Doma mezi diváky
Divadlo Alfred ve dvoře čas od času pořádá přehlídky divadelních souborů ze svého okruhu, většinou ke kulatému výročí založení. V listopadu předvedlo většinu svých inscenací divadlo HoME, které slaví pět let své existence.
HoME od roku 2005 nastudovalo celkem čtyři inscenace, z čehož nyní uvedlo tři: site specific DoMA z roku 2005 (cena za inscenaci roku na festivalu Příští vlna/Next Wave 2006), interaktivní tragédii Oidipus (komplexně) z roku 2007 a nejnovější multižánrová inscenaci Malý člověk z roku 2009. Nezařazená zůstala pouze performance Flush, která vznikla v USA roku 2009. Každé z představení bylo hrané jednou v českém a podruhé v anglickém jazyce.
Pokus o zapojení diváka
Pokud bychom se pokusili pojmenovat styčné body všech tří inscenací, zjistíme, že základ je velmi podobný. Všechny tři jsou více performancemi než standardní činohrou; skládají se z drobných hraných výstupů, dokumentárních vsuvek vysvětlujících zkoumaný materiál, interaktivního zapojování publika i vizualizovaných metafor. Každá inscenace má dominantní téma, které se pokouší předložit tak, aby se nad ním diváci museli zamyslet. Toho se snaží dosáhnout i častým zapojováním publika přímo do průběhu představení.
Centrálním tématem Flush jsou brutální praktiky při výsleších. Týrání zadržených je předváděno „divadelně“ herci, ale i zde je utvořena tříčlenná divácká komise, která kontroluje praktiky vyslýchajících a má za úkol upozorňovat na překročení únosné míry. Publiku se tak dává určitá míra zodpovědnosti za dění na jevišti. Později je dokonce dobrovolník z publika proškolen v metodách výslechu a má za úkol získat z vězně-herce doznání. Mlácení je simulováno novinami, navzdory tomu se však jedná o intenzivní zkušenost pro všechny zúčastněné.
Nakolik se dá vyhnout osudu?
V Oidipovi tvůrci zkoumají osudovost tragédie a její údajnou nevyhnutelnost. Začíná se už v prostorách baru, kdy jeden z herců obchází diváky, vítá je a ptá se, zda si přinesli své problémy s sebou. Nenápadně projde i král s královnou (tedy Oidipus a Iokasté) a publikum je manipulováno do pozice chóru – obyvatel Théb. První regulérní výstup se odehrává před vstupem do divadelního sálu, kdy jsou diváci vyzváni, aby se vrátili v čase a vstoupili do dávné historie. Železná vstupní vrata jsou zevnitř otevřena a návštěvníci mohou vykročit vstříc tragédii. Nejdříve procházejí úzkým černým koridorem, jehož podlaha je pokryta bublinkovou fólií. Ta při chůzi vydává zvuky, ale především zvláštním způsobem měkčí kroky – cestu k mýtu.
Samotný sál je černým závěsem rozdělen na dvě části. Diváci nejdříve přijdou do prostoru stupňovitého hlediště, kde nejvyšší místo zaujme herec-průvodce (stejný, který předtím obecenstvo vítal) a nastolí téma hádanky, kterou položila Sfinga Oidipovi. Jeho výklad je prokládán zcizujícími, často osobními komentáři. Diváci, kteří znají odpověď, mohou jít dál, ostatní zůstávají. Druhá část sálu je uspořádána jako malé divadlo: tři trůny a lavice naproti nim tvoří miniaturní dvouřadý amfiteátr.
První skupina diváků dostane čepičky (upravené kuchyňské trychtýře s gumičkou pod bradu) a prodělá školení v základních reakcích chóru (údiv, prosba, žal apod.). Pro nikoho ovšem není nic povinné, kdo nemá zájem se zúčastnit, může strávit představení na lavici jen jako divák. Po příchodu druhé skupiny se odehraje část Sofoklovi tragédie, osekané na pouhou fabuli. Divácký chór, vedený hercem – náčelníkem chóru, se na dění rovnocenně podílí.
Tato činoherní část (nutno dodat, že herci mnoho nehráli, spíše odříkávali text) skončí, když Oidipus zahájí vyšetřování příčin thébského moru. Herci vytvoří pět tematických stanovišť (práce, láska, zdraví, komunikace, ego), mezi která se mají diváci rozdělit podle toho, co cítí jako svůj největší problém. Každé stanoviště pracuje rozdílným způsobem; obecně řečeno jsou diváci vedeni k zamyšlení nad daným tématem a jeho možnými řešeními. Po chvíli proběhne střídání, takže si každý vyzkouší dvě stanoviště.
Podobným způsobem pokračuje inscenace i dále. Vrcholem je [VM1] výstup „profesora“, který se zabývá zkoumáním osudovosti tragédie a vybízí diváky, aby navrhli takové řešení, které by tragédii zabránilo (příběh dospěl do okamžiku těsně předcházejícího Oidipovu poznání, kdo je jeho skutečná matka) Navrženy byly tři změny –[VM2] [L3] diváci si sami mohli zahrát některé postavy – ovšem žádná z nich vyústění tragédie nezměnila. Na konci diváci odcházeli z temného (oslepeného) sálu skrze zákulisí, kde míjeli šatny odličujících se herců a od profesora obdrželi letáčky o pojištění.
Nepokorná snaha být něčím víc
Postava vědce-výzkumníka je charakteristická i pro Malého člověka. Zde je hlavním tématem výzkum sama sebe, pokus „překročit se“. One-man-show Howarda Lotkera doplňují osvětlovač, zvukař a promítač, pohybující se po sále s pojízdným stolečkem, na kterém má projektor a promítačku. Sál je upraven jako oválná místnost s bílými stěnami – projekčními plochami – a diváci jsou vyzváni, aby v průběhu představení libovolně chodili po sále podle toho, kde se zrovna odehrávají jednotlivé výstupy.
Leitmotivem inscenace jsou knihy. Jejich hromádky jsou rozesety po celém jevišti-hledišti. Slouží jako materiál pro scénické metafory, herec například zaujme pozici hrdiny jedné z knih a zkoumá, kolik daná románová postava unese. Diváci jsou požádáni, aby na něj naskládali co nejvíce knih. Promítač vše pečlivě počítá a zapisuje: George Orwell, 1984, postava Winston Smith unesl 15 knih, tedy přibližně 4,5 kg. Jindy je herec knihami doslova zasypán; slyšíme pouze jeho hlas a celý obraz doplňuje projekce dalších potištěných stran přímo na zavaleného. Tento motiv zazní i v závěru, kdy je proti hrdinovi vznesena obžaloba: toužil být něčím více, než je a k tomuto cíli zneužíval právě knihy. I zde diváci rozhodují, zda je vinen či nikoli a v obecnější rovině, nakolik má dnešní svět ještě smysl.
Dokumentární rovinu do značné míry tvoří [VM4] citace Wilhelma Reicha, talentovaného Freudova žáka. Diváci se seznamují s jeho osudem, který je dáván do souvislosti právě s touhou být něčím víc. Některé pasáže mají formu fiktivních dialogů, ke kterým si Lotker „vypůjčuje“ partnera z publika: performer například vede dialog s hlavou Alberta Einsteina (projekcí s pohybujícími ústy), zatímco vědcův hlas pochází od jedné z divaček, která mluví do mikrofonu.
Malý člověk bohužel působil jako trochu nahodilá montáž nejrůznějších nápadů; interaktivní pasáže ne vždy vycházely z logiky inscenace. V tomto ohledu byl Oidipus celistvější: do sevřené struktury tragédie byly vloženy další prvky, syžet však zůstal neporušen. U Oidipa je také jasnější nosné téma většiny interakcí, Malý člověk naopak kladl větší důraz na hravost a zábavnost a postrádal Oidipovu závažnost. Malý člověk je spíše vizuálně podmanivá zábavná hříčka s historicko-dokumentárními vsuvkami, kdežto Oidipus (komplexně) poukazuje na osudovou nevyhnutelnost a osobní problémy každého z nás – to vše s mírným nadhledem a ironií.
HoME: Oidipus (komplexně). Koncept a režie Howard Lotker, spoluautoři a herci Josef Rosen, Daniela Voráčková, Alexander Komlosi, Andrea Miltner, Carli Jefferson. Výprava Phillipp Schenker, hudba a zvuk Jan Burian, světla Vladimír Burian, dramaturgie Sodja Lotker.
HoME: Malý člověk. Koncept a režie Howard Lotker, scénář Egon Tobiáš a Howard Lotker, projekce Zdeněk Durdil, výprava a kostýmy Phillipp Schenker, zvuková tvorba Jan Burian, světlo Tomáš Morávek, dramaturgie Sodja Lotker.
Uvedeno 17.-27. listopadu 2010 v Alfrédu ve dvoře v rámci přehlídky Profil divadla HoME – 5 let 2005-2010.
Komentáře k článku: Doma mezi diváky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
