Chlapec (nebo děvče) z ješivy
Divadelní verze povídky Isaaca Baashevice Singera Jentl, chlapec z ješivy měla premiéru na Broadwayi v roce 1975. Pro text adaptace, který tehdy vytvořila Leah Napolinová a jejž nyní v české premiéře uvedlo Městské divadlo Kladno, je tato místní a časová okolnost určující. Autorka vypráví příběh dívky, která se vydává za chlapce, aby mohla studovat, formou přitažlivou pro broadwayské divadelní publikum – chronologicky, v přehledných a svižně pointovaných epizodách, které nás vtahují do „exotického“ i nostalgického prostředí chasidské komunity.
Touha mladé ženy po duchovním vzdělání, které jí bylo podle židovské tradice zapovězeno, a také odvaha vzepřít se pravidlům striktně vymezujícím roli muže a ženy jistě souzněly s archetypem americké cesty za snem nebo s emancipačními a feministickými náladami šedesátých let. O široké divácké atraktivitě příběhu svědčí, že se právě o tuto adaptaci Jentl opřelo i slavné filmové zpracování Barbary Streissandové, jež se formálně posunulo až k muzikálu.
Kladenská dramaturgie bere v úvahu místní publikum a nabízí mu emocionální a napínavé příběhy: detektivku Smrt na Nilu, film pro pamětníky Noční motýl a nyní Jentl. Je tu ale i stejně silná ambice tyto předlohy inscenovat jazykem současného divadla a pod divácky působivým povrchem objevovat jejich hlubší a temnější zákoutí. Text v programu k inscenaci Jentl nás upozorňuje, že Singerova povídka svědčí o hrdince jako o androgynní bytosti popírající jasné rozdělení pohlaví i sexuální orientace a také přímo v Singerově životě a díle nachází řadu přesvědčivých souvislostí.
Režii Jakuba Nvoty rozhodně nechybí zručnost ve vyprávění příběhu, přirozenost a živost situací, hereckým kreacím lehkost a jemný odstup. Na pozadí bílých kulis se malebně odrážejí siluety tradičních oděvů a gest, která si spojujeme s chasidskou židovskou kulturou. Univerzální prostor je pro rychle se měnící prostředí členěný dvěma vyvýšenými plošinami. Ze strany vyjíždí jako „šuplík“ malé jeviště, umožňující sehrát simultánní scény. A výrazným scénografickým prvkem jsou nízké stojany s nataženou bílou šňůrou, jaké obvykle v muzeích omezují přístup k exponátům. V Jentl fungují jako symbolická překážka ve smyslu tradičního společenského dělení.
Zpočátku se zdá, že se inscenace Jakuba Nvoty vydává při vyprávění příběhu komplikovanější cestou než předloha. Z rozhovoru Jentl s otcem-rabínem cítíme mnohoznačné napětí a jakési nevyslovené tajemství za slovy Nebesa chybovala… Atmosféru zahušťuje světlo petrolejky. Strhující je energie, s jakou se Jentl v podání Marie Štípkové ujme přednesu kaddiš u rakve zemřelého otce. Ale čím dál se v ději dostáváme, tím víc se prosazuje pouhá epičnost. Rychlé střídání výstupů ani na nějaké velké uvažování nad mottem inscenace, myšlenkou, že Tělo je pouhým obalem duše, nedává prostor. Herci, kteří se – kromě tří protagonistů příběhu – střídají v několika rolích, jsou přirozeně nuceni k výrazné, zkratkovité charakteristice postav, někdy až na hraně karikatury, což také přispívá k jisté povrchnosti. Ale ta je daná především charakterem předlohy. Mnohé dialogy, výrazně například návštěva Jentl u pánského krejčího, totiž mají mile kuriózní, až anekdotický charakter.
Kladenská Jentl je pohledná, promyšlená, po všech stránkách profesionálně odvedená inscenace, která zkušeného diváka nenudí a „bezpečně“ ji může navštívit teenager i senior. Z textové předlohy Leah Napolinové inscenátoři vytěžili maximum. Pokud by chtěli na Kladně zkoumat mystické aspekty pohlavní a sexuální identity, museli by asi přistoupit k adaptaci Singerovy povídky sami.
Městské divadlo Kladno – Leah Napolinová, Isaac Bashevis Singer: Jentl. Překlad Lucie Simerová. Režie Jakub Nvota, dramaturgie Marie Nováková, scéna a kostýmy Diana Strauszová. Premiéra 19. prosince 2014. (Psáno z reprízy 17. ledna 2015.)
Komentáře k článku: Chlapec (nebo děvče) z ješivy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)