Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Kdo chce zabít Ost-ra-var? (No. 2)

    Živý a navíc plnoletý Os-tra-var potvrdil svou formu. První výkop druhého festivalového dne Neuvěřitelné příhody Julie a Nataši zasvištěl spolehlivě v brance. Nastavenou laťku neshodil ani následující Podivný případ se psem. Což nelze tvrdit o zbylé trojici inscenací. I když Hráz věčnosti Bílého divadla si zaslouží jistou shovívavost už pro to, že se tahle povedená zarytá partička divadlem baví, nikoli živí. A taky proto, že s ním za třicet let nesekla a v rámci projektu Hrabaliáda oprášila svůj historicky první jevištní počin.

    Menší účast oproti předešlým rokům může zavdat otázku, zdali fáma o nebytí, festivalu přeci jen nenapáchala škody. Pro ty co přijeli, je výhodou, alespoň se neopakuje tlačenice před začátkem představení, k níž pravidelně docházelo v Aréně a u Bezručů.

    Neuvěřitelné příhody Julie a Nataši

    Pavla Dostálová, Michal Čapka, Zuzana Truplová v light verzi Fausta FOTO ROMAN POLÁŠEK

    Voland ze sídlíštního paneláku

    Aréna prokázala, že netrpí kolektivní fobií zatracující všechno ruské, zinscenovala totiž hru Jurije Muravického a Germana Grekova, zástupců ruské současné progresivní generace třicátníků. Ti ve svém textu Neuvěřitelné příhody Julie a Nataši svérázně nakládají s faustovským motivem, interpretovaným skrze domácí kánon Bulgakovova Mistra a Markétku. Toužícími nespokojenci jsou dvě sídlištní náctiletá děvčata (Zuzana Truplová a Pavla Dostálová). V jejich figurách se nejvíc odráží (byť opožděně) vliv coolness dramatiky – ruské černuchy. Svého Volanda (Michal Čapka) nepotkávají u Patriarších rybníků, ale na opuštěné křižovatce městské periferie. Vlastně ne jeho, ale ztracený mobil s jediným kontaktem – dědečka. Záhadný lehce plesnivějící muž v negližé na ně udělá dojem, na rozdíl od všech okolo o ně má zájem. A proč neprodat duši, když se dnes běžně kšeftuje s orgány. Scénografie trefně evokuje tajemný labyrint různých prostor a zákoutí – ne nepodobný cestám do pekel. Trojice dveří, které se náhle otevírají a z nichž vystupují přízraky – muži v černém, aby stejně záhadně zmizeli, slouží i modernímu ďáblovi Metoději Filipovičovi. Ve svém bytě se objevuje tuhle a zase tamhle, vaří čaj či něco hledá, nic přízračného. Na zadní stěnu s dveřmi se promítá fotka řadového paneláku, střídána magickými křivkami, snad zaklínacími formulkami. A že to celé vrcholí fantaskní estrádou? Přání byla vyplněna, Julie jako popstar a Nataša je bohatá a slavná,  společně si s ochrankou zazpívají kýčařský song. Poklona režiséru Ivanu Krejčímu. Myslím, že Bulgakov by byl nadšen.

    Recenzi naleznete zde.

    za vodou

    Ivan Dejmal, Petr Houska a Tereza Richtrová v inscenaci Za vodou FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Kostlivce ze skříně nevyndavat

    Zakázková hra Davida Jařaba Za vodou (Dokud nás smrt…) má navazovat na loňského Smrtihlava a stejně jako on (a třetí očekávaná část volné trilogie Odsun) se věnuje kolektivní paměti. Tentokrát bližší – děj lovestory je situován do nedalekého Hlučínska. Sledujeme volně poskládanou retrospektivní mozaiku situací ze života Gerharda Petereka (Ivan Dejmal), jehož osud poznamenal rodný kraj. Světové války měnící v tomto mikroregionu státní zřízení mění i národnostní toleranci zdejších obyvatel. A Gerhard shodou okolností stojí vždy na špatné straně fronty. Ztráta všech blízkých včetně ženy, která ho pro jeho domnělou smrt opouští, ho nutně vede k sebevraždě. Téma románového kalibru. Vždyť co může být větší dramaturgickou výzvou, než se poprat s lokální historií. Tohle utkání skončilo pro inscenátory s nulovým skóre. Problematická se jeví samotná hra, která se nepochopitelně více než Hlučínsku věnuje dvěma nešťastným milencům. Režisér Štěpán Pácl se jí drží zuby nehty, rytmickou rozbředlost se pokouší zachránit komorním dechovým tělesem, která vyplňuje akty oddechovou swingovou hudbou. Nutno dodat, že hudebníky navlékl do slušivých armádních uniforem, aby nikdo nezůstal na pochybách o jaké době je řeč. Přesto se nabízely četné konfrontace s nejmenovanými perlami českého realismu. Za vodou se prostě nezdařila a kostlivci ať raději dál bdí v uzamčených skříních.

    Recenzi čtěte zde.

    Marek Cisovský, Petr Panzenberger, Pavla Dostálová v inscenaci Bílý muž a rudá tvář FOTO ARCHIV KS ARÉNA

    Marek Cisovský, Petr Panzenberger a Pavla Dostálová v inscenaci Bílý muž a rudá tvář FOTO ARCHIV KS ARÉNA

    I zábava může otravovat

    Tečku mezi oči uštědřila Komorní scéna Aréna i těm nejotrlejším. Posledním nočním představením Bílým mužem a rudou tváří zlikvidovala nekorektní zábavou většinu přítomných. Klasické autorské žertování nad židovským plemenem tentokrát režisér André Hübner – Ochodlo, Taboriho ctitel, překombinoval a přílišnou nadsázkou pohřbil. Všeho bylo příliš – barev, prerijního písku, herecké mimiky (místy přecházející do nepříjemného pitvoření), situačních legrácek a možná i slov. Jedna z variant teze: ubavit se k smrti. Docela by mě zajímalo, o čem text skutečně je. Podstata totiž zůstala skryta pod nánosem režijních vylomenin.

    Recenzi naleznete zde.

    Bílé divadlo taktně vynechávám s ohledem na úvodní glosu, Podivný případ se psem se během festivalu dočká ještě jedné reprízy, těm co nestihli, nebudu více prozrazovat. O Psovi a dalším tedy příště.


    Komentáře k článku: Kdo chce zabít Ost-ra-var? (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,