Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Bylo nás pět a půl – Dějství dvanácté

V těch horších letech už vědomí, že jste vznikli a přes všechny potíže dodnes existujete, pomáhalo jistě k životu nejenom mně. NĚCO SE DĚLO. A přišlo a přicházelo to odjinud, než jsme byli zvyklí. Neviděl jsem toho asi od vás tolik, abych byl svrchovaným soudcem, přesto alespoň tolik, abych vnímal a zaznamenal vaši POETIKU a vaši MRAVNOST. Takže se máte i do budoucna o co opřít.

Váš Josef Topol
(1990)

Skanzen blbů

V polovině ledna 1989 večer zazvonil v našem bytě v brněnských Černých Polích telefon. Volal Přemysl Rut a předal mi Karla Krause. Ten mi sdělil, že na redakční radě samizdatové revue O divadle právě vznikl text požadující propuštění opět zavřeného Václava Havla z kriminálu. Či bych se neujal ve svých kruzích šíření a sbírání podpisů, též mi řekl několik jmen (třeba Antonína Přidala), za kterými mám s jeho osobní prosbou vyrazit, a další jména mi přihodila heroina Vlasta Chramostová. Text mi vzrušeně diktoval Sergej Machonin. Těhotné Monice jsem oznámil, že vyrážím za Františkem Derflerem, signatářem Charty 77.

Na Brnu seděla mlha, jel jsem tramvají tušeným městem. Kolik zvratů se poslední rok odehrálo? Po návratu z Kanady se ukázalo, že nás komunisti vyrazili i ze sklepa v Klubu školství a vědy Bedřicha Václavka. Nechali nás dokončit sezonu 1987/1988, v níž jsem hrál Karla Sabinu v inscenaci Záhadné povahy na téma udavače rakouské tajné policie, zrádce národa a autora libreta k nejnárodnější opeře Prodané nevěstě. Mělo to být součástí dalšího projektu studiových divadel. Pražským divadlům to zatrhli. Zůstali jsme v tom sami s Provázkem (Milan Uhde pokrytý Šerym a Oskou napsal Prodaný a Prodaná) a s Josefem Kroftou a jeho světovými loutkáři z hradeckého Draku (vznikla unikátní loutková Prodanka). Seminář na sabinovské téma, kterého se během přehlídky v Praze měli zúčastnit historici z Charty 77, byl našimi Sabiny zakázán také, a StB dokonce obklíčila žižkovský Junior klub na Chmelnici a nedovolila nám vstup. Legendární hláškou z inscenace se stala replika napsaná Milošem Černouškem: Čechy jsou dnes něco jako skanzen blbů v srdci Evropy. Na jaře roku 1988 jsem na Malé scéně Slováckého divadla v Uherském Hradišti ve vlastní úpravě režíroval hru Josefa Kovalčuka Komedie o strašlivém mordu ve Sviadnovské hospodě LP 1715 aneb Ondráš. Inscenoval jsem kus inspirován drsnými so­ciál­ními fotografiemi Jindřicha Štreita. Vypití venkovani ve vaťácích, ze stropu kapala samohonka do lavoru. Zbojníci na komunistické tribuně, jak na horách. Sloboda, sloboda, svoboděnka moja, pre Tebja mě páni šibeničku strójá… Karel Kraus, který polemizoval s poetikou našich divadel, napsal do samizdatu, že Rychlíkova režie Kovalčukova Ondráše představuje se zcela neobvyklou propracovaností a skutečným důvtipem jednoduchý příběh v několika prolínajících se rovinách podání (lidového, oficiálně legendárního, dobově dokumentárního i jakoby naturalisticky – kritického). Inscenace se zdařila i proto, že herci uměli čitelně zahrát jednotlivé polohy. Slovácké divadlo se s inscenací ocitlo na Dílně studiových divadel v Hradci Králové, kde mi někdo z mladých kritiků tajuplně sdělil, že jsem navržen za Dnes naposled! na jakousi svazáckou cenu za divadlo. Tomu jsem se smál, protože před rokem zatrhl stranický výbor Státního divadla v Brně návrh na nevinnou Cenu literárního fondu.

Íkebana, lýžaři, šíkovné ruky…

Rok 1988 byl asi jakýmsi lakmusovým papírkem režimu, než zase přitvrdilo. Pronásledovaní The Plastic People pod názvem Půlnoc odjeli do Ameriky, zakázaného Josefa Topola uvedlo Divadlo na Vinohradech. Já jsem náhle dopisem zván do sídla ministerstva kultury. Moc jsem o tom nepřemýšlel, ráno jsem vedení divadla oznámil, že nikam nejedu. Kovalčuk s Goldflamem s tím počítali. Ale Arnošt začal ďábelsky mluvit o tom, že to je taková absurdita, když nás zase vyhazují na dlažbu a současně dostávám tu cenu, a taky z toho Polska (tam jsme hráli měsíc, na festivalu v Gdaňsku lidé řvali nadšením, házeli na jeviště květiny, programy, balíčky cigaret, bonbony) máme ocenění a Honza Borna dostal cenu za nejlepší inscenaci pro děti… No, a vlastně nemáme ani ty blbé Václavky. Jestli by se naopak tam nemělo vyrazit a využít to ke stížnosti. Ona ta cena je taková pičovina, nikdo ani neví, že existuje, vloni to dostal Bolek, víš to? Nevěděl jsem. Tak jsem tam jel, do Valdštejnského paláce do Prahy. Se světovým houslistou Ivanem Ženatým a režisérem animovaných filmů Pavlem Kouteckým jsme dostali rouru, promluvit se mi nepovedlo s nikým a zase jsem jel do Brna. Doma jsem sepsal dopis pro ministra Kymličku, zvaného Kýblíček. A nic! Na svatbě sochaře Rullera opovržlivě ucedili brněnští androši, že jsem kretén, a měli pravdu. Na podzim se náhle zjeví na Chmelnici Sváťa Vála, vejde za kulisy a praví mi, že je teď ministerským úředníkem a na stole má k řešení můj dopis, jen musíme přestat blbnout s těmi Rozrazily. To už hrajeme v dřevěném baráku na legendární Šelepce, posledním zbytku sběrného tábora, odkud vozili Romy do Osvětimi. Střídáme se s Ochotnickým kroužkem J. A. Pitínského, Elipsou Jakuba Špalka, několika alternativními kapelami z brněnské nezávislé scény a taky (slovy Jána Sedala) je tam s námi íkebana, lýžaři, šíkovné ruky, výšívání, váření, křížovky, šáchisti (na chodbě sedává u šachového stolku pojišťovací agent a zakázaný básník starozákonního vzhledu Zeno Kaprál). Do tohoto prostředí nabídl Kovalčuk Otomaru Krejčovi režii Čekání na Godota, ale k ničemu nedošlo, protože…

Mám přece zdravý rozum

Roky 1988 a 1989 se mi míhají před očima jak na bizarní houpačce. Jak jsem přijel o berlích s nechodící sádrou žádat do Valašských Klobouk Moniku Zouharovou o ruku, na nádraží nikdo nečekal, já jsem v přívalovém dešti dílem doskákal, doklouzal, dílem se doválel v blatě z kopců k nim domů, zazvonil, otevřel mi její chlupatý tata v trenkách a z kuchyně se ozvalo – jéžišmarjá, to je dnes! Anebo jak v létě 1988 vznikla z iniciativy Petra Oslzlého, filozofa Petra Rezka a Jaroslava Kořána nezávislá iniciativa Otevřený dialog, která propojovala zakázané umělce z podzemí s nejradikálnější částí šedé zóny. Anebo jak se nám v březnu 1989 narodila dcera Apolena a já jsem to v ten moment cítil jak dotek božího prstu. Anebo jak jsem v dubnu režíroval napůl s Goldflamem v poetické vinárně Viole do té doby zakázanou poezii Šruta a Wernische, pustil k tomu Plastiky a Chadimu a další reprízy už tam nebyly. Anebo jak jsem v červnu 1989 pašoval do Sovětského svazu Havlovo Vyrozumění a Pokoušení vybrané dramaturgicky se Sergejem Machoninem a Milanem Uhdem. Anebo jak jsem se s Havlem kvůli tomu sešel doma po propuštění z basy, den po pohřbu Pavla Juráčka, byl bez kníru, nemohl nic najít, pil na kocovinu lahvovou plzeň a nabídl mi tykání. Anebo jak jsme se s Rejžkem bavili tragikomickými charaktery při podpisování Několika vět. Anebo jak jsem mluvil v listopadu 1989 v Bellevue se sípajícím Janem Skácelem, on měl skoro modročerné rty od nedostatku kyslíku a za dva dny umřel (Co budeme dělat Janku, když jsme tak nemožní, ptala se ho Boženka. Umřeme, opáčil jí a skácel se na pohovku…).

Zatím zvoním u Derflerů, žena Ivanka mi praví, že Franta má strašlivého housera a není představitelné, že by udělal krok. Přečtu mu petici, Franta ožije a za děsivého hekání učiní pokus vstát z postele, obléct se a sejít na ulici k autu. Trvá to celé hodinu, ze schodů ho nesu. Když se souká do auta, skučí bolestí. Brno přestalo existovat, jaká je mlha. Vyrazíme za Krausem vyžadovaným Přidalem na sídliště Lesná, zde jsou ulice jednosměrné, při každém otočení volantem Franta úpí, ulici k Přidalům mineme a zase musíme objíždět celé sídliště. Dostával jsem záchvaty smíchu a ocitoval jsem slavnou Havlovu větu: To nám ten boj za lidský práááva pěkně začíná. Antonín Přidal bez mrknutí oka za brýlemi podepsal. Postupně obrazíme všechna brněnská divadla, která ten večer hrají. V zákulisí kamenných divadel se schovávali lidi po šatnách, ale občas někdo vyhlédl, rozhlédl se, kývl na nás a podepsal. Komické nám připadalo jen jedno zaklínadlo: Mám přece zdravý rozum, no nééé? Zdravý rozum… HaDivadlo a Provázek včetně spolupracovníků a přátel ho, samozřejmě, neměly, jako v případě dopisů proti zatčení Magora Jirouse nebo Petra Cibulky.

Hovno

Teď, v lednu 1989, je čerstvě po vítězném boji s komunistickou mašinerií, která na naše dvě divadla na podzim roku 1988 uvalila 13 paragrafů za scénický časopis Rozrazil (I/88 o demokracii). Zákaz po 27 vyprodaných reprízách zařídil na přání Státní bezpečnosti člen KV KSČ, ředitel Jiří Majer, aniž představení zhlédl. StB měla informaci, že se na textu podílel nepřítel režimu číslo jedna Václav Havel, ale za jeho dílo považovala Hostinu filozofů, kterou napsal filosof a právník Vladimír Čermák. Havel napsal hru o Aloisi Rašínovi a mužích 28. října Zítra to spustíme, ve které si předpověděl svoji roli v listopadu 1989. Na nesmyslně znovu nařízenou předváděcí zkoušku posadil Majer (dnes ho vidím v devadesátých letech v lázeňském obleku, předávajícího Václavu Klausovi na tenisovém kurtě sponzorský dar pro ODS) krajské estébáky s manželkami, takže inspicientka Truda Vidlařová zadním vchodem pouštěla disidenty. Majer měl obě ruce ofačované obvazy, aby nemusel tleskat a projevovat jakýkoli názor. Disident Jaroslav Šabata před schvalovacím řízením pravil Petru Oslzlému: Jestli se vám podaří zápas o Rozrazil vyhrát, tak ten režim je natolik slabý, že do roka padne. Rozrazil jsme vybojovali, soudy byly staženy a dál už je to známé. Během hostování obou divadel v Praze a právě s Rozrazilem přišel 17. listopadu na Chmelnici brněnský student Roman Ráček ztlučený v první linii masakru na Národní třídě. S Petrem Oslzlým jsme přerušili představení a udělali s ním před lidmi rozhovor, během kterého se nám šokem zhroutil. Byla to vůbec první veřejná zpráva o Národní třídě a první přerušení představení před divadelní stávkou. Když pak v Brně šplháme s Frantou Derflerem na lešení k VŘSR s portrétem Lenina, abychom poprvé jako tribunové promluvili k davům, špitnu: Jak to, že nemáš housera?

V samém konci listopadového převratu prochází šatny našeho baráku na Šelepce brněnský komunistický funkcionář s kamošem (agentem StB) a rovnou před námi si porcují místnosti na svoje podnikání. Tady bude vinárna u Bolka, tady pivnica u Franty Kocórka… Když je po všem, nemáme zase kde hrát. Scherhaufer poznamenal: Vítězové revoluce a máte hovno!

(Konec)

• Autor: Břetislav Rychlík
• Publikováno: 4. února 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Bylo nás pět a půl – Dějství dvanácté

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ