Divadelní noviny > Názory – Glosy
Na divadelní zkoušce u Jaroslava Kvapila
Koncem roku bývá příležitost zastavit se a ohlédnout se. Třeba i více let do minulosti. Poměřit si zažité novou zkušeností z letošních představení v Národním divadle, v Semaforu Jiřího Suchého, u Jana Hrušínského v Divadle na Jezerce nebo třeba i v Holešovicích hostujícího divadla Drak s Posledním trikem Georgese Mélièse či také z vystoupení Cirkusu Trottola v jednom ze stanů na festivalu zvaném Letní Letná.
Když jsem hned po válce přijel do Prahy studovat dějiny umění na filozofické fakultě, tak se v semináři profesora Antonína Matějčka připravovala k doktorátu tisková mluvčí vinohradské scény Jarča Javůrková. Chtěla se mezi námi studenty nějak výrazněji uplatnit, a tak nám nabízela volňásky na představení. Já jsem tu její horlivost působit na nás silně kolegiálně vítal a co nejvíce využíval. Tak se stalo, že mne pozvala dokonce na zkoušku Shakespearovy hry Troilus a Kressida, kterou režíroval Jaroslav Kvapil. Stal jsem se dnes asi posledním žijícím pamětníkem jeho způsobu režírování.
Docela zblízka jsem viděl, jak hercům hleděl soustředěně do očí, když se před ně postavil a vyzval je, aby nejprve řekli, co budou v pohybové akci uskutečňovat. Měl na sobě podivný plátěný pláštík, pohyboval se rychle od jednoho herce k druhému a stále hovořil, jako trenér fotbalistů.
Když mne spatřil v hledišti, zeptal se, kdo jsem. Jarča Javůrková mne představila jako nadějného studenta dějin umění, který je šťastný, že získal příležitost poznat Jaroslava Kvapila, o němž toho hodně ví. Hleděl na mne se zájmem a pokyvoval, měl jsem dojem, že mi také řekne, jak se mám tvářit, když jej vidím.
Když jsem se stal asistentem profesora V. V. Štecha pro výuku dějin umění, samozřejmě jsem z něho začal tahat vědomosti o divadelním životě v dávných letech, kdy se jeho otec, dramatik Václav Štech, v roce 1909 stal ředitelem vinohradského divadla. Nebyl jsem schopen pochopit, že můj profesor, jako divák tak intenzivně prožívající život pražských divadel, hleděl na činnost svého otce odmítavě a skoro jako by se styděl, že otec psal divadelní hry.
Když jsem mu například vyprávěl, že jsem na Moravě jako gymnazista viděl od Václava Štecha hru Habada a Jordán, tak mi s úsměvem řekl, že se to otci pěkně psalo, když se jednalo o skutečný učitelský konflikt, do kterého byl sám tak zapleten, až měl z toho nepříjemnosti.
Od profesora Štecha jsem si také často nechal vyprávět o Eduardu Vojanovi, jehož viděl ve všech rolích Shakespearova cyklu, který pro Národní divadlo nastudoval v rozmezí několika let právě Jaroslav Kvapil. Zeptal jsem se jej, v čem spočívala jedinečnost herectví Vojana, že se stal legendou a největším umělcem mezi českými herci. Štech mi odpověděl: On byl ve skutečnosti plný nedostatků, měl výš postavený hlas, trochu mluvil nosem a slabě, takže člověk musel téměř přestat dýchat, aby mu rozuměl. Také neměl žádný pohyb. Velké monology, například v Hamletovi, přednášel jenom s rozpřaženýma rukama tváří do hlediště, ale přitom ho jaksi bylo plno, člověk už neviděl nic než jeho. Tomu se říká síla osobnosti…
Na Vojana jsem se zeptal také profesora Akademie výtvarných umění Vratislava Nechleby, autora slavného hercova portrétu, který je v majetku Národní galerie. Nechleba mi důvěrně šeptl: Byl to zlý člověk, neměl rád lidi. O Vojanovi jsem také hovoříval s básníkem Jiřím Karáskem ze Lvovic. Prohlašoval, že mu chyběla slovní dramatičnost, že po této stránce jej prý vysoce převyšoval Vojanův předchůdce Jakub Seifert. Ten, když ze sebe chrlil proud slov, řekl Karásek, ještě pořád mi běží mráz po zádech.
Komentáře k článku: Na divadelní zkoušce u Jaroslava Kvapila
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
