Oživené stíny totality

Jsou temná témata ať už osobní, rodinná nebo společenská, která se nám pořád lepí na paty. Snažíme se s nimi vyrovnat a najít k nim jasný postoj, ale místo toho spíše objevujeme složitost okolností, vztahů a lidských selhání. V jejich spletitosti se často ztrácí zjištění, kdo je viníkem a kdo obětí.

Hra Viliama Klimáčka Komunismus otevírá právě jedno z takových témat, v němž se rovina osobního selhání jednotlivce přenáší na rodinu a skrze její rozpolcenost vytváří obraz normalizační společnosti. Příčinou hrozícího rozpadu pronásledované bratislavské rodiny není ani tak skutečnost, že se otec během narozeninové oslavy přizná k donášení na vlastní rodinu, ani odhalené manželčiny avantýry. Skutečným viníkem je komunismus sám.

Přestože Klimáčkova hra má silný dramatický náboj, zvláště ve druhém dějství, v němž na střeše paneláku, kam hlavní hrdina utíká před světem, dochází k vyhrocené konfrontaci mezi členy rodiny, některé konstrukční prvky dramatu působí poněkud uměle a didakticky. Michalovo donášení na manželku a protirežimně exponovaného tchána je vlastně jen důsledek neřešitelného dilematu, v němž zvolil cestu menšího zla. Kdysi svůj čistý štít vyměnil za estébáky přislíbené léky pro otce, jenž v té době umíral na následky z komunistických lágrů. Problém lidského selhání a osobní viny se tak přeměňuje v modelový příklad psychické devastace a kompromitování.

Před rokem hostoval v Praze soubor bratislavského divadla Aréna, který Komunismus sehrál poprvé v Čechách – na jevišti pražského Činoherního klubu. Hlavní představitelé Juraj Kukura a Zdena Studenková předvedli psychicky drásající divadlo emocí. Jakkoli se jejich výkon leckomu mohl jevit přeexponovaný, přistoupili ke svým rolím jako k realitě, kterou právě prožívají. Kromě scénického čtení v Divadle v Dlouhé byla nyní hra uvedena na českých jevištích dvakrát. Pár dní před oslavami české státnosti měla premiéru v Divadle v Celetné a krátce na to i v Jihočeském divadle. V obou inscenacích, ve srovnání s tou bratislavskou, vyniká podstatný nedostatek. Je jím absence výrazných hereckých osobností v rolích vyhozeného ředitele Filmexportu Michala a jeho manželky, psychiatričky Aleny.

Režisér Filip Nuckolls se v Divadle v Celetné spolehl především na retro-náladu, a tak před jevištěm září směrem do publika řada rozličných televizorů navozujících komunistickou atmosféru, za nimiž scénografie Karla Špindlera evokuje panelový byt, takže se divák může pozastavit nad vkusem tehdejší doby. Žijí v něm atraktivní dáma, které její povolání nařizuje chladný nadhled a emoční uměřenost (Marcela Holubcová), syn medik, jehož nejvíce trápí, že ho rodiče ještě neberou jako plnohodnotně dospělého (Matouš Ruml), a sympatický, nijak filmařsky extrovertní taťka Jakuba Špalka. Ten udává herecky orientované inscenaci tón. Nejdříve jako milující „správňácký“ manžel a po zdlouhavém výslechu kdesi v improvizované sklepní vyšetřovně jako zlomený muž, jenž po přiznání vlastní ženě sedí na zemi v kajícné poloze na patách. Ačkoliv na střeše paneláku, z níž vyrůstají televizní antény, dojde i k několika napjatějším okamžikům, herci drží emoce svých rolí na uzdě a jen občas ventilují nahromaděný vztek i navenek. Třeba když manželka udeří Michala novinami nebo důstojník tajné policie rozzuřeně rusky zakleje, neboť se mu už nedaří přimět Michala k další spolupráci. Intenzitu herectví nahrazuje důraz na zobrazení patové situace hlavního hrdiny a nalezení cesty ven skrze přiznání vin, jejich vysvětlení a konečně i v projevu upřímné vůle nést za ně následky. Je to divadlo poučné, názorně předvádějící a evokující atmosféru komunismu, ale ne bezprostřední a naléhavé.

Inscenace Jihočeského divadla v režii Ivo Krobota trpí podobným neduhem jako pražské nastudování. I tentokrát mělo být zváženo, zda divadlo disponuje dvěma vhodnými hereckými osobnostmi, které by se typově hodily do schématu Klimáčkova Komunismu. U mužského představitele jde především o nevyčpělé osobní charisma, jemuž manželka i syn studující medicínu spontánně podléhají. U dámy pak výrazný temperament a sexappeal ženy schopné svádět takřka na počkání, jak by bylo očekávatelné, když se na střeše paneláku Alena přizná k nespočetným nevěrám. Romanovi Nevěčnému role Michala výrazně nesedí. Jeho kreace postrádá šarm. Čím více se ho pak herec snaží nahradit okázale kámošským vztahem se synem či sebedůležitým chlapáctvím, s nímž snáší svá trápení, stává se jeho výkon afektovaným. O něco lépe se daří Jaroslavě Červenkové, která našla hereckou polohu, s níž nemusí vnitřně bojovat. Místo supermanželky ztvárnila obyčejnou stárnoucí mámu, jež se divákům na začátku představí v natáčkách, servíruje polévku v slavnostním porcelánu, zkrátka všestranně pracuje na tom, aby domácí pohoda přehlušila ústrky, jimž rodina čelí. Když se jí manžel přizná k donášení způsobem, jako by před soudem odříkával estébáky předepsané doznání, je to právě ona, s níž divák přirozeněji soucítí.

Sporného výsledku dosáhl režisér Ivo Krobot i pokusem inscenaci odlehčit humorem – při vší úctě je pohled na doyena souboru Petra Šporcla, jak v roli důstojníka StB tancuje kozáčka, na hranici únosnosti. O něco přijatelněji působí opětovné sblížení Michala s Viktorem (Václav Liška) při společném kempování na střeše, syn otci usmaží na přenosném vařiči vajíčka.

V obou českých verzích (na rozdíl od bratislavské) hlavní hrdina přece jen podléhá tlaku estébáků a vykoupí rodinu před dalším pronásledováním sebevražedným skokem. Avšak katarzi nevyvolá. A tak české inscenace Komunismu působí především dojmem uvědomělé připomínky temného tématu naší minulosti. Chybí jim však zápal a naléhavost.

Viliam Klimáček: Komunismus.

Spolek Kašpar, Divadlo v Celetné Praha. Překlad Karel Král. Režie Filip Nuckolls, scéna Karel Špindler, kostýmy Daniela Klimešová, hudba Ondřej Švandrlík. Premiéra 18. října 2010.

Jihočeské divadlo České Budějovice. Režie Ivo Krobot, scéna Václav Špale, kostýmy Alice Lašková, hudba Zdeněk Kluka, dramaturgie František Řihout. Premiéra 22. října 2010.