Na Janáčka se chodí, ale…
Proč se u nás nechodí na Janáčka? Otázka padla hned ve dvou debatách v rámci konference Opera Europa, na které se v listopadu v Brně sešlo přes dvě stě účastníků z pětadvaceti zemí světa. Umělci, divadelní manažeři i vědci diskutovali praktické záležitosti kolem budování ansámblů, fundraisingu, autorských práv či koprodukcí, ale také si popovídali o inscenování Janáčka dnes.
Za jedním stolem se například sešli Robert Carsen, jehož Věc Makropulos byla k vidění na festivalu Janáček Brno před dvěma lety, a David Radok, jehož Věcí Makropulos začínal letošní, čtvrtý ročník. Ročník rekordně navštívený: ve dnech 21.–29. listopadu se odehrálo 21 představení a koncertů, na něž přišlo přes 7000 diváků! Ano, právě festival Janáček Brno může hodně napomoci s proměnou vnímání brněnského skladatele v zahraničí patřícího k běžně uváděným autorům: nabídne-li současný pohled na jeho díla, jak se odráží v inscenacích obou zmíněných režisérů či Petera Konwitschného. Vnímavých, múzických osobností, které přicházejí s osobitým výkladem a dokážou ho výmluvně převést na jeviště.
Mezinárodní hudební festival Janáček Brno může hodně napomoci s proměnou vnímání brněnského skladatele.
Makropulos bez Makropulos
Inscenace režiséra Davida Radoka a Marka Ivanoviće je velmi působivá. Jak působivá by ovšem mohla být, kdyby byla do role Emilie Marty obsazena charismatičtější osobnost nežli Gitta-Maria Sjöberg! Solidně roli odzpívat je strašlivě málo – zvláště v kontextu tak výborného obsazení, jaké dali dohromady v Brně. Divím se, že jde již o třetí inscenaci Věci Makropulos této švédské protagonistky, která zjevem i chováním působí jako tuctová postarší teta. Nepomohou ani extravagantní lesklé tyrkysové šatky s třásněmi. Těžko uvěřit, že pro ni na první pohled všichni muži ztrácejí hlavu, respektive propadají vášni – Radok nechá Hauka-Šendorfa a poté i Pruse Emilii přímo fyzicky atakovat.
Příběh slavné zpěvačky, která žije tři sta let a zapojí se do právního sporu pánů Gregora a Pruse, aby se dostala k receptu prodlužujícímu život, začíná v advokátní kanceláři dr. Kolenatého. Výtvarníci Zuzana Ježková a Ondřej Nekvasil nechali na obřím jevišti Janáčkova divadla postavit do posledního detailu vybavenou kancelář z dvacátých let 20. století, působící solidním dojmem. Na zdech tmavá tapeta s nenápadným vzorkem, pod hnědými stoly béžovohnědé koberečky, za oknem se rýsují pražské věže. V účelně zařízeném prostoru zastihneme několik zaměstnanců, pracujících, čtoucích si noviny nebo svačících. Tichý, klidný den. Než sem vtrhnou hlavní aktéři. David Radok vede interprety k neokázalému, neteatrálnímu, věcnému jednání. A výborně zpívající Svatopluk Sem, Aleš Briscein, Petr Levíček, Eva Štěrbová, Peter Račko či Josef Škrobánek vytvořili veskrze uvěřitelné postavy, neustále v interakci s partnery na jevišti, třeba jen postojem těla nebo pohledem. Je to na první pohled nenápadná inscenace, ovšem rafinovaně vystavěná, do nejmenších nuancí.
Pro druhé jednání se bytelně vypadající stěny rozestoupí, kulisáci je stěhují jako segmenty jevištní dekorace, ocitáme se v divadle. A můžeme se ptát: Co je vlastně skutečné, co jen zdání? Pro poslední jednání pak ze segmentů vznikne jednoduše zařízený hotelový pokoj: stejné stěny, stejná okna, stejná tapeta. Jen knihovnu zakryl závěs a přibyla postel, na níž se rozvaluje Emilie Marty a se staženými kalhotami sklesle sedí Prus. V tomhle zastaveném okamžiku je tolik smutku, zklamání! Stejně jako když se vzápětí Prus opírá o umyvadlo a dívá se na sebe do zrcadla. Smutek je ostatně nejpronikavější emocí večera – a provází vlastně více nežli životem unavenou Emilii Marty ostatní postavy. Záměrně?
David Radok řekl, že Věc Makropulos je dílo o relativitě hodnot, o tom, co má a nemá v našem životě smysl. Setkání s Emilií Marty otřese s každou z postav, každá zapochybuje o svém životě, svých přáních a snech. Teze, na níž je mnoho pravdy, ale z inscenace vyplývá spíše vzdáleně. Pravda, na konci všichni stojí bez hnutí, uzavřeni do sebe sama – živí i mrtví, všichni v jednom hotelovém pokoji, v šeru, podsvíceni. Pro Emilii Marty, která pozdvihne ruku, aby zatáhla oponu, a udělala tak tečku za představením i svým životem, jsou to už jen stíny.
Národní divadlo Brno uvádí Janáčkovu operu z kritické edice Jiřího Zahrádky, který mj. odstraňuje chyby, včetně špatně zapsaných metrických údajů, vrací se k hraničním polohám nástrojů, které opisovači eliminovali, rekonstruuje dynamiku zapsanou dirigentem Františkem Neumannem, kterou Janáček považoval za vzorovou. Hudební nastudování Marka Ivanoviće je strhující, výrazně dramatické, orchestr zní kompaktně, barevně a sólisté zpívají s pochopením pro význam slov, vět i toho, co je za nimi. Brněnská inscenace je tak díky režisérovi, dirigentovi i empatickým interpretům perfektně propracovanou konverzačkou, sledem situací plných vnitřního napětí. Hráno bez pauzy, v nepolevujícím a přitom nikoli zbrklém tempu.
Bystrouška postaru
Příhody lišky Bystroušky v provedení Komorní opery Hudební fakulty JAMU v Brně mě vyděsily. Ta bezradnost a nepochopení! V orchestru i na jevišti. Hudebně se ukázala Janáčkova opera, uváděná v úpravě pro komorní orchestr, nad možnosti studentského orchestru a dirigentky Nikol Kraft, které se představení rozpadalo pod rukama.
Při JAMU před dvěma lety vzniklo Výzkumné centrum operního/hudebního divadla, jakási laboratoř herectví, přirozeného (čímž se nemyslí realistického!) jednání na jevišti. A na Martě Reichelové v roli Bystroušky je znát, že se v tomto smyslu leccos naučila. Ovšem jako na jediné – a evidentně do inscenace vnáší takové autentické herectví sama za sebe, nikoli inspirována režisérem. (Ostatně je i jediná, kdo skutečně obstojí pěvecky.) David Kříž, který touto inscenací obor režie absolvuje, jinak totiž vede studenty k pohříchu popisnému ilustrování místo jednání. Má potřebu polopatisticky převyprávět události nejen současné, ale i minulé a naznačit budoucí, přičemž ulpívá na hloupostech a uniká mu podstatné. Diváci si tak z inscenace nejspíše odnesou vzpomínku, jak Revírník zamlada dováděl v lese se svou budoucí ženou, jak sbírali houby (dokonce si na konci zajde na houby i s Rechtorem a Farářem, který se kvůli tomu patrně vrátil ze Strání) a spoustu dalších věcí, ale prožít moudré pochopení světa lze v téhle podivné jevištní agitce těžko. Z postav nechtěně zbyly jen karikatury, esteticky se inscenace vrací do sedmdesátých (či snad dokonce do padesátých?) let – Revírníkův synek na konci hledí, s připitomělým úsměvem na tváři, vstříc zářným zítřkům, u nohy malou Bystroušku. Opravdu má tohle být mladý, inspirativní pohled na Janáčka? Kde zůstala poezie?
Dvakrát Její pastorkyňa
Záhřebská Její pastorkyňa podle mě na prestižní janáčkovský festival vůbec nepatří – především (ne)kvalitou provedení, ale ani inscenačním názorem: rádobymoderní inscenace, která pouze boří, ale nestaví, nahrává těm, kdo by nejraději viděli Janáčka tak, jak se hrál před sto lety. Nerozumím, proč bylo pozváno právě Chorvatské národní divadlo. K významným evropským scénám nepatří, mezinárodní renomé nemá s výjimkou Romana Sadnika nikdo ze sólistů, režisér Ozren Prohić ani dirigent Michail Sinkevič. Ten hraje Janáčkovu operu ve stereotypním rychlém tempu, bez tolik důležitých janáčkovských pauz a zastavení. A co hůře, rozpadá se mu souhra v orchestru, zpěváci občas nastupují na nesprávných místech…
Ocitáme se v sedmdesátých až osmdesátých letech 20. století, v jakési nehostinné hale rozdělené vysokým drátěným plotem, za nímž několik žen vytrvale mechanicky, bez zájmu, přeskládává pytle či vytírá podlahu. Jenůfa si v neslušivých puntíkatých šatech na stole rovná svatební šaty a čeká na Števu. Ten sem vtrhne s podprsenkou kolem krku a s kumpány rozpoutají sexuální orgie. V druhém jednání se Jenůfa ukrývá v neútulné místnosti s umakartovými stěnami, na podlaze sláma: válí se na pohovce před televizí (postavenou na zemi), s ovladačem v ruce, kolem prázdné lahve (mj. od becherovky). V posledním jednání je na jevišti jen řada plastových židliček jako v čekárně. Na jedné z nich sedí Tamara Franetović-Felbinger v černých šatech coby Jenůfa – a vypadá jako usedlá padesátnice. Celá koncepce působí uměle, chtěně. Výmluvná ukázka toho, že nestačí přesunout dění do jiných reálií, aby inscenace přinesla jiný, současnější pohled na dílo, řešila nová témata.
Její pastorkyňa ze Štýrského Hradce naproti tomu byla podle mě jednoznačně vrcholem festivalu, ukázkou jedné ze zvláště fascinujících podob moderního operního divadla. Hudební nastudování Dirka Kaftana je sice hodně nelítostné vůči zpěvákům, nicméně o několik tříd výše nežli to záhřebské. Většina interpretů je navíc výborná, zpívá velmi dobrou češtinou – a je znát, že Gal James (Jenůfa) či Iris Vermillion (Kostelnička) jsou výrazné osobnosti, schopné pod vedením režiséra přesně vystavět pozoruhodné a věrohodné postavy. Hvězdou večera byl ovšem Aleš Briscein – neviděla a neslyšela jsem lepšího Lacu.
Peter Konwitschny zásadně nepřehodnocuje příběh, nehledá témata vně díla, ale přichází s překvapivým řešením jednotlivých situací, v detailech i v celku. Přičemž jednání interpretů je věcné, ale zároveň má často i symbolický rozměr, stejně jako řešení prostoru. Pozvolná šikma na točně, na ní jen v popředí bytelný stůl, v pozadí postel. Na židlích tu usne ožralý Števa, obtloustlý furiant, který velkou část osudové hádky mezi Jenůfou a Lacou prospí a v dramatický moment, kdy Laca Jenůfu poraní, se právě bez zájmu potácí pryč. Laca je superpruďas a jeho vztah s Jenůfou je komplikovanější, nežli se běžně předvádí: jsou jako dvě škádlící se děti – a když se v druhém jednání domluví na svatbě, jako by z Jenůfy všechna bolest opravdu začala padat, s úlevou se s Lacou začne kočkovat pod stolem. Števa zase není takový bezcitný grázl, jak by se zdálo z jeho prvního výstupu: dítě vezme do náruče s něhou a skutečně zaštká. Svět prostě není černobílý.
V druhém jednání zasype jeviště sníh. Kostelnička odnáší dítě a Jenůfka se probouzí. Přichází houslistka v dlouhých černých šatech a houslová sóla odehraje na jevišti, v kontaktu s Jenůfou. Přenádherný, poetický obraz, geniálně odvozený z Janáčkovy hudby. Personifikovaná hudba přihlíží, naslouchá, utěšuje. Ve třetím jednání pak na podlaze vykvetly stovky žlutých kvítků. Nový život, nová naděje! I když Konwitschny dává najevo, že nebude snadné začít znovu: všichni odcházejí a před oponou zůstává Jenůfa s Lacou. Vezme ji za ruku a kráčejí pryč jen úzkou škvírou, která v oponě zůstala.
Rakouské představení bylo strhující a jistě jsem nebyla jediná, komu vhánělo slzy do očí. Opravdovostí. Naléhavostí. Konwitschného inscenace je divadlem plným imaginace. Efektnějším nežli Radokova Věc Makropulos, ale v podstatě stejně neokázalým. Žádná prázdná schémata, ale lidé a jejich příběh, bolestný, a přece tak krásný. Tohle je Janáček, který by mohl oslovit i ty, kdo zatím váhají!
Komentáře k článku: Na Janáčka se chodí, ale…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)