Dotek živlů

Ondina, tedy v českém překladu vlna či vlnka, jejíž na první pohled nenápadný příliv trvá v tuzemském divadle již třicet let, zasáhla i zlínské Městské divadlo. Regionální scéna, jejíž poslední rok se podobal plavbě na rozbouřeném moři s hrozbou ztroskotání, potřebovala již takový dotek živlů, jež nevzbuzují při střetu se světem lidí bázeň, nýbrž spíše pokoru před řádem, který člověka přesahuje.

Takový punc vtiskl své hře Jean Giraudoux, výsostný básník jeviště a klasik moderního francouzského dramatu. Starý příběh o střetu světa lidí a nadpřirozených bytostí je u nás kanonizován Dvořákovou Rusalkou, jíž Jaroslav Kvapil vybavil libretem, které je vrcholem českého operního básnictví a jež akcentuje motiv sváru o lidskou duši a sebeobětování. Giraudouxova Ondina otevírá široké prostory, reprezentanty trvalého vesmírného a přírodního řádu staví vedle konkrétně zakotvených a omezených figurek, éterickou přímost vedle lidské žvanivosti. Více než dramatický konflikt vyrůstá z této konfrontace vyrovnaná disputace obou světů, které by jeden bez druhého cosi postrádaly.

Inscenace mladého režiséra Adama Doležala, loňského absolventa JAMU, tento Giraudouxův soulad protikladů vystihuje už scénografií, v níž se mohutné stromy (vysoké, subtilní látkové válce vyztužené obručemi) obemykající rybářskou chatrč v prvním dějství mění v sloupoví královského paláce ve druhém a náznak hradního nádvoří ve třetím jednání. Tentýž útvar reprezentuje dominanci jak přírodního živlu, v jehož stínu se rybářovo obydlí může jen krčit a pro rytíře je málo schůdným labyrintem, tak lidského řádu, jemuž se Ondina nechce a především nemůže přizpůsobit.

Režisér spolu s dramaturgem Miroslavem Ondrou košatý text prokrátili s úctou k autorovi, byť občas poněkud znejasnili logiku některých výstupů, zejména ve druhém dějství. Citlivými zásahy však vypíchli humornou linku, kterou v Ondině představuje zejména personál královského dvora a soudcovský tribunál. V těchto vděčných rolích vynikají Gustav Řezníček (Maršálek), Rostislav Marek (Cvičitel tuleňů), Radovan Král (Intendant divadla), Jan Leflík a Pavel Leicman (Soudci). Bohužel k nežádoucí míře komiky místy strhávají i představitelku Ondiny Kateřinu Královou, takže charakter některých scén je zavádějící (rozhovor Ondiny s básníkem Bertramem v nevýrazném podání Marka Příkazkého). Ačkoli Králová v titulní roli věrohodně hraje upřímné odevzdání s polohami hravosti až umíněné dětinskosti, má za sebou ve Zlíně již celistvější výkony. Výtečný je Luděk Randár jako rytíř Hans. Dlouholetá opora souboru věru není mladým kavalírem v nablýskané zbroji, o to plastičtější výkon však dokázal z role vytěžit. Jeho rytíř už má něco odžito a nerad se zříká svého pohodlí, dokonce je při prvním setkání s průzračnou Ondinou nedůvěřivý, ale doteku nezemské čistoty není s to racionálně čelit. Společné scény rytíře a Ondiny patří k nejkrásnějším místům inscenace. Marta Bačíková v roli rytířovy lidské snoubenky Berty podává vyzrálý výkon, jako by ani nebylo více než desetileté pauzy, během níž se pohybovala mimo profesionální divadlo. Kvalitními kreacemi ve vedlejších rolích Ondininých pěstounů Augusta a Evženie se též prezentují Ivan Řehák a Jana Tomečková.

Adam Doležal umí solidně organizovat jevištní dění a například prolínání výstupů v rybářské chatě a na forbíně v prvním jednání je významově přesně odůvodněné. Daří se mu ovšem víc budovat atmosféru komorních rozhovorů než velkých výstupů, v nichž nejednající postavy někdy poněkud bezradně statují. První setkání mladého režiséra s rozlehlým zlínským jevištěm se tedy neobešlo bez potíží, ve výsledku je však Ondina respektabilní inscenací nevšedního textu.

Městské divadlo Zlín – Jean Giraudoux: Ondina. Překlad David Kraus, Karel Kraus. Režie Adam Doležal, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Tomáš Kypta, hudba David Rotter, dramaturgie Miroslav Ondra. Premiéra 16. října 2010.