Z ohlasu Elfriede Jelinek

Prý, že letošní Pražský divadelní festival německého jazyka zdobilo právě mé dílo. Zdobilo! Jako jantárek v dekoltu seschlé stařeny, jako třešnička na dortu z prošlých vajec, co ležela nejméně týden v regálu nějaké stupidní slevové akce, než se jich někdo chudinek ujal. Před lety se i mých her ujímali jako nebožaček a já se tetelila jako všichni, kdo úspěch nemají, než ho mají a začne jim lézt krkem. Dovnitř to jde, ale ven už ztuha a spíš se to podobá dávení, ta má slova, slova hnusu, co ze mě prýští na vaše sváteční divadelní uniformy, v nichž se brodíte mým dílem až ke kýženému konci a pak celí umounění tou špínou tleskáte, že už je po třech hodinách šlus a vy se můžete jít konečně domů osprchovat. Na to, že kritici mé jedovatosti vynášejí do nebes, jsem si už zvykla, a není divu, že štěstím bez sebe byli i Pražáci, když je v jejich půvabném Rudolfinu protáhla horem dolem chodbami od půdy až po sklep herečka curyšského Schauspielhausu, a ještě více než bez sebe jich bylo bez dechu. Ti tlustí a staří, co je schody unavují, jenže marná sláva, přišli na Jelinekovou a kdo je na vozíku, ten do svatostánku Rudolfina nemá lézt, protože pro kriplíky netvořím. A jen na okraj – ten, kdo nepochopil, že můj Rechnitz-Anděl zkázy byl o ošklivostech Druhé světové a že džunglí nám klestil cestu bagr Mengele, ten měl rovnou zůstat s kriplíky na dešti před budovou. Jistě, že jste si děj mé hry mohli předem nastudovat v divadelním programu, to ano, a výhradně v němčině byl schválně. Chytrému napověz, hloupého dopal a ten, kdo si myslí, že když tvořím, myslím na nějaké pochopení, tak ať se vrátí do jesliček a tlamu si ucpe dudlíkem. V Rudolfinu úřadoval Reinhard Heidrich, tak proto tam, mí drazí. Rechnitz-Anděl zkázy je totiž site-specific a kdo neví, co to znamená, tak má jistě internetové připojení a český ekvivalent si v něm bez reptání vyhledá. Já také bez ustání hledám, nemyslete si. Nová a nová témata pro svět, který je k uzoufání stejný a stejný, i když se říká, že se mění, ale nemění. Tu ve svých hrách skuhrám na Rakousko, tu na muže, vždy na zlý kapitál a determinimalismus. Vymýšlím novotvary, to se mě drží stejně jako ta má věčně rudá ústa a vlasy vyčesané do chocholu, znáte z fotografií, nějakou tu dekádu už se to nemění. Kdo neví, co si představit, ať se znova připojí a bříšky brousí klávesnici, protože neznat Elfriede Jelinek znamená koukat se na svět jako tele na nová vrata, která se vám ovšem už od konce sedmdesátých let snažím držet non-stop otevřená za obolus pouhé divadelní vstupenky, ačkoli je to fuška a z té práce před monitorem už pro oči nevidím. Jenže co oči nevidí, to srdce nebolí a povím vám, že je toho hromada, hromada trusu, co vaše oči nebolí, ale mě dovádí k nepříčetnosti, i když by mi to mohlo být jedno jako těm, co nepřišli do Rudolfina na mé divadelní představení. Ale moc jich prý nebylo, protože mi hlásili, narváno že bylo příkladně. Mí Pražané mi dokonce rozumějí tak, že slečny u lístků musely ty nejchtivější až odhánět košťaty, tak moc jste byli na mě lační, protože jsem zárukou kvality. Čili dobré chutnání a bez povídání, povídám vám na závěr jako zkušená autorka i kdovíco, protože na kategorie kašlu stejně jako na to, když se někdo u mých představení k smrti nudí. Ať je to, jak chce, nudí se u nich totiž jinak než ve svém činžovním obýváku. Jinak a lépe. Takže ještě jednou prosím potlesk pro autorku. A kdo ji nechápe, ten nechápe nic a ten drahý divadelní lístek mohl rovnou vlaštovkou pustit do Vltavy.