarissa P. Estés a její kniha o ženách, které běhaly s vlky, ale čím dál víc je pro mě důležitější obracet se sám k sobě. Inspirovat se mou ženou, učit se od mých dětí, pochopit, jací byli vlastně mí rodiče. Jak už jsem říkal – měl jsem a mám štěstí na lidi, kteří mě obklopují. Každý z nich, včetně mě, vrhá stín, ale bez stínu by to nebyli lidé. Snažím se zbavovat se iluzí a vyhledávat pravdivý obraz – to souvisí s životem i s tvorbou – tyto dvě věci pro mě nejdou odlišit. Dnes se všechno třídí, hodnotí, kategorizuje – já to cítím úplně naopak. Když Rilke mluvil o umění jako o vášni pro celek, pojmenoval tím pro mě i život vůbec…

    Zlatovláska

    Dušan Hřebíček v pohádce Zlatovláska – podle M. D. Rettigové (režie Josef Krofta, Divadlo DRAK) FOTO ARCHIV

    Bez řevnivosti zato s hravostí

    O své herecké tvorbě přemýšlí a na své role i představení se až s puntičkářskou precizností připravuje. Tak trochu klaun, trochu mudrující sedlák. Po dvaceti letech působení v Klicperově divadle překvapivě přešel do hradeckého Draku – a musel se srovnat s jiným způsobem práce i divákem.

    …Bylo to v podstatě bezbolestné, protože všechny počáteční obavy rozptýlila úžasná, domácí atmosféra, která v Draku panuje. Taky jsem byl z Klicperova divadla zvyklý na časté střídání různých stylů a režijních přístupů, takže jsem s touto změnou neměl žádný problém. Ale pochopitelně jsem činoherec, takže když jsem při prvním záskoku dostal do ruky maňáska, byla to hrůza. Ale snažil jsem se, abych to ostatním kazil co nejmíň. To bylo těžké.

    Samozřejmě, že způsob práce v Draku je hodně odlišná od činohry. Je daleko pohodovější a hravější. Není tu taková řevnivost a tak velké ambice. Na druhou stranu výdej energie a nervová zátěž je v činohře nesrovnatelně větší. Mám to ale tak, že potřebuju cítit smysl toho, co dělám – ať s loutkami, nebo bez nich…

    Inscenace Poslední trik Georgese Mélièse patří k těm, jaké se urodí na jevišti jen jednou za desetiletí. Spojuje v sobě tajemnou i naivní atmosféru filmových triků z doby počátků tohoto média, možnost nahlédnout do životní cesty člověka, který věřil v sílu filmových prostředků, a to všechno na osnově faustovského příběhu o touze po nesmrtelnosti. Je to pocta tvůrčí fantazii, vynalézavosti, uměleckému důvtipu i nezlomné víře v realizaci svého snu sdělovaná ryze divadelním jazykem. Dušan Hřebíček se v Georgesi Mélièsovi, se kterým má i lidsky mnoho společného, potkal s výjimečnou příležitostí, kterou nejen využil, ale povýšil na mnohavrstevný divadelní zážitek.


    Komentáře k článku: Dušan Hřebíček a jeho diagnóza Méliès

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,