V balkánském dusnu
Soubor, který v současnosti hraje v Divadle Komedie, označil své působiště za „centrum východní dramatiky“ a v těchto intencích uvedl další ze svých premiér, hru makedonského autora Gorana Stefanovského Divoké maso. Drama dokončil autor jako sedmadvacetiletý už v roce 1979 a brzy bylo přeloženo i do češtiny. Jevištní realizace se u nás dočkalo až teď, režisér Jan Novotný a dramaturgyně Markéta Bidlasová v něm nalezli znepokojivá témata rezonující v současné době. Pravda, rozpad tradiční rodiny, etnickou nesnášenlivost i hrozbu válečného „řešení“ problémů na starém kontinentu Divoké maso akcentuje. V programovém letáku se dočteme o nadšení z textu, obávám se však, že temný obrázek komplikovaných rodinných vztahů během druhé světové války tvůrci z Komedie poněkud přecenili.
Jiří Racek v Divokém mase – dramaturgické zajímavosti v potrhaném balení FOTO MILAN DAVID
Invalidní zedník Dimitrija (Rudolf Stärz) má – jako král v pohádce – tři syny. Nejstarší Simon (Jiří Racek) je číšník a jeho manželka čeká narození dítěte. Prostřední Stevo (Jan Zadražil) pracuje jako referent v zahraniční firmě, chystá se z rodinných pout vytrhnout, pro kariéru je schopen leccos obětovat. Zamiluje se do šéfovy dcery Sáry (Kristýna Leichtová), šéf (Vilém Udatný) je ovšem Žid, což všem brzy rázně připomene do firmy z Německa přicházející pan Kraus (Jaromír Nosek). Nejmladší z Dimitrijových synů Andreja (Jan Hofman) prodává v hokynářství a angažuje se v levicových „protistátních“ aktivitách. Vizionářská maminka Marie (Eva Vrbková) se chová ne zcela standardně, promlouvá o „divokém masu“ jako stigmatu těch, v nichž je ukryto zlo. Za důležitý motiv dramatu lze označit ohrožení obydlí jako záruky rodinné stability, Kraus kvůli expanzi firmy hodlá překážející dům, v němž rodina se třemi syny žije, zbořit.
Jevištní realizaci této „variace pro temnou strunu“ nechybí dusná atmosféra, ale, bohužel, ani monotónnost. Za jeden ze zásadních realizačních omylů považuji použití filmových dotáček. Už na začátku, kdy se schází celá rodina, tvoří „scénu“ obrovský, za herci i na herce promítnutý strom. Významové souvislosti jsou zřejmé, kořeny i rozvětvení mohou fungovat jako metafora archetypu rodiny, ale z praktického divadelnického hlediska šerosvit na jevišti „vymazává“ mimiku aktérů, jeden ze základních prvků herecké tvorby. Povzdech nad dotáčkami se týká i dlouhého záběru na muzicírující Sáru, kamera se k dívce u klavíru pomalu prodírá přes květinu ve váze v hudebním salonku. A do třetice všeho nešikovného, jedna z rozmluv mezi dvojicí bratrů je realizována tak, že živý protagonista hovoří s kolegou již předtočeným. Konfrontace divadelního a filmového herectví tu nefunguje vůbec, naopak, rozptyluje a odvádí od toho, co má být sděleno.
Někteří herci se svých úkolů zhostili se ctí, především Jaromír Nosek v roli perfidního Krause či Kristýna Leichtová v partu eroticky nevyrovnané Sáry. V mnohých je pak zřetelný interpretační potenciál, který se v tomto kusu nemohl zcela projevit.
Divoké maso lze označit za dramaturgickou zajímavost (ne ovšem událost) v balení poněkud potrhaném.
Divadlo Komedie – Goran Stefanovski: Divoké maso. Překlad Marie Maříková. Režie, scéna a režie filmových dotáček Jan Novotný, kostýmy Kateřina Bláhová, dramaturgie Markéta Bidlasová. Česká premiéra 15. ledna 2015.
Komentáře k článku: V balkánském dusnu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
