Princova šachová partie
Z dramatického odkazu Heinricha von Kleista je u nás zabydlen Rozbitý džbán a Katynka z Heilbronnu, naproti tomu Princ Homburský, nejen v německém prostředí uznávaný za autorovo vrcholné dílo, se českému jevišti vyhýbá. Hra čerpající námět z novověkých pruských dějin vznikla roku 1810 a doba rodícího se romantismu a německého nacionalismu v ní zanechala otisk. Kleist ji nepsal z konjunkturálních důvodů, kus byl ostatně odmítnut a jeho autor záhy zvolil dobrovolný odchod ze života; Prince Homburského se však později zmocnila kultura pruského militarismu a ve 20. století nacismu. Jazykově česká premiéra v Národním divadle na jaře 1942, v čase heydrichiády, z tohoto kontextu nemohla uniknout. Nynější uvedení v Městském divadle v Brně je teprve pátou českou inscenací dvě stě let starého dramatu.
Děj se opírá o bitvu u Fehrbellinu, v níž roku 1675 braniborské vojsko porazilo švédské okupanty i díky útočné akci Bedřicha Homburského. Zatímco historický kurfiřt Bedřich Vilém princi svévolný zásah do bitvy prominul, Kleistův zeměpán nechá hrdinu – navzdory vítězství a jeho oblíbenosti mezi mužstvem – odsoudit na smrt. Konflikt cti a poslušnosti se prolíná s romantickou linkou komplikovaného milostného vztahu prince k princezně Natálii i diplomatickou zápletkou, především je však rámován klíčovým motivem snění, jenž na jednu stranu dodává princově zbrklé roztěkanosti psychologickou věrohodnost, na straně druhé celek vyprávění v jeho historicko-reálné rovině znejišťuje. Vlasteneckou notu – pro český kontext dráždivou, pro německý v podstatě již antikvovanou – lze ku prospěchu soudobého čtení hry potlačit nebo vhodnými škrty pominout.
Tak v Brně postupoval tvůrčí tým Mikoláše Tyce, který Prince pojal především jako nadčasové drama idejí reprezentované oběma hlavními mužskými postavami. Odstup od dobových reálií je patrný ve výpravě: scéně s nejnutnějšími rekvizitami dominuje v polovině hloubi jeviště prudká šikma s asymetricky umístěným průchodem, posuvným schodištěm a horním ochozem, její šedivou barvu dodržují také rastry vysokých bočních a zadních kulis. Studená funkčnost scény umožňuje pohotové proměny prostředí a dobře koresponduje s černobílými kostýmy, jež i ve své strohosti nesou symbolickou informaci: bělostné šaty jsou vyhrazeny mladé Natálii, elegantní černá ostatním dámám, muži bez výjimky nosí bílé košile a různé střihy černých obleků a kabátů. Jejich barevně jednotný úbor spolu s vysokou vojenskou obuví odkazují k uniformitě armády, ale i k pruským státním barvám.
Dominance černé a bílé svádí k úvaze o šachové partii, v níž postavy prince Homburského a kurfiřta Bedřicha hrají role králů. Lukáš Janota podává prince jako mladého horkokrevného válečníka, jenž umí i vyjevit upřímný cit, v důsledku somnabulních stavů však vnímá realitu rozostřeně a zejména ve vězení, kde čeká na rozsudek, se zmítá mezi pevnou důvěrou v panovníkovu milost a náhlým děsem z hrozící popravy. Rozporuplné zvraty princovy psýché zvládá herec s jistotou a rovněž z hlediska současného vnímání problematickému motivu vypjaté subordinace, s níž princ po vnitřním boji akceptuje hrdelní trest (tím, že… přijmu smrt, chci vzdát čest posvátnému zákonu války), umí propůjčit punc věrohodnosti. Viktor Skála hraje kurfiřta jako respektovaného státníka, který lpí na řádu a poslušnosti, zároveň však dává opatrně zaznít citům vůči milované neteři i vězněnému princi: jeho odmítnutí nabízené milosti přijímá kurfiřt s respektem. Z dalších mužských figur vyniká Jan Mazák jako plebejsky přímočarý Kottwitz a Jaroslav Matějka v roli Hohenzollerna, jehož válečné zranění osvobodilo k větší otevřenosti a jemné ironii. Ostatní mužské postavy se po šachovnici inscenace pohybují jako zaměnitelní pěšáci, ojediněle je jejich výskyt na jevišti zcela postradatelný (selský pár). Z dvojice dam vyniká princezna Natálie v podání Elišky Skálové dívčí jemností (ve vojenském ležení před bitvou až nepatřičnou) účinně kontrastující s naléhavostí i rozmyslem, s níž se bere za princovu záchranu. Méně přesvědčivá je kreace Lenky Janíkové: její kurfiřtka vyznívá spíš jen jako vnějšková heroina.
Vůbec: máme-li shrnout inscenaci jako celek, vkrádá se pocit jistého řemeslného odstupu, byť špičkově herecky připravenému souboru Městského divadla nelze mnoho vytknout. Také hudba jak z chladného filmového thrilleru přispívá k dojmu, že tato partie šachu je sice takticky vyzrálá, ale zároveň jaksi odtažitá. A podobně asi smýšlí i obecenstvo, které inscenaci Kleistovy zralé hry odměňuje potleskem toliko zdvořilostním.
MARCEL SLADKOWSKI
Městské divadlo Brno – Heinrich von Kleist: Princ Homburský. Překlad Václav Cejpek, Monika Kučerová. Scéna Karel Čapek, kostýmy Barbara Wojtkowiaková, hudba Jiří Hájek, pohybová spolupráce Halka Třešňáková. Dramaturgie Jan Šotkovský. Režie Mikoláš Tyc. Premiéra 8. listopadu 2014. (Psáno z reprízy 25. a 26. listopadu 2014.)
Komentáře k článku: Princova šachová partie
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)