Tak co třeba Mrożek?
Z letmého pohledu na repertoár pražských scén by se mohlo zdát, že dramaturgové v hlavním městě nově propadli kouzlu Sławomira Mrożka. V poslední době se v profesionálních divadlech v Praze objevily hned tři inscenace tohoto polského dramatika a satirika. Poslední dvě, jimž je věnován tento text, měly premiéru před vánočními svátky. Absurdní hříčku Zábava, která je na českých scénách častěji uváděna pod názvem Tancovačka, uvedl ve Studiu Ypsilon režisér Braňo Holiček, Lásku na Krymu nastudoval v Divadle na Vinohradech Juraj Deák.
Co ale pražské inscenátory na Mrożkově dramatice zaujalo, není jasné. Rozhodně to v případě Zábavy v Ypsilonce nebude původní dramatikův text. Inscenátoři – vedle Holička se jedná o dramaturgy Jana Tošovského a Kamilu Krbcovou – totiž Mrożkův více než půl století starý text notně upravili. Z absurdní a zároveň až existenciální jednoaktovky ponechali pouze základní rámec: Tři mladíci přichází na zábavu. A zábava je tím hlavním tématem, kolem kterého se v Ypsilonce vše točí.
Představení začíná v absolutní tmě, v níž se rozléhá nuceně veselý smích tří protagonistů. Když se rozsvítí, vidíme blyštivě-zlatou oponu a před ní tři herce – Daniela Švába, Jakuba Slacha a Andreje Poláka. Oblečeni pouze do bílých slipů stojí na forbíně a začínají „vyrábět“ srandu. Jsou ostatně na zábavě a jako bavičům jim něco takového přece přísluší! Nejapné žertíky, demonstrovaná šmíra či parodie popkultury s postupem času záměrně přecházejí do stále větší pokleslosti a trapnosti. Zábava zkrátka musí být a bavič je tu od toho, aby pobavil své publikum čímkoli. Problém ale je, že podobný nápad na hodinovou inscenaci nevystačí. Nemluvě o tom, že je v polovině druhé dekády třetího milénia notně otřepaný.
Možná k této úpravě inscenátory vyprovokoval samotný Mrożkův text. A nebylo by se čemu divit. S odstupem doby se lehce tezovitý a formalistický skutečně může jevit. Tezovitá, formalistická a navíc prostomyslná je ve své podstatě ale i dramaturgická úprava, k jaké se v Ypsilonce dopracovali. Že zábava za každou cenu je strašná a že lidstvo je schopno i ochotno ubavit se k smrti, víme. Stačí si v sobotu pustit estrádu jakékoli televize. Kvůli takovémuto konstatování je opravdu zbytečné chodit do divadla. Přesto však inscenátoři svému objevu věří: Na závěr inscenace vystoupí z publika divák (hraje ho Petr Hojer), jenž už třeštění tří bavičů nemohl vydržet, vejde za oponu, kde se oběsí. Skutečně takový realitou nedotčený divák ještě existuje? Tomu přece nikdo nemůže uvěřit!
V Divadle na Vinohradech zvolili jednu z posledních Mrożkových her. Láska na Krymu byla napsána v roce 1993 a v české premiéře ji uvedl v Národním divadle moravskoslezském před patnácti lety Janusz Klimsza.
Láska na Krymu je v kontextu Mrożkovy tvorby pozoruhodným dramatem. Daleko blíže má však k eseji, v níž se dramatik ohlíží za bouřlivým 20. stoletím ruských kulturně-politických dějin. První dějství se odehrává v roce 1910 a v čechovovském hávu zobrazuje nešťastný milostný trojúhelník Zachedrinského (Ivan Řezáč), učitelky Borodinové (Markéta Frösslová) a poručíka Sejkina (Tomáš Dastlík). A hlavně se v něm na něco neustále čeká. Čeká se na změnu, která promění životy všech hrdinů a jež dá jejich životům nějaký smysl. Tato změna, krutá a až groteskní, přichází v druhém dějství, které se odehrává po Říjnové revoluci. Opět se v něm setkáváme se stejnými postavami, které žijí v absurdním světě, v němž se největší životní chybou stává neudání udavače. Poslední dějství patří počátku devadesátých let minulého století, které Mrożek v časové smyčce líčí jako finál ruských dějin. Vedle svých hrdinů do něj ze záhrobí přivolává například námořníky z křižníku Potěmkin či aristokracii z dob Petra Velikého. Všichni se scházejí v krymském přístavu, odkud je má loď odvézt do vysněné země – pro jedny je to neomezenými možnostmi oplývající Amerika, pro jiné Konstantinopol, hlavně ale co nejdál od Ruska.
Jednotlivá dějství odděluje scénografie Milana Davida i kostýmní výprava Sylvy Zimuly Hanákové. Předrevolučnímu Rusku dominuje bílá barva; jako by právě vypadlo z nejotřepanější inscenace hry A. P. Čechova. Nechybí zde nezbytný samovar či bílé, světélkující stromy, které mají evokovat břízy. Ačkoli je Davidova scénografie ve svých prostředcích velmi skrovná, v porovnání s dalšími částmi působí nejzabydleněji. V ostatních dějstvích se bude scéna vyprazdňovat až na samotnou dřeň. Druhému dějství tak vévodí obrovský agitační transparent s nápisem Smrt byrokracii a předimenzovaný rudý srp s kladivem, poslední dějství si již vystačí jen s dřevotřískovým obrysem pravoslavného chrámu, jenž se možná právě staví, ale možná i bourá.
Inscenace stojí na hereckém výkonu Ivana Řezáče, který dokáže být ironickým glosátorem čechovovského prvního dějství i neparodicky groteskním soudruhem části druhé. V posledním dějství přichází na scénu jako opuštěný bezdomovec, jenž se právě vrátil z gulagu a který se jako jeho alter ego strýček Váňa ztratil v nové realitě. Ostatní Řezáčovi herečtí partneři pouze skicují více či méně karikaturní figurky, které ve velkých gestech rozehrávají snad každé dramatikovo slovo. Ne jinak je tomu s ilustrativní režií Juraje Deáka. Nejzřetelněji je to vidět v posledním dějství. Jestliže dokázal Janusz Klimsza třetí část Lásky na Krymu pojmout jako skutečný mumraj „finálního aktu“ všeruských dějin, u Deáka v téže chvíli po scéně unaveně špacíruje modelka alias Kateřina Veliká, s kočárkem jezdí Vlkodlak a sem a tam se posouvá bezhlavý Generál. K dokreslení této scény režisér sahá po nejotřepanějších prostředcích – zní technohudba a blikají tři barevné reflektory.
Režisérovi se ovšem není co divit. Je otázka, proč a o čem dnes Lásku na Krymu inscenovat. Z Mrożkových her to byl text nejaktuálnější, a tudíž nejrychleji zestárl. Sovětské Rusko svou černobílou ideovostí působí jako laciný antikomunismus, po pětadvaceti letech nekonečné transformace máme k devadesátým letům v Rusku i v celé bývalé východní Evropě již daleko komplikovanější vztah. Od doby premiéry Mrożkovy tragické komedie se změnil nejen samotný způsob psaní pro divadlo, ale i repertoár činoherních divadel. Intelektuální vtípky na sestry Prozorovovy, které odjíždějí na vlak do Moskvy, nebo na pušku, která – když už je na scéně – musí vystřelit, si mohl dramatik dovolit vůči publiku, které tyto odkazy bylo schopno „přečíst“. Soudě podle chladných reakcí vinohradských diváků, dnešní publikum s inscenacemi her A. P. Čechova zkušenost nemá, nebo nechápe, proč se podobným vtipům smát.
Politická rovina se z Lásky na Krymu po dvou dekádách vytratila. Vinohradští však přišli na způsob, jak ji Mrożkovi vrátit. Způsob to není šťastný a s dramatikovým textem nemá nic společného. Na závěr přichází na scénu voják, který do vysílačky rusky oznámí: Pane generále, Krym je náš…
Sławomir Mrożek strávil většinu života v emigraci, neustále na útěku před svým publikem i interprety. Slouží k autorově cti, že tuto svou osobní tradici dokázal zopakovat i posmrtně na konci minulého roku v Praze.
Studio Ypsilon – Sławomir Mrożek: Zábava. Přeložila Helena Stachová. Režie a úprava Braňo Holiček, dramaturgie Jan Tošovský a Kamila Krbcová, výprava Nikola Tempír. Premiéra 17. prosince 2014 na Malé scéně Studia Ypsilon.
Divadlo na Vinohradech: Sławomir Mrożek: Lásky na Krymu. Přeložil Josef Mlejnek, režie Juraj Deák, dramaturgie Jan Vedral, scéna Milan David, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Ondřej Brousek. Premiéra 19. prosince 2014. Psáno z premiéry a reprízy 27. prosince 2014.
Komentáře k článku: Tak co třeba Mrożek?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)