Jen Mozart ví, jak to ve skutečnosti bylo
Když opouštěl Karl Ludwig Giesecke roku 1800 Vídeň, prchaje před dluhy do rovin Horního Saska a dále na sever, netušil, že mu jednou v Dublinu postaví mramorový pomník takřka v životní velikosti, neboť se právě chystal proslavit co mineralog, dav divadlu své definitivní vale. Byl jedním z mála herců, které si Emanuel Schikaneder ponechal z původního souboru, když v roce 1789 Vídeňku převzal. Do historie se zapsal jako (spolu)autor libreta ke Kouzelné flétně, byť jeho podíl zde zůstává dodnes nejasný. Jisté je, že při premiéře hrál Prvého otroka, což je malá mluvená role, oproti Papagenovi, kterého se ujal sám Schikaneder. Pravděpodobné je i to, že každý z nich projektoval do své role svůj myšlenkový svět – Schikaneder svou představu lidového singspielu, se všemi jeho špílci a dobovými aluzemi, Giesecke pak zednářskou filosofii, kterou si přinesl z lóže, již společně sdílel s Mozartem.
Inscenace Sežeňte Mozarta! diváky zavede do potrhlého světa improvizace a imaginace FOTO PAVEL VÁCHA
Toto schéma v podstatě přebírá i Studio Ypsilon, jehož dramaturgie si objevila postavu Gieseckeho jako autora libreta a ve své inscenaci Sežeňte Mozarta! mu svěřila roli vykladače hlubšího spodního proudu pohádkového příběhu O flétně, která je kouzelná, jíž se ujal Oldřich Navrátil. Přejděme vlídným úsměvem, že nevinný žertík Jana Schmida, hodný formátu Cimrmana, mediální scéna dále rozmnožuje bezmála jako objev století: Ypsilonka ve své poslední inscenaci odhalila, jak to ve skutečnosti bylo se vznikem Kouzelné flétny! Co dělala německá muzikologie posledních dvě stě let není zcela jasné. Abych se jí zastal: Minimálně zpochybnila svědectví tenoristy Julia Corneta, který o tři dekády později vzpomíná, jak Giesecke v roce 1819, sedm let po smrti Schikanedera, uplatňoval nároky na autorství.
Horší je, že s postavou kulisáka-zednáře-filosofa-dramaturga Gieseckeho vstupuje na ypsilonkovská prkna až nepříjemně mnoho pedantství a didaktismu. Poučování, jak má příběh chápat, co se právě hraje (Pozor, to už není Mozart, ale Gershwin!), bere divák úkorně jako nadbytečnou informaci i dnes. Tečka cé zet. Chodící scénickou poznámkou je i Mluvčí v podání Lenky Loubalové, která se blýskne i atraktivně střihnutým Gershwinem, stejně jako hostující Jiří Korn, který se jako Schikaneder a Papageno docela dobře vpravil do zdejší poetiky – přesto na nějaký ten popík čeká celý večer jako na smilování. Zvláště je-li pěvecky poněkud zastíněn rovněž přizvanými pěveckými profesionály Romanem Janálem a Michaelou Šrůmovou. Ti si zazpívají to, co si přinášejí ze světa opery, byť by tak vráželi do zdejšího reje jistý klín. (Sopranistka Národního divadla, ač Pamina, „ukradne“ z až příliš zřejmých důvodů Janě Synkové árii Královny noci.) Ale proto sem přece přišli – ejhle, logika!
Neptejme se, proč Gershwin, zde v příběhu o Mozartovi (stejně jako Rossiniho árie o pomluvě), protože bychom pak, trvajíce na logice v něčem tak prchavě hravém, jako je Ypsilonka, tak trochu za pedanty byli zase my. Ale připusťme, že tentokrát bylo té inscenované dramaturgie přece jen trochu moc. To ještě rodící se přípravy na premiéru neustále přerušuje a zpochybňuje Mozart, kterého si po čtvrt století, jež uplynulo od hry Mozart v Praze, znovu s dávkou nostalgie a nezbytnou flétnou v ruce zahrál Jan Jiráň. Příběhu však tyto meandry a odbočky nijak zvlášť neškodí. Stejně nikam nesměřuje – než do ypsilonkovsky potrhlého světa improvizace a imaginace. Divák sleduje vášnivě rozhádanou zkoušku na operu, postavy, které se diegeticky proplétají a propadávají svými komentáři z minulosti do současnosti, a mezi nimiž vířivě poskakují tři královniny dívky, opentlující příběh svým půvabem (výborné výkony Paulíny Labudové, Renaty Rychlé a Kamily Kikinčukové), a dobře se baví po celé dvě a půl hodiny – to samo je hodno obdivu. Ne vše je plně srozumitelné, tomu kdo nezná Kouzelnou flétnu, ne vše vyjde, jak má, ale přes tyto handicapy, jež si inscenátoři dobrovolně o své újmě ukládají, je celkový výsledek více než pozoruhodný a rozhodně hodný zhlédnutí.
Klíčem k úspěchu je totiž to nejpodstatnější: vtipné, nápadité, hravé hudební aranžmá Miroslava Kořínka a živá bezprostřednost hudebního nastudování, jíž se účastní všichni, byť každý svým specifickým dílem. I s těmito výhradami je pro mne inscenace Sežeňte Mozarta! zdaleka nejlepším počinem Ypsilonky minimálně v této dekádě.
Studio Ypsilon – Wolfgang Amadeus Mozart, Jan Schmid: Sežeňte Mozarta! Režie Jan Schmid, dramaturgie Jaroslav Etlík, výprava Jaroslav Malina, hudební nastudování Miroslav Kořínek. Premiéra 18. ledna 2015.
Komentáře k článku: Jen Mozart ví, jak to ve skutečnosti bylo
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
