Varyš píše ze zálohy (No. 6)
V předposledním díle svého zápisníku, jehož vznik opět podmalovávala debata o tom, jak Rožděstvěnskij diriguje třetí akt Viklického opery Máchův deník, se otočím k problematice nanejvýš milé i ožehavé – k multiumělci Vojtěchu Bártovi.
Netřeba zakrývat, že máme mnoho společného: jsme vrstevníci, oba se zabýváme divadlem a v neposlední řadě máme stejné křestní jméno- dá se též říct, že nás pojí jistá forma osobního přátelství. Na recenzování přátel se vesměs hledí s nelibostí: kritik by o lidech, s nimž ho pojí nějaký osobní vztah, neměl psát vůbec. Já si naopak myslím,že pokud se vyloží karty na stůl, není na tom nic neetického. Koneckonců recenzent může být v mnohém tvůrci sice nakloněn, ale může také podrobněji vidět jeho chyby, jeho vztah k recenzovanému dílu může být velmi osobní a zaujatý – což vnímám v každém případě jako plus.
Ze všech talentů a oblastí, kterým se Vojtěch Bárta věnuje (přinejmenším: režie, dramaturgie, psaní, herectví) vidím jako podstatné právě herectví: Jeho expresivně-groteskní nespoutaný teatrální projev by se časem mohl stát základem ryze autorské klaunerie anebo – pod přísným a inspirativním vedením tvůrčího režiséra – základem velmi specifické herecké osobnosti.
Za nejlepší věc, co jsem kdy viděl nejen od Vojtěcha Bárty, ale i Jana Friče, který je jinak samozřejmě „hotovějším“ režisérem s několika nepominutelnými úspěchy na kontě, prokládám festivalové poloimprovizované představení Válka idejí. Loni na Divadelní Floře Olomouc, kdo neviděl, tomu všechny ty Werichovy buřtíky, Stella Zázvorková-Artaud a gafy nic říkat nebudou, kdo byl, nezapomene. Úchvatně vtipné představení o divadle, umění a kritice.
Rovněž jsme ocenil Vojtěchovo ztvárnění role doktora Dorna ve studentské variaci na Čechova /F/racek v režii Lucie Ferenzové na půdě DAMU, která mě jinak příliš neoslovila, stejně jako zmatená hříčka na téže půdě Plathová je darebák, pod níž byli autorsky a režijně spolupodepsáni Vojtěch Bárta a Veronika Musilová-Kyrianová.
Již bez školního jha, pustil se Vojtěch Bárta poslední dobou do dvou autorských projektů – oba mají ledacos společného.
V Eliadově knihovně Divadla na Zábradlí uvedl koncem loňského roku Wiktacyho svět, dílo na pomezí inscenace a scénického čtení. První půl tvořila Bártova koláž z Witkacyho života, druhou půli pak nastudování Witkacyho slavné aktovky Blázen a jeptiška. Hlavní roli v obou případech pojal charismatický herec Kajetán Písařovic jako okázale rozervaného básníka –romantika. Bárta se objevil v menších rolích, které patřily k lahůdkovým částem jinak poměrně nevýrazného představení. V první řadě mě nepotěšilo, že byla akcentována vcelku běžná interpretace Witkacyho osobnosti a díla, tedy jako už zmíněného nešťastného rozervance, malý důraz byl kladen na humor, i černý, jímž Witkiewicz oplýval, na jeho polsko-středoevropskou zkušenost, zážitek rozpadu starých hodnot a také patos. Vlastně se stal jedním z mnoha oněch prokletých básníků, beatniků, romantiků, dekadentů… reprezentantem masy.
Podobně problematicky nedovařeným tvarem je „Jsem ve Hvězdě“ K.H.M, dílo o Máchovi, vytvořené v rámci dvousetletého máchovského výročí v prostoru hodovní síně ve Hvězdě (viz též recenze Natálie Preslové Mrtvá hvězda, silný svit…, pozn. red.). Šesticípý obří prostor nebyl nijak intenzivně využit. Stejně jako skutečnost, že měl Bárta k dispozic herce, kteří patří k tomu lepšímu, co mladší generace může nabídnout – Jakuba Gottwalda, Janu Pidrmanovou a opět Kajetána Písařovice. Sám si ke škodě věci tentokrát nezahrál. Úryvky z Máchových textů i jeho života, trochu pohybu, troch deklamace. Pokus nějak vystihnout divokou duši básníkovu úplně nevyšel. Uprostřed byla vana, která vzbuzovala různé asociace – ale zřejmě jen v divácích.
Ani v jednom případě jsme se nedozvěděli, co si vlastně Bárta o Witkacym a Máchovi myslí, v čem mu připadají inspirativní, co a proč o nich hraje a komu. Tam kde, šlo ledacos u Witkacyho světa přiřknout nedostatečným podmínkám, poloamatérskému týmu, časovému presu atd., už padá při daleko velkolepějším KHM na hlavu autorské lenosti nebo pohodlnosti. A to je škoda.
Komentáře k článku: Varyš píše ze zálohy (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vojtěch Varyš
MEA MAXIMA CULPA!
opravuju závažný omyl, jehož jsem se dopustil – dvojroli Witkacego/ Walpurga hrál VOJTĚCH HÁJEK. chválu tedy směřuji na něj.
28.11.2010 (15.05), , Trvalý odkaz komentáře,