Fantazie za sklem a čtvrtou stěnou

Zahájení Pražského divadelního festivalu německého jazyka adaptací pohádky E. T. A. Hoffmanna Zlatý kořenáč v pražském Národním divadle bylo hned jedním z očekávaných vrcholů přehlídky. Rovnýma nohama jsme vstoupili do poetiky dnes již renomovaného německého bouřliváka Sebastiana Baumgartena, který často pracuje v Drážďanech, i když zatím víc v Semperově opeře než v poblíž stojícím činoherním divadle. V operním domě jsem ho poprvé zaregistroval, když Bergova Wozzecka situoval do výkladních skříní mezinárodního obchodního řetězce Hornbach, z titulního psychicky narušeného hrdiny udělal zahradníka, jemuž se vše kolem jeví jako z kloubů vymknutá realita, která šílí a je třeba ji podobně jako plevel buď vymýtit, nebo zkultivovat. Marie chodila na zálety nikoli s malým dítětem v náručí, ale se zhruba dvanáctiletým jinochem, který s vyhaslýma očima odevzdaně čekal na chodníku, až si to maminka s pány vyřídí. Nechyběla tlupa nácků, která polila hořlavinou a vypálila maketu kostela.

Připomínám tuto inscenaci proto, že koresponduje v základních prostředcích s inscenací Zlatého kořenáče. Rozdíly vidím tři. První je ryze technický: domnívám se, že pražskému uvedení Zlatého kořenáče ublížilo jeviště Národního divadla, objekt, jemuž vévodila zahrada či spíše skleník, byl od diváků příliš vzdálený a nebylo možné dohlédnout důležité detaily v jednání postav. Druhý souvisí s žánrem fantaskní pohádky, který Baumgartena nevyprovokoval k opravdu aktuální ostré výpovědi, a to dokonce ani takové, jaké běžně vkládá i do jiných operních inscenací: Gluckova Oresta v Komické opeře v Berlíně například přesadil do prostředí postsovětské černomořské válečné flotily, kde recitativy jeden z námořníků doprovázel na akordeon! Kdežto ve Zlatém kořenáči převládla neurčitá fantazie, libost z jevištních obrazů nad nelibým obrazem světa. Konečně třetí a nejdůležitější rozdíl vidím v odlišné materii předlohy: jestliže opera sepětím hudby a textu zužuje režisérův manévrovací prostor, nutí ho k přesnějšímu vizuálnímu vyjádření, ve Zlatém kořenáči se mluví a mluví a mluví, text teče proudem a upozaďuje jevištní akci. Možná to byla náhoda, ale na vzorku festivalových představení bych si troufl doložit možná obecnější zbožštění německého jevištního slova na úkor jevištního obrazu.

Hoffmannova pohádka se ovšem také transformovala do současnosti, Anselm do fantaskního světa z běžného bytu dnešní doby. Dívka Serpina se mohla změnit ve skutečného hada, mimochodem, v poslední době oblíbeného živého zvířete v německých operách, a vůbec všechny čarovné proměny tu byly jaksi současností zcivilněné a už tím relativizované. Prostě už nevěříme na zázraky Hoffmannovy doby, máme svá hororová či sci-fi dogmata.

Přemíra textu byla, pokud si mohu troufnout posoudit, připravena s obvyklou důsledností a pečlivostí německých dramaturgů. Hoffmannovu pohádku tu obohatili o různé filosofické kontexty, například o Groysovy derridovské úvahy o revoluci a Baudrillardovy teorie o stírání rozdílu mezi realitou a jejím obrazem. Jenže zase se o věcech víc mluví, než jedná, případně víc píše v programu, vlastní jevištní obrazy spíše demonstrují řečené, kdežto v nejsilnějších Baumgartenových režiích je to obráceně. Navíc se do textu promítla řada ryze drážďanských reálií a kontextů, některé samozřejmě velmi srozumitelné i pro nás, jako třeba srovnání města se zemí spojeneckými nálety na sklonku druhé světové války, ale propojení s příběhem už ani v tomto případě tak jasné nebylo.

Přehlídka byla zahájena impozantně, ale těším se, že zase uvidím Baumgartena operního, a kdyby jednou taková operní inscenace byla k vidění i v Praze, byl bych ještě spokojenější.

Staatsschauspiel Dresden – E. T. A. Hoffmann: Zlatý kořenáč. Režie Sebastian Baumgarten, dramaturgie Jens Gross, scéna Kathrin Froschová, kostýmy Ellen Hofmannová, hudba Jörg Follert a Max Renne, video Stefan Bischoff, světlo Andreas Barkleit. Premiéra 27. srpna 2010.