Harpagon se zdravotní rouškou

Inscenace režiséra Daniela Špinara mají zřetelné scénografické gesto. S jeho srozumitelností to je však jako se znakovou řečí hluchoněmých. Někdy ihned vytušíte, co který znak znamená, jindy si musíte počkat na překlad. Ještě než se začne hrát v libereckém Divadle F. X. Šaldy, může si konzervativní divák při pohledu na scénu povzdechnout: zase ta moderna. Občas si také říkám, že by mohlo být překvapivější odehrát Molièrova Lakomce v dobových kostýmech a kulisách, zvláště když se scénografické nápady už točí dokolečka. Kupříkladu ohyzdně odosobněný nábytek ze 70. let minulého století scénografové vyloženě milují. Také v pozadí libereckého Lakomce se jako vozová hradba tlačí k sobě masivní sektorové skříně, skrývající bohatství domu Harpagona. Jinak holoprázdnou místnost doplňují stoly a židličky s kovovýma nožičkama jako v podnikové kantýně blahé paměti, s nezbytnými strohými hodinami, odměřujícími čas na nechutný oběd.

Odhaduji spolu s diváky – budeme se přenášet do oné odporné normalizační doby plíživého strachu, kdy se lidé třásli před stranickými hlavouny jako Harpagonovy děti před domácím tyranem?

Otázku však zpochybňuje přední část scény, vytvářející iluzi zasklené verandy zadního traktu domu, za níž se prostírá široké „nárazníkové“ pole s pavučinou pod elektrickým napětím, jaké vzbuzuje asociace současných komediálních thrillerů. Anebo že by opět připomínka přísně střežené hranice v lágru rozvinutého socialismu? Uvidíme. Začíná se hrát a záhy se ukazuje, že obavy z přílišné normalizační aktualizace byly liché. Harpagonova láska k penězům je nesmrtelná a tedy i nadčasová. A také patřičně groteskní, což je určující rys choreografie, kostýmů, líčení a herecké stylizace Špinarovy inscenace. Martin Polách v titulní roli připomíná svou hřmotností obrovité zlosyny z němých filmů s výhružně podmalovanýma očima. Jeho dítka – Jakub Albrecht jako Kleant a Karolína Baranová v roli Elišky, jsou chaplinovsky křehké konstituce a vystrašené ztřeštěnosti. Při scéně oběda, kdy jim lakotný otec ujídá i z toho mála, co jim ubryndnul na talíř, pochopíme jejich podvyživenost a chudokrevnost. Také ostatní herci – Tomáš Dianiška jako Valér, Barbora Mottlová jako Mariana, Eva Lecchiová coby dohazovačka Frosina či Jaromír Tlalka v roli Pana Aselma naplňují esteticky jednotící komediálně groteskní polohu. Ve svižném tempu honiček kolem stolu a schovávání do bezedných skříní se Molière neztrácí, ale ani neděsí; přece jen Harpagonova numizmatická láska, s níž terorizuje okolí, je těžkou infekční chorobou, ale tentokrát jsou diváci v bezpečí.

Můžeme ocenit rozvíjení jednotlivých scénických nápadů: ze skříní vyhřeznou nasyslené, bezcenné krámy, herci na forbíně si zaskáčou v elektrické pavučině, velké hodiny nad vchodem odhalí tajemství fráze, že čas jsou peníze, v závěru pak metaforicky vtipně zafunguje iluze skleněné stěny. Špinarova „znaková řeč“ v Lakomci je tedy nakonec srozumitelná i divácky vděčná. Avšak okamžik, kdy nadprůměrná inscenace překročí stín kvalitního režijního a hereckého řemesla a stává se událostí svého druhu, je větší záhadou než to, kam Harpagon ukryl svůj milion.

Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Molière: Lakomec. Překlad Vladimír Mikeš, úprava textu a režie Daniel Špinar, scéna Iva Němcová, kostýmy Linda Boráros, dramaturgie Martin Urban. Premiéra 22. října 2010. (Psáno z reprízy 29. října 2010.)