Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 84)
Zase mi jednou bylo dobře v divadle. Viděl jsem takové čisťounké, poctivé, studentské představení, které se vůbec netvářilo světově, ba ani moderně. Bylo křehké, upřímné a mladé. Dalo se na něm rozpoznat, jak který z adeptů herectví, režie, dramaturgie i scénografie bere vážně přípravu na svou budoucí práci. Kdo svůj zvolený obor nebude mít za povolání, kdo už dnes ví, že v sobě chystá odrazový můstek pro poslání být kumštýřem.
Yermě, dceři pastýře Metuda, u nás zvané Pláňka, bude letos osmdesát let. V roce 1934 ji vymyslel a napsal básník, dramatik Frederico Garcia Lorca. Drama soustředěné kolem osudů žen španělského venkova, uvedlo studio Marta, jako třetí premiéru 4. ročníku Ateliéru herectví Oxany Smilkové.
Po vstupu do sálu mě upoutal velký, poněkud nakosený lila šedivý rám, zasazený mezi boční nosné pilíře jeviště. Chytré! Staré drama o tužbách neplodné dívky vystoupí z obrazu historie.
Pod jevištěm ze snížené plochy forbíny vybíhala do hlediště úzká dřevěná lavice a uprostřed první řady si trůnila rozměrná, kruhová káď s vodou. Na lávce seděla dívka, krásná jak růže květ se svatebním vínkem na hlavě a s toužebně rozdychtěnou tváří. K nebesům stoupaly jímavé tóny rozněžnělé hudby, na louce kreslily své tvary dívčí těla v bílých, do podob půvabných, ve strany trčících zvonců. Mládenci v košulkách tvrdili muziku. Horká, česká Andalusie na pohled!
Rozpálená Yerma (Tereza Slavkovská) je již tři roky vdaná za polního dříče Juana (Lubomír Stárek j.h.). Vdala se bez lásky, protože jí ženicha dovedl táta a bránit se zvyklostem nebylo možné. Starostmi o pole a o úrodu sedřený Juan, nedokáže toužící Yermě zplodit dítě. Mít dítě je pro Yermu nedosažitelnou metou. Je touhou po dítěti posedlá. Nadbíhá Viktorovi, švarnému kamarádu z dětství, je však odmítána a vesničanky se jí vysmívají.
Viktor (Ondřej Dvořák) se na lávce svlékal a pak – hups, skočil do kádě, až voda vystříkla.
Nádherná hudba, nádherné zpívání provázelo setkání rozdychtěné Yermy se švarným Viktorem.
Proč pastýřu, proč sám spíš?
´dybys pod mou peřinou spal,
bylo by tě líp!
Yerma se oplétala kol těla Viktora.
Yerma: Slyšíš?
Viktor: Co?
Yerma: Zdálo se mně, že pláče dítě.
Viktor: Nic neslyším.
Tři scény, výborně hrané, režijně dokonale zvládnuté, se mi hluboce vryly do paměti. Dialog šťastné maminky Marie (Milada Vyhnálková) s Yermou (Tereza Slavkovská) nad Mariiným dítětem, v jehož průběhu trhá zoufalá Yerma bílé plátno na cáry, cáry svazuje a připoutává jimi Marii k židli i k sobě.
Setkání Yermy se starou ženou, matkou patnácti dětí (Barbora Nesvadbová):
Yerma: Proč sem jak to plané pole? To mám, když jsem v plné síle, krmit jenom slepice? A žehlit jen ubrusy? Ne! Musíte mi říct, co mám dělat, a já udělám všecko, všecko, i kdybyste mi nakázala jehly si do očí napíchat!
Stařena: Já? Já nevím nic. Já si vždycky lehla naznak a dala se do zpěvu. Děti přicházejí jako voda. Takové máš krásné tělo, kdopak by to neviděl? Vyjdeš ven, a na druhém konci ulice zaržá kůň. Ach děvče, nechej mě, neptej se na nic. Napadá mě spousta věcí, které nechci říct.
A třetí, ve které vesničanky perou u říčky prádlo svých mužů. Slunce pálilo, ženy natáhly prádelní šňůru od portálu k portálu, drhnuly hadérky v rytmu španělského bolera a vedly řeč. (Michaela Foitová, Petra Staňková, Barbora Nesvadbová, Milada Vyhnálková, Kristína Povodová)
5. pradlena: A co její muž?
3. pradlena: Její muž je jak hluchý. Ztuhlý jak ještěrka na slunci.
1. pradlena: Všechno by se urovnalo, kdyby měli děti.
2. pradlena: Tak je to, když se člověk neumí smířit s osudem.
4. pradlena: Hodinu od hodiny je v tom domě větší peklo. Muž k nim nastěhoval svoje dvě sestry.
5. pradlena: Ty staré panny?
4. pradlena: Dřív šmejdily kolem kostela, teď budou šmejdit kolem švagrové. Já bych s nimi pod jednou střechou nevydržela.
Dvě švagrové, které ztvárnili dva pánové, upnutí do šedivých hábitů kostelových putiček, přišli také prát své špinavé prádlo. Úsměvná chmura prolétla divadlem. Ženy zpívaly, vytleskávaly a vyklepávaly rytmus písně:
Už se vrací s vánkem,
aby u mě spal.
Jsem fiala rudá
a on červená.
Musíš spojit s květem květ,
když léto vysouší žencům krev.
Bezesné ptáky vzít do svého klína,
když na dveře tluče roztřesená zima.
Musíš sténat do plachet.
Zpívat a sténat!
Klíčová scéna pro pochopení, byla hrána s hereckou hravostí, rytmickou a významovou přesností. Poetický jazyk, písňový rytmus lidových romancí, „vůně“ španělského venkova a na stěně jeviště obrysy stromu. Větvemi pláňky prosvítal sluneční jas. Svými šípy osvětloval krajinu i aktéry. Paprsky sahaly až na diváky. Tíživě teskný dialog se odvíjel mezi manželi na jevišti. Takový dnešní, až syrově dnešní.
Juan: A co chceš dělat?
Yerma: Pít vodu chci, a není sklenky ani vody, vyjít na vysokou horu chci, a nemám nohy, vyšít sukni chci a nemůžu najít nit.
Juan: Je to jinak. Nejsi správná žena a chceš zničit bezmocného muže!
Yerma: Nevím, co jsem! Pusť mě ven, ať naberu dech. Já se proti tobě neprohřešila. Já tě v ničem neklamu!
Juan: Nerad bych, aby si na mě lidé ukazovali. Proto chci mít dveře zavřené a všechny doma.
Juan touží po majetku, Yerma po dítěti. Zoufalá Yerma se obrátila na zaříkávačky, pak na rituální maškary. V působivém scénickém kolotání kol ní pádily chrliči nesmyslných slov s bílými maskami na tvářích. Yermě nepomohlo nic. Zůstávala planou Pláňkou.
Manželská neláska stoupala k vrcholu únosnosti. Yermina neschopnost smířit se s osudem a pochopení nemožnosti změny života, přivedly Yermu ke vzpouře.
Čekala ji obtížná a pro mladou adeptku herectví traumatizující scéna.
Svlékla se a poddala svému manželovi. Na lávce, v milostné kopulaci, Juana uškrtila okrasnou stuhou. Vlastně elastickými „punčocháči“… Nad mrtvým mužem křičela:
Nechoďte ke mně. Zabila jsem své dítě!! Já sama jsem zabila své dítě!!!
Bylo to pěkné, čisté představení, tahle studentská Pláňka. Procítěné, režijně vymyšlené, s výtečně nasvícenou, chytrou scénou, s působivě nezvyklými kostýmy a křehoučkou hudbou. Inscenace pokorně ctící básnivý odkaz dramatika Garcii Frederica Lorcy. Co chtít více?
Zdálo se, že studenti přesně chápou svou příští roli. Divadlo jako poslání. Aspoň mnozí z nich. A to je pro budoucnost divadla dobrá zpráva!
Brno – Komín, 17. 12. 2014
Divadelní studio Marta, Brno – Frederico Garcia Lorca: Pláňka. Překlad: Antonín Přidal. Režie a hudba: Gabriela Krečmerová. Dramaturgie: Adam Gold. Scéna a kostýmy: Jitka Fleislebr. Pohybová spolupráce: David Strnad. Produkce: Tereza Koudelpvá. Světla: Tomáš Tušer. Zvuk: Matěj Klíma. Video: Iveta Novotná a Jakub Podešva. Foto: Martin Čepec Holoubek. Grafická spolupráce: Anna Štohanzlová. Hudební nastudování: Klára Přikrylová, Alžběta Stračinová, Tereza Reková, Kamil Tomek. Obsazení. Yerma – Pláňka: Tereza Slavkovská. Marie: Milada Vyhnálková. Stařena: Barbora Nesvadbová. Dolores, Pradlena, Dívka na pouti: Michaela Foitová. 1. Děvče, sousedka Dolores, Pradlena: Petra Staňková. 2. Děvče, Zpěvačka na pouti: Kristina Povodová. Juan: Lubomír Stárek j.h. Viktor, Zpěvák na pouti: Ondřej Dvořák / Daniel Ondráček. Muž Marie, 1. Švagrová, Mužská maškara: Jiří Svoboda. Svatebčan, 2. Švagrová, Muž na pouti: Juraj Háder. Svatebčan, Muž na Pouti: Daniel Ondráček / Ondřej Dvořák. Pedagogické vedení: Ivo Krobot, Petr Oslzlý, Oxana Smilková, Inka Horáková, Jan Kolegar, Marie Jirásková. Se vzpomínkou na Miloslava Kročila. Premiéra 14. 12. 2014.
///
Více na i-DN: Bůh? Ten mě nikdy neobšťastnil…
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 84)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)