Clown Bilbo bloguje (No. 43)
Zimní sad
Jakou výhodu má, když na stanovenou schůzku přijdete o něco dříve. Najednou je čas na pozorování, rozjímání – walserovskou procházku. Prudký vítr se utiší, štiplavý mráz je odnesen, zahnán rozzářeným sluncem. Hřeje zimničně.
Pomalu stoupám do vršku. Dole pode mnou se víc a víc otevírá scenérie klokotajícího městečka. Z komínů se kouří a různobarevný dým tančí pod taktovkou francouzské víly s hadím ocasem. Meluzíny. Vše je vzdálené. Neslyším její nářek, sténání, jen kdesi za horami něco vybuchuje. Petarda za petardou. Odstřelují částice lomu? Vojenského cvičiště?… Světa?
Dokráčím do rozlehlého sadu. Tu a tam visí scvrkávající se plody. Stařenky, dědulové. Najdu i obsypanou jabloň, kde se o žvanec perou hladoví kosáci. Usedám na březovou lavičku. Sad zimně odpočívá. Já s ním. Ptáčkové probuzení teplými paprsky cvrlikají, štěbetají a společně shlížíme do údolí. Vše je pod námi, my nad tím.
Před několika dny jsem se s Moskvankou Irou, která k nám přijela na týden pod Pleš, obdobně rozjímali u Zavěšeného kafé nad zatahujícím soukolím kulturního života putinovské gubernie… Tu mě objímá majitel Zavěšence Kuba Krejčí, že musím něco napsat do vznikající knihy o Divadelní pouti. K jejím třicetinám. Rád opět zalétnu na Střelecký ostrov a rozepíšu se o kolotoči na vlastní pohon.
Kdokoli se chtěl zatočit, přiložil vlastní ruku, nohu a už se frčelo… FÍÍÍíííí… Vítr ve vlasech… FÍÍÍíííí… Celá slavnost byla na lidský pohon… FÍÍÍíííí… Zahlédnete mihotavou částečku okolí… FÍÍÍíííí… Mé klaunské partnerky… Míšu, Lenku… kačenu Bilbou…… FÍÍÍíííí… Jedno odpoledne prchá. Skočí do Vltavy a hbitě sprintuje k Národnímu divadlu. Vycvičené plosky se mění v tryskovou vrtuli. Volám, prosím, lomím rukama. Nic platné. Hodiny se prohání s novými druhy pod Zlatou kapličkou. Lámu krotitelský proutek! Dávám jí svobodu! K překvapení poutníků k večeru sama doputuje zpět na ostrov a vesele kdákajíc gá gá gá vběhne do ohrádky… FÍÍÍíííí… To patrně klec vyšla hledat ptáka… Kocourkovské národní divadlo! …FÍÍÍíííí… Ostravského horníka, který mi jako ocenění předává maličkou lebku: Pro vás herce znamená víc než pro nás kopáče černoty, vždyť je to symbol divadla… Být či nebýt?… A u vás musí BÝT!… Vykopal jsem ji pro VÁS! Za to jak hrajete! Jaký jste! Vřelé díky! …FÍÍÍíííí… Prázdné důlky stále čučí z poličky …FÍÍÍíííí…
Kniha vyjde na jaře a my o desetiletí omládneme…
Mezitím se v lednovém sadu zvedá polehávající listí. Popoháněno větrem tančí rejdovák. Zbylé se třese na větvích, šustí, zuby nehty se drží, než montypythonsky spáchá sebevraždu a s výkřikem Uáááá! rodný strom opustí a zapadne do tlející kupky. Prozatím naříká místo Meluzíny. Nedaleké hodiny odbíjejí celou a zvon do nížiny nese BIM! BAM! BIM! BAM!
V přírodní hudbě zaslechnu i svou Sylvii, její nejnovější nahrávku. Čtvrté album – Let dýmem… Let dýmem střemhlav do propasti, jak sama zpívá. I tak by se dalo popsat její hudební snažení. Jakýsi BASE jumping, kdy se odrazíte od pevného povrchu a letíte do pustiny pod vámi. Stojíte na okraji, pod vámi osm set, tisíc metrů. Dech se tají. Magnet vás táhne dolů, ale na poslední chvíli se vynoří strach, pochyby… Poslední krok plný děsu, ale když ho překonáte… letíte do propasti a ti dole vám závidí… Netopýrům, krotitelům vzduchových polštářů.
S nadhledem pozoruješ úprk všedního dne a jednou v klidu přejdeš na druhej břeh…
Sylvie se obdobně vrhá do neznámých, černých děr. Maluje hudební plátna, kde vše má své místo, jeden je bez druhého ztracen. Posluchač pak může jako v galerii nasát a užívat. Při novém, svištivém opusu se její nitro ještě víc obnažilo. Což není bez rizika. Může dopadnout jako milovníci jmenovaného sportu. Rozbitá o skálu… Je to plachtění bez jištění. Jen s radarem vlastní mysli, intuice, srdce, umu… Labyrinty k bloudění.
Mysl, ta pluje po tenkém ledě hledajíc maják v husté tmě…
Ale s dobrými spolupoutníky se dá navzdory všemu, všem překračovat zavedené. Spojení akordeonu, piana s kontrabasem /Petr Tichý/ a pozounem či eufoniem /Jan Jirucha/ vzniká jedinečný souzvuk podtrhávající zpívané texty.
Pádem do hlubin jitra. Strachem z toho co zítra. Létavé peří z měkounkých peřin… Zajíkat se z ticha.
Ve studiu Jámor, bez sklem oddělených kukaní, bez stres vyvolávajících červených světel s varováním Tiše! Soustřeď se! Nekaž! Natáčí se! Ticho! Teď! Pozdě! Soustřeď se! Ticho! Natáčí se! se v rodinné atmosféře obýváku sedí, hraje, pije, žije… Tak zůstává v nahrávkách živelná divokost, nesentimentální syrovost, pravdivá melancholie, autobiografické siločáry, kde přečkaný prožitek – když to zvládla ona, tak… – dává naději druhým. V písních se přirozeně mísí dva protipóly: vznešenost, majestátnost, ušlechtilost s lidskou obyčejností, pokorností, nicotností… Závěr alba tvoří trojice se zhudebněnými texty Sylvie Plath. Dobře, že se potkaly alespoň skrz muziku. Kompozice se ve studiu mění ve strhující oratorium, kantátu… Přes dvacet minut pochyb nad zdejším pobytem, nechuť podrobovat se lidským pravděpodobnostem, nutnostem, možnostem, chybám… Ne! NE!… Raději zůstat sám sebou. I ve své samotě. I přesto, že vám chřadne tělo, mysl odlétá do děsuplných končin, křeče škubou tělem, ale vy – hledajíce naději v znovu objevené čistotě počátku, stvoření; věříce v přírodní energii… – přežijete!
Ležet je pro mě přirozenější. Pak můžu volně mluvit s nebesy. A až ulehnu navždy, budu zas k něčemu dobrá… stromy mne pohladí, květy mi věnují svůj čas… k něčemu dobrá… myšlení zhasíná…
Do toho sténá fňukna, vrže basa a místo pozounu vytrubuje rozčílený slon Nechte mě být!… Zůstanu s květinami, přírodou!… Nečekám na vaše milodary!… Stromy mne pohladí, květy věnují svůj čas… Jsem k něčemu dobrý…JSEM!
Zážitek z Letu dýmem vyjde na jaře, v nakladatelství Polí pět.
Koukám dolů ze zimního sadu. Hodiny na věži smutně bijí BIM! BAM! BIM! BAM!… A připomínají, že už musím jít na domluvenou schůzku. Abych nezmeškal, nasazuji křídla a pokouším se o vzlet. Chtělo by to výš, ještě výš…
Ve výšinách je tak dobře. Ve výšinách… je tak lehce!
A pak, že zimní sad jen a jen odpočívá. I on na jaro chystá dozrálé plody!
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 43)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Zdeněk Říha
Je fajn,
že najdeš čas a potřebu sdělovat. Ty se máš. Tobě to jde lehounce. Když Ti to myslí, tak jo. Rád Tě čtu.
Zdeněk
25.01.2015 (11.37), Trvalý odkaz komentáře,
,Sváťa Ždímal
Let dýmem…, s dobrými souputníky …
To mě něco moc připomíná, Díky!
Těším se na desku a na další putování …
25.01.2015 (14.12), Trvalý odkaz komentáře,
,Zd Ždímalová
Tak jako Sylva tvoří své hudební plátno, ty bravurně ovládáš svoje tělo a navíc jsi básník. A to ani nemluvím o bábovce a dalších dobrotách.
Skvělé, Zd
25.01.2015 (18.46), Trvalý odkaz komentáře,
,Jaroslav Kšána
Jirko
jsem rád, že jsem poznal Tebe a Sylvii, jste lidé, jací by měli být, nezáludní k druhým, bezprostřední, rozdávající radost
25.01.2015 (23.58), Trvalý odkaz komentáře,
,