Bohem milovaný živočich
Amadeus Petera Shaffera znamená pro divadlo, jehož publikum miluje silné a notoricky známé příběhy, jistotu: i kdyby režisér Martin Čičvák v Divadle na Vinohradech tu mozartovsko-salieriovskou legendu jen vkusně převyprávěl, chodilo by se na ni. Třeba jen pro tu příležitost zavzpomínat na osmi Oscary ověnčený film Miloše Formana. Jenže Čičvákovi a především hereckým představitelům Mozarta a Salieriho se povedlo mnohem víc: vyprávět ten už poněkud omšelý příběh poutavě, po smyslu, s lehkostí i bez postmoderních uvozovek.
Za ten úspěch paradoxně trochu vděčí i Vladimíru Morávkovi. Ten si text Amadea na Vinohrady přinesl ještě za uměleckého šéfování Martina Stropnického. Nový ředitel Tomáš Töpfer ale prohlásil jeho koncept za příliš nákladný a smlouvu zrušil s tím, že titul si ponechá a režírovat ho bude někdo jiný. Volba padla na Martina Čičváka, který na Vinohradech našel ideálního Mozarta-Brouska a Salieriho-Dvořáka. V insitních hereckých polohách Ivany Uhlířové objevil i Konstance.
Shafferova hra měla premiéru před pětatřiceti lety, a formálně je dnes přece jen trochu „retro“. Čičvák ji očistil od mnohomluvných pasáží. A nenajdeme v ní ani vykreslení Salieriho jako pravděpodobného Mozartova vraha. Vše je soustředěno na niterný konflikt ambiciózního dvorního skladatele, který se u vídeňského dvora vyrovnává s fenoménem „Mozart“. Ale také s Bohem, jemuž připisuje vinu za hudební genialitu toho „obscénního živočicha“.
Ve vinohradské inscenaci, stejně jako ve Formanově filmu, na sebe Mozart strhává pozornost. Excentrickými gesty, hlasem přeskakujícím do fistule, sáčkem, na němž je příliš mnoho mašliček, i rozporem mezi skladatelskou genialitou a směšnou fyzickou nedokonalostí (Mozartův extrémně malý vzrůst na Vinohradech nahradilo komicky vyklenuté bříško). Brousek má ale oproti Tomu Hulcemu něco navíc: je výborným muzikantem. Na scéně se třemi klavíry má stále na dosah příležitost, jak vyjádřit Mozartovy emoce hrou, útržky melodií… Vypadá to, jako by se v jeho Mozartovi všechno proměňovalo v hudbu a je tak jako hudební génius neobyčejně přesvědčivý.
Přesto zůstává hlavní postavou Čičvákovy inscenace, komentátorem i hybatelem děje solidní, elegantní, všudypřítomný voyeur Salieri Jiřího Dvořáka. Racionální pozorovatel, ovládající své emoce i sexuální touhu, a přesto přemožený Mozartovou hudbou.
Amadeovým triumfem a Salieriho vzpourou vrcholí první polovina Čičvákovy inscenace. Salieri zůstává u paty pomalu se zvedající podlahy, která se promění v kolmou zeď. Na ní stále sedí u klavíru Mozart, a ačkoli to odporuje zákonům zemské přitažlivosti, hraje na klavír svou skladbu, zatímco Salieri vypovídá svou poslušnost Bohu. Podobně efektní scéna se objeví ke konci inscenace, kdy se naopak vysílenému Mozartovi zdá, že přichází jeho otec, aby v podobě Komtura z Dona Giovanniho sečetl jeho prostopášnost a pýchu. Část zdi, na které hrál na klavír, se propadá a v oblaku kouře zeje díra jako propast do pekla.
Vinohradský Amadeus není formálně objevná inscenace. Čičvák velmi poučeně a zručně těží z divadelních postupů objevovaných na velkých německých či rakouských scénách před nějakými dvaceti lety. Jeho inscenace je ve všech složkách vysoce profesionální, promyšlená a velmi múzická. Propojení dramatických situací a hudby je strhující. Čičvák se také dokázal bezpečně vyhnout zjednodušujícím klišé o konfliktu průměrnosti a geniality, která se na vztah Mozarta a Salieriho i na Shafferovu mnohokrát uvedenou hru nabalila. Vidí Mozarta a Salieriho jako dvě protikladně ustrojené bytosti, z nichž každá jiným způsobem nakonec dostojí svému osudu. Akorát ten „živočich“ Mozart to má u publika i u Boha jednodušší.
Divadlo na Vinohradech – Peter Schaffer: Amadeus. Překlad Martin Hilský. Režie Martin Čičvák, dramaturgie Milan Šotek, scéna Tom Ciller, kostýmy Marija Havran. Premiéra 7. listopadu 2014.
Komentáře k článku: Bohem milovaný živočich
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)