Akcent na dokument (No. 2)
Dokumentární divadlo je dnes snad nejpozoruhodnější divadelní trend vstupující do přímé a živé komunikace a diskuse s divákem a společností. S minulostí i současností. Festival Akcent je první u nás, který se chce koncepčně tomuto směru věnovat, což letos zdůraznil v proměně svého podtitulu: Mezinárodní festival dokumentárního divadla.
A festivaly – aspoň pro hlubší zájemce o žánr – jsou mnohdy nejzajímavější ne svými úspěšnými tituly, ale také – a někdy i pro přemýšlení o daném oboru důležitějšími – svými problematickými tituly. V nich se o hranicích či nejasnostech daného uměleckého směru a snažení dovíte velmi mnoho. A právě taková byla produkce Pizza pro národ jihokorejského tvůrce – designéra, interdisciplinárního umělce, filmaře a aktivisty – Kima Hwanga (1980), který v současné době žije v Amsterdamu a Londýně.
Hwang před časem vytvořil v Soulu levnou videonahrávku, na níž vtipným způsobem jakéhosi fiktivního televizního pořadu učí severní Korejce péct doma pizzu (cituje v ní i televizní pořady z KLDR propagující pchjongjangskou – obyčejným občanům finančně nedostupnou – restauraci prodávající pizzu). DVD pak nechal pomocí čínských pašeráků propašovat v 500 kusech do KLDR, kde bylo údajně velmi úspěšné a šířilo se na černém trhu. Hwang během předstvení svými filmovými projekcemi, které diváci téměř po celý čas sledují, právě toto dokumentuje. Promítá jim jakýsi „soap“ seriál s dvojící mladých Korejců, kteří vystupují coby v KLDR žijící pár a kteří vše komentují – před listopadem i u nás dobře známým – žargonem soudruhů a soudružek. Pravděpodobně však jde o jakési jihokorejského Hanáka s Holubovou z dob Sklepa nebo méně razantní České sody. Oba jsou jako by zamnipulovaní severokorejským komunismem, oba se z této pozice naivně a dětinsky podivují konzumním věcem vyrobeným v Jižní Koreji či pocházejícím z „prohnilého“ Západu (coca cola) a touží po nich. Mezi promítanými částmi čte divákům živě – ale naprosto bezpříznakově, odcizeně – jiná dvojice (zřejmě) Korejců – jako „filmová“ dvojice zhruba stejně stará dívka a mladík – soukromé rodinné dopisy evokující tragické a bolestné dialogy demarkační čárou rozdělených korejských rodin. A na závěr vstane – mezi diváky po celou dobu sedící – harmonikář a zahraje jakýsi song. Toť vše. Konec.
Severokorejská domácí pizza vyrobená dle návodu z prohnilého Západu. FOTO archiv festivalu
Nevím, ale celé to působilo chladně, uměle, odcizeně. Vypočítavě pro západní (a možná i dálnovýchodní) trh. Bez empatie, bez snahy o osvětlení či dobrání se nějakých podstatnějších informací než jen těch, že KLDR oblbuje své občany, jeví se trapná a je zcela mimo demokratický svět západní a dálnovýchodní civilizace 21. století. Záměrně technicky špatný film (evokující domácí video) s humorem, kterému bez kontextu nelze dobře rozumět (lépe řečeno není jasné, kdy a zda jde o záměrný humor, kdy a zda o temnosti zakódované v daném konceptu, kdy jde o dokumentárně přesné okamžiky a kdy jde o sekundární humor vycházející z jiné kulturní a politické zkušenosti diváků). A především a hlavně není důvod tento para-dokument prezentovat jako divadlo. Myslím, že ani nejde o dobrý filmový počin. A pokud by mělo jít o politické či aktivistické gesto, míří v demokratickém světě úplně mimo. To by je Hwang musel prezentovat přímo v KLDR. Tam by to byla odvaha, tam by to byl underground, tam by šlo o politické divadlo par excellence. A jsme u kontextu divadla a divadelního představení. Dokumentární divadlo je svázané s místem prezentace víc než jiné. Mimo tento kontext funguje, jen pokud nalezne nadčasové, nadteritoriální téma, jako se to daří v politických rovinách Lole Arias prezentované festivalem v úvodu letošního ročníku, či jak je v rámci osobních, psychologických rovinách vytváří a domýšlí německá skupina She She Pop, která na letošním Akcentu vystoupí dnes a zítra.
Vítejte v KLDR (r. L. Jablonská, ČR 2008). FOTO archiv ČT
V roce 2008 natočila česká režisérka Linda Jablonská dokument o návštěvě českých turistů KLDR nazvaný Vítejte v KLDR (před časem jej odvysílala i ČT). O tamní společenské a politické atmosféře i situaci se divák dozvěděl (a točily mu vývrtky vnitřnostmi) daleko víc než chladný, pseudoumělecký, v zásadě vyprázdněný projekt Pizzas for the People prezentovaný v pondělí a úterý na festivalu Akcent. Ale – jak jsem řekl v úvodu – jen díky takovým představením poznáte možnosti, hranice a úskalí daného žánru.
Komentáře k článku: Akcent na dokument (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
