Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Alfréd Radok 100

    Sté výročí narození významného divadelního a filmového režiséra Alfréda Radoka (17. 12. 1914 – 22. 4. 1976) připomenulo několik akcí, které pořádaly tyto instituce: Městská knihovna v Praze, Knihovna Václava Havla, Národní filmový archiv, Městská divadla pražská, Česká televize, Český rozhlas, Nadační fond Cen Alfréda Radoka a Institut umění – Divadelní ústav. Přinášíme krátká ohlédnutí za někte­rými z nich.

    Alfréd Radok 100

    David Drozd, Jan Hyvnar, Ladislav Smoček, Jan Císař a Honza Petružela při debatě v Divadle Archa FOTO MARTIN SVOZÍLEK

    Městská divadla pražská připravila k radokovskému výročí výstavu Génius Alfréda Radoka na scénách Městských divadel pražských, která je k vidění ve foyeru divadla ABC do konce ledna 2015. Na výstavě jsou fotografie z osmi inscenací, které Radok v MDP vytvořil, a dále fotografie a dokumenty z Radokova života. Kromě archivu MDP přispěly fotografiemi Divadelní ústav a divadelní oddělení Národního muzea, snímky z rodinného archivu zapůjčil David Radok. Na vernisáži výstavy promluvil prof. Jan Císař, který je rovněž autorem úvodního slova. Jeho text si dovolujeme otisknout níže.

    Jana Soprová

    Radok mimořádný

    Alfréd Radok přišel do souboru Městských divadel pražských poté, co v dubnu 1960 došlo ke skandálu spojenému s předváděním 2. programu Laterny magiky, pro nějž Radok vytvořil Otvírání studánek inspirované kantátou Bohuslava Martinů na slova Miloslava Bureše. Přítomná politická reprezentace program tvrdě odsoudila. Uprostřed protiradokovské štvanice v červenci téhož roku píše jiný velký český divadelník Jan Grossman Radokovi dopis, v němž říká: Ale myslím, Alfréde, že by sis měl právě teď uvědomit, že bys měl vědět jedno: ať se stalo, co se stalo, Tys udělal poslední roky nejen řadu představení a objevů, které vynikají nad práce ostatních režisérů. Tys udělal opravdu nové měřítko divadelní kultury – měřítko, které platí, žilo, žije a přežije omezenou dobu existence té které inscenace. Odtud musíš dál, a já věřím, že budeš moci.

    Radok v Městských divadlech pražských dál mohl. Vytvořil v nich celkem sedm inscenací, z nichž každá představovala událost. Dvě z nich mají ovšem v dějinách české činohry i českého divadla jako celku místo naprosto výjimečné – otevírají zcela novou epochu, a jak to napsal Grossman: přežívají omezenou dobu své existence. Ženitba svou věcnou, střízlivou poetikou postavenou na hereckém jednání interpretovala zcela jinak tento text N. V. Gogola hrávaný převážně jako drobná hříčka o muži, který v hrůze před svatbou vyskočí z okna. Množství drobných reálných detailů, velmi syrových a drsných, se spojovalo v jedinečně působivý obraz mizerné, bídné skutečnosti, jenž v sobě nesl ostrou, nemilosrdnou kritiku malosti a hlouposti. A pak přišla Hra o lásce a smrti. Velkolepá scénická syntéza byla strhujícím, fascinujícím, úchvatným, dokonalým dílem geniálního režiséra. Bylo to znamenité a skvostné politické divadlo o „revoluci, která požírá své děti“; zvláště pak premiéra, která se odehrála v den, kdy rozhlasové stanice hlásily, že byl odvolán N. S. Chruščov, dodala této poloze inscenace v tom prvém představení nebývalé dimenze. Ale tato politická aktuální naléhavost přerůstala v hluboký obraz člověka v dějinách, kdy je jejich strůjcem a zároveň podléhá jejich chladnému a bezohlednému mechanismu. Stál jsem tehdy – a nebyl jsem sám – před poetikou této inscenace v němém úžasu a bezmezném obdivu, protože jsem se setkal s něčím, co v tehdejším českém divadle neexistovalo, a jen zdálky a zprostředkovaně jsme se dozvídali, že se v některých zahraničních inscenacích takto divadlo dělá. Byl to prostě vstup českého divadla do období pozdní evropské moderny, jenž vyrostl z nejvlastnějších zdrojů a skvěl se velikostí neobyčejného díla.

    Jan Grossman postihl ve svém dopise postavení režiséra Alfréda Radoka v českém divadle dokonale a výstižně. Od roku 1945 až do své emigrace v roce 1968 – tedy zhruba čtvrt století – vytvářel inscenace, které objevovaly nové nečekané možnosti divadelního scénování; nemluvě samozřejmě o jeho filmu Daleká cesta či o jeho zásluhách na zrodu Laterny magiky. Byly to opravdu mimořádné činy, které překračovaly platné a hlavně uznávané hranice; po roce 1948 neúprosně ideologicky a politicky vymezené. Za taková překročení byl Radok kaceřován – to jest obviňován z kacířství, a proto stíhán a trestán. Díky řediteli Městských divadel pražských Otu Ornestovi se mu po jednom takovém trestu dostalo šance vrátit se do divadla – a využil této šance maximálně. Nemohl jinak, protože v tom bylo jádro, podstata jeho tvůrčí síly, jeho mimořádné tvořivé imaginace. Musel znovu a znovu hledat, zkoušet nevyšlapané, neznámé stezky – a také nacházet skvosty, které znamenají vrcholy českého novodobého divadla.

    Což zajisté jeho dílo a tvorba v Městských divadlech pražských potvrzují měrou vrchovatou.

    Jan Císař

    Alfréd Radok s manželkou Marií

    Alfréd Radok s manželkou Marií FOTO ARCHIV DAVIDA RADOKA

    Příjemná oslava v Arše

    Oslavy stého výročí narození Alfréda Radoka završil Večer mimo jiné o divadle, uspořádaný 17. prosince v Divadle Archa. Ve slušně zaplněném sále se sešli diváci ponejvíce zasvěcení (divadelní teoretici a praktici). Zhruba třiačtvrthodinový program sestával ze tří částí. V prvé bylo pod režijním dohledem Hany Burešové (a dramaturgické spolupráce Štěpána Otčenáška a Honzy Petružely) uvedeno biografické pásmo, ve kterém čtveřice herců Divadla v Dlouhé (Lazorčáková, Hanuš, Meduna, Potoček) v rolích „vědeckých pracovníků“ a za asistence tří „laternomagikových“ pláten (na něž byly promítány především ukázky z Daleké cesty a Otvírání studánek) přetlumočila to nejpodstatnější z Radokova života a díla. Vyprávění se neslo v odlehčeném duchu, což sice poněkud kontrastovalo s režisérovým strastiplným osudem, Burešové to však umožnilo použít svého obvyklého postupu – „triku“ a ve finále náhle zvážnět a prohloubit sdělení: s Radokovou emigrací (v níž si dotyčný co do podmínek umělecké tvorby skutečně „nepolepšil“) pásmo nabralo rychlý spád a získalo strohý, tísnivý ráz; v samém závěru pak zazněla slova Václava Havla o Radokově inspiračním vlivu pro řadu klíčových tvůrců poválečného českého divadla a filmu.

    V druhé části byl promítnut čtyřicetiminutový záznam – digest Radokovy proslulé Hry o lásce a smrti, i dnes, zdá se mi, přesvědčivě vypovídající o režisérově výjimečné múzičnosti a schopnosti hovořit prostřednictvím bohaté, organicky provázané sady vyjadřovacích prostředků.

    Po přestávce si pak před publikem o Radokově díle povídala čtveřice teatrologů Jan Císař, Jan Hyvnar, David Drozd a Honza Petružela a režisér Ladislav Smoček; řeč se točila především kolem dvou Radokových podstatných inscenací, Ďábelském kruhu z roku 1955 (po které se v českém divadle po letech socrealistického dogmatismu opět mohlo, jak upozornil Jan Císař, „režírovat“) a Hře o lásce a smrti.

    Stručně řečeno: Příjemný večer.

    MARTIN J. ŠVEJDA

    Vystavovat režii

    Rozličné body programu k radokovskému výročí mají také výrazně různé cílové skupiny – a výstava Alfréd Radok 100 – Příběh režiséra (1914–1976), kterou Institut umění – Divadelní ústav spolu s divadelním oddělením Národního muzea uspořádal ve Veletržním paláci, patří podle všeho k těm, které (chvályhodně) míří především na laickou veřejnost. Vystavovat režii, jak poznamenala kurátorka „divadelní“ části výstavy Helena Albertová na vernisáži, je složité – svým způsobem jde (asi nevyhnutelně) ještě výrazněji o expozici scénografickou, jíž (neméně nevyhnutelně) dominují Josef Svoboda a Ladislav Vychodil. Z Radokova divadelního díla připomněla prostřednictvím scénického návrhu či fotografie jakýsi „best of“ nejvýznamnějších inscenací, třeba slavné „divadlo na točně“ z Rigoletta ve Velké opeře 5. května, objevování projekcí v Jedenáctém přikázání z Divadla státního filmu, pohřbívání piana v Komikovi z ND či slavnou revoluční arénu ze Hry o lásce a smrti v MDP. V „osobní“ sekci potom kurátorka Věra Velemanová předkládá vybrané dokumenty či fotografie z rodinného i muzejního archivu, které doprovází časová linka Radokova života a kariéry. Najdeme tu pár milých kuriozit (narozeninovou zdravici Jiřího Šlitra, například), v úhrnu se ale člověk, který se Radokem už nějak dříve zabýval (a četl třeba Hedbávného obsáhlou monografii), nic moc převratného nedozví. Radok ve Veletržním paláci je vlídným, pohledně vypraveným uvedením k tématu, jakýmsi „Radokem pro začátečníky“. Uměl bych si představit mnohem výpravnější, obsáhlejší výstavu, která by mohla zabrat třeba celé patro a nejvýznamnějším inscenacím věnovat víc než jen komentář a jednu nebo dvě fotografie – pak by ostatně možná „vystavila režii“ trochu hmatatelněji. I v téhle podobě má ale svůj nezpochybnitelný smysl. Pokud si chcete uvedení k Radokovi dopřát, máte šanci do 25. ledna.

    Michal Zahálka

    Alfréd Radok

    Alfréd Radok při natáčení filmu Dědeček automobil FOTO ARCHIV DAVIDA RADOKA

    Z emigrace do emigrace

    K řetězci událostí připomínajících sté výročí narození Alfréda Radoka se připojila počátkem prosince i Knihovna Václava Havla. Uspořádala komponovaný pořad Radok – Havel, během něhož zazněla korespondence mezi dvěma výraznými uměleckými osobnostmi i několik zamyšlení nad tvůrčím principem „nedoceněného“ jubilanta. Hosty večera byli Pavel Batěk a prof. Jaroslav Vostrý. První, člen souboru vinohradského divadla, procítěně přednesl korespondenci, druhý, pamětník a především spoluzakladatel Činoherního klubu, uštědřil několik teoretických poznámek. Pročtené dopisy náležely pouze Václavu Havlovi, odpovědi z Radokova pera se, bohužel, až na jednu výjimku nedochovaly. Byť byl Radok o dvacet let starší než Havel, vyvinul se mezi nimi důvěrný korespondenční vztah, po ruské invazi v roce 1968 navíc charakterizovaný jako vztah mezi dvěma emigracemi – uzavřeným totalitním Československem a švédským exilem v Göteborgu. Ještě před Radokovým odchodem do zahraničí v roce 1963 ho Havel žádá o spolupráci v Divadle Na zábradlí. Píše: Vy jste jediný, který dokonale chápe a je schopen udělat absurdní situaci. Moje dvě hry už dělá Krejča a Grossman, ale zůstává Kafkův proces. Moc bych si přál, kdybyste jej režíroval na Zábradlí právě Vy. Ke spolupráci nakonec nedošlo, Proces na Zábradlí inscenoval Jan Grossman. I přesto se Havel později o Radokovi vyjádřil jako o šedé eminenci české divadelní režie, která byla nepřiznaným inspiračním zdrojem pro mnohé následovníky, psal: Alfréde, mám dojem, jako by Vaše práce před odchodem z Československa dala něco do pohybu… Radok si Havlových her cenil pro intelektuálnost a ra­cio­na­litu, v jediném dopise, který se zachoval, chválí jeho Žebráckou operu. Není od věci poznamenat, že Radok umřel ve Vídni, kam přijel režírovat do Burgtheatru právě Havlovy jednoaktovky. Setkání v Knihovně Václava Havla dynamizovalo Ravelovo Bolero, skladba oblíbená oběma tvůrci. Teoretické vhledy sice tvořily nutný rámec osobním dopisům, někdy byly na můj vkus až zbytečně podrobné a artistní. Daleko víc „hovořila“ samotná Radokova a Havlova slova.

    Marcela Magdová

    Bravo TV art!

    Na rozdíl od kýčů, jež do nás obrazovka v předvánočním čase pěchovala horem dolem na všech kanálech (vrcholem promrhaných veřejných peněz byla na ČT1 předloni vyrobená filmová óda na supermarketový konzum Na křídlech Vánoc – milý Fonde kinematografie, kams dal při posuzování a veřejné podpoře příšerného scénáře Karin Babinské oči?), čest kulturní služby tentokrát vzorně zachraňoval TV art.

    Téměř celý týden od pondělí 15. do soboty 20. prosince se nesl ve znamení výročí Alfréda Radoka. Režiséři Radokových kvalit se rodí jednou za století a dramaturgie Artu si tento fakt tentokrát vzala velkoryse k srdci. Začalo to v pondělí: po celovečerním filmu Divotvorný klobouk (1952) a dokumentárním portrétu Alfréd Radok zakončila vstupní radokovský večer Chuchmova dvoudílná debatní Jasná řeč. Ta sice trochu zbytečně rozpůlila Radokovu osobnost na debatu „divadelní“ a „filmovou“, takže jediné, na čem se jak pozvaní teatrologové, tak filmologové nakonec shodli, bylo, že Radoka takto dělit nelze, že jeho význam je právě v té „zemi mezi“. Škoda, že v ČT není zvykem (jako třeba na Vltavě), aby podobné odborné debaty doprovázely i další radokovské filmové počiny (zaznamenejme s radostí, že všechny běžely v prime timu). Ty zahájila výše zmíněná filmová adaptace Klicperovy hry – z Radokovy nepočetné, ale stylově a kvalitativně pozoruhodné filmografie zjevně nejvíc poplatná době vzniku (masové scény, lidový výsměch pyšnému buržoovi), ale i takřka inkvizičním cenzurním poměrům, jež v době vzniku filmu na Barrandově panovaly a znemožňovaly Radokově fantazii větší rozvinutí a vzdálení se od poněkud archaické předlohy. Pak už přišly filmové hody: vůbec nezestárlý Dědeček automobil (1955; kdykoli bylo Radokovi nejhůř, jako právě v padesátých letech, uchyloval se k secesi nebo obecně k nadějeplným počátkům století), co do až barokně rozpoutané obraznosti a expresivnosti klíčových scén dodnes nepřekonaná Daleká cesta (1948; věru daleká byla i cesta tohoto vrcholného kinematografického díla k českému divákovi, trvala přes čtyřicet let!) a odvážný televizně-reportážní přepis Zweigovy novely Šach mat (1964) s nezapomenutelným Rudolfem Hrušínským a překvapivě „jiným“ než mužně so­cia­lis­tic­ko­realistickým Josefem Bekem. Bravo Art!

    Vladimír Just

    Alfréd Radok 100

    Komponovaný večer v Arše zahájili herci Divadla v Dlouhé, kteří nás provedli životem a dílem Alfréda Radoka FOTO MARTIN SVOZÍLEK

    Radok v rozhlase

    Sté výročí narození Alfréda Radoka připomenul i Český rozhlas. Byť se mu Radok programově nevěnoval, ukrývá Zlatý fond ČRo dvě jeho inscenace z roku 1955 – Lišáka Pedra podle Mi­guela de Cervantese a komedii manželů Radokových Stalo se v dešti.

    První z titulů napsal Cervantes v roce 1615 a Alfréd Radok jej upravil a režíroval pro Československý rozhlas roku 1955 z překladu Jana Františka Fischera a Olgy Fischerové. Ačkoli byla v premiéře uvedena v cyklu DUM (Divadlo u mikrofonu), nešlo o převzatou inscenaci, ale o původní rozhlasovou úpravu. Cervantesova hříčka o Pedrovi, který si pro svou mazanost vyslouží přezdívku Lišák, se proslavila především písňovými vložkami (hudba J. F. Fischer), píseň Plují lodi do Tria­ny vyšla i na deskách Supraphonu ve velmi vysokém nákladu. Z historického hlediska jde o inscenaci, která překročila stín dobové produkce; je hravá a nakažlivě optimistická – ovšem zcela mimo dobové chápání optimismu; nejlépe by se dal přirovnat k optimismu Radokova filmu Divotvorný klobouk.

    Druhý titul, který pro rozhlas Radok nastudoval, vycházel z divadelní inscenace. Tu v roce 1955 napsal se svou manželkou Marií Tesařovou-Radokovou pod názvem Stalo se v dešti. Komedie „o manželských starostech a drobných strastech“ se poprvé hrála v červenci téhož roku na nádvoří pražského Klementina herci Městských divadel pražských. Oficiální premiéru si odbyla až po té rozhlasové – v Divadle Komedie 24. listopadu 1955. V hlavních rolích vystoupili Růžena Lysenková a Eduard Dubský.

    Zápletka je jednoduchá: uvadající vztah statistika a prodavačky oživí jeden telefonát a špatné spojení; když přehnaně spořivý Pavel (Svatopluk Beneš) vyrazí do telefonní budky, aby s vedením obchodního domu řešil haléřovou položku rozdílu v ceně kravaty, spojí ho telefonní ústředna omylem s kavárnou, v níž se zrovna nachází jeho žena Věra (Růžena Lysenková). Ta využije toho, že ji Pavel po hlase nepoznal a rozehraje s ním milostnou hru, v níž je ona současně milenkou i podváděnou manželkou – ne však v reálném životě, ale jen po telefonních drátech…

    Tato telefonní variace kristiánovského motivu se dobře hodila pro rozhlasové zpracování. Zatímco na jevišti musel „telefonní romanci“ řešit složitou scénografií architekt Josef Svoboda, v rozhlase tyto starosti zcela odpadly.

    Jistěže nebyla první hrou, která v rozhlase řešila milostný poměr po telefonu. Rozhlasový historik si maně vzpomene na počátek třicátých let, kdy Jiří Frejka nastudoval v rozhlase aktovku Jeana Cocteaua Lidský hlas, v níž excelovala Olga Scheinpflugová. Za okupace vysílal protektorátní rozhlas adventní hříčku Eduarda Fikera Polibek pod jmelím z roku 1943, v níž se dva milenci zdánlivě rozejdou a zhrze­ný partner, nabídnuvší své milence manželství, se po (zdánlivém) neúspěchu rozhodne věnovat zásnubní prsten první ženě, která zvedne sluchátko po vytočení náhodně zvoleného čísla. Že napotřetí zvedne sluchátko právě jeho vyvolená a že ji on po hlase hned nepozná, je nabíledni…

    Hra manželů Radokových není inovativní ani komplikovaná, rozhodně však nabízí hercům i posluchačům vtipné a inteligentní dialogy a žánr, který se v Praze dvacet let předtím pokoušel zavést Oldřich Nový: hudební komedii. Postavy nezpívají jednotlivé árie, ale jejich mluva přirozeně – a jakoby z nutnosti – přechází do parlandového zpěvu. Není divu, že v polovině padesátých let, kdy v divadlech „bolely ruce“ od všech těch budovatelských agitek, zapůsobila hra Stalo se v dešti jako divácký magnet. Nešlo však jen o lokální úspěch: hra byla přeložena do slovenštiny, polštiny, bulharštiny, ruštiny, srbochorvatštiny a maďarštiny. Divadelní inscenace Městských divadel pražských byla dokonce přenášena Československou televizí. Tantiémy tak dovolily Alfrédu Radokovi, režiséru filmu Dědeček automobil, koupi prvního automobilu.

    Více toho Alfréd Radok pro rozhlas nenastudoval. Jeho hlas ještě zazněl v několika pořadech, vybíral kupříkladu pro potěšení rozhlasových posluchačů hudbu, kterou má rád, z pozoruhodné monografie Zdeňka Hedbávného Alfréd Radok – Zpráva o jednom osudu vznikl osmidílný cyklus v podání Radovana Lukavského, jeho Laterně magice se věnuje v novém čtyřdílném cyklu Zrod Laterny magiky a její inscenační postupy Jiří Vondráček… Žádná z jeho velkých jevištních inscenací však zachována není – k naší škodě.

    Přemysl Hnilička

    • Autor:
    • Publikováno: 7. ledna 2015

    Komentáře k článku: Alfréd Radok 100

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,