Do dětství a do pravěku
Výrazná autorská osobnost současného českého divadla Jiří Jelínek okysličuje v posledních letech svou hravou fantazijní poetikou i prostředí repertoárových scén. Platí to také pro Zlín, do jehož Městského divadla se po předloňské premiéře Carmen – opery podle Fagi nyní vrátil. Zatímco tehdy pracoval v komorním klubovém prostředí, teď měl k dispozici rozlehlý velký sál divadla. Připravil inscenaci dle jednoho z nejslavnějších filmů české kinematografie, Zemanovy Cesty do pravěku.
Jiří Jelínek se soustředil na cestu dospělého zpět do dětství FOTO ZDENĚK NĚMEC
Setkání Karla Zemana s Jiřím Jelínkem má svou logiku: oba tvůrci jsou bohatě obdařeni fantazií, s níž dokážou uhranout dětského diváka, originálně pracují s výtvarnou složkou, první spíš sofistikovaně, druhý zas s bezprostřední vynalézavostí. Mohli bychom říci, že Zeman je víc didaktický, ale Jelínkovy hrátky, třebas ne tak zjevně, mají rovněž výchovný aspekt. A konečně právě skutečnost, že je Jiří Jelínek tvůrce vpravdě původní, byla příslibem, že místo pietního divadelního remaku vznikne svébytné autorské dílo. A zlínskou inscenaci by vskutku stěží bylo možno zvát adaptací: její autor si z filmu vybral jen ojedinělé „ikonické“ obrazy (souboj tyranosaura se stegosaurem) a útržky, které k filmu mnohdy odkazují spíš aluzivně.
Jiří Jelínek se primárně soustředil na motiv cesty dospělého do minulosti vlastního dětství, rozvzpomínání na partu věrných kamarádů, které s sebou přináší nejen nostalgii, ale také znovuuvědomění půvabu jednoduchosti a prostého okouzlení. Odkrývání nánosů, jež na sebe s věkem nabalujeme a jež jsou často jen hlušinou stereotypů a zvyku, má očistný, katarzní účinek. Takto přeznačenou „cestu do pravěku“ lze dobře chápat jako cestu k počátku, kterou jako nosnou vrstvu inscenace ocení právě dospělí. Ale také jim – a ovšem zejména jejich ratolestem – je určena jednoduchá dějová linka vyprávění, v němž mladý muž Karel (Tomáš David) svolá kamarády z dětství, aby mu pomohli vyklidit byt po babičce.
Roztěkaně přímočarý Láďa (Pavel Vacek), racionální Mirek (Vojtěch Johaník) a prakticistní Růžena (Jana Drgová) žijí dnes už jiné životy, ale společné setkání v nich vyvolá reminiscenci jejich party Rosomáků, s níž kdysi podnikli svou cestu do pravěku. Stohy banánových krabic po babičce jsou plné předmětů, které to někdejší putování evokují, a dávní kamarádi jeho zdánlivě odvanutému kouzlu zase podléhají. Imaginaci je puštěna uzda a tok asociativních her se pozvolna rozlévá jako ona fantastická řeka, po níž se plavili hrdinové Zemanova filmu. Objevem starého kožichu inspirovaná němoherní etuda ze života pravěkých lovců vrcholící zdoláním mamuta je jednou z perel, jež lze v jejích vodách nalézt. Z přílivové vlny situačního a slovního humoru s typicky jelínkovskými jazykovými hříčkami, které se prosazují i v písňových textech (řekni, Evo, Lucce, copak je to evoluce; chytlavé i jímavé songy složil herec Tomáš David), se poněkud náhle – jako jediný výpravný prvek inscenace – vynoří scény obřích předvěkých ještěrů. Jejich impozantní látkové loutky jsou ovšem unešeným obecenstvem kvitovány s povděkem. Jako ostatně celá inscenace, jež se až na pár nejasných momentů (princip divadla na divadle, jenž slibuje úvodní nástup postav z hlediště, je vzápětí odložen) s obecně známou předlohou vyrovnává svébytně, a to ve scénicky poutavém a myšlenkově nosném tvaru.
Městské divadlo Zlín – Jiří Jelínek: Cesta do pravěku. Na motivy filmu Karla Zemana. Režie Jiří Jelínek, dramaturgie Vladimír Fekar, hudba Tomáš David, výprava Erika Čičmanová. Premiéra 2. listopadu 2014.
Komentáře k článku: Do dětství a do pravěku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
