Za Janem Roubalem
Poprvé jsme se setkali v říjnu 1967 v Olomouci na Filozofické fakultě Univerzity Palackého, kde jsme oba začali studovat češtinu a historii. Tady jsme prožili euforii jara roku 1968 a následně zoufalé srpnové zklamání, studentské stávky i pokusy něco zachraňovat, včetně vzepětí v souvislosti se smrtí našeho vrstevníka Jana Palacha. A také postupné propadání do nicoty normalizace. Olomouc nám ale přinesla některá klíčová setkání, například s mimořádně inspirativní osobností literárního vědce profesora Oldřicha Králíka, pod jehož vedením Honza Roubal napsal diplomovou práci o Josefu Čapkovi a já o Jiřím Ortenovi. A také s náchodským rodákem, budoucím hercem Krejčova Divadla za branou Vladimírem Matějčkem, s nímž jsme spolu s dalšími spolužáky z fakulty založili autorské divadlo poezie, jehož nejvýraznějším počinem byla inscenace poezie tehdejších mladých básníků nazvaná Tam, králi, Žirandol. Inscenací jsme se pokusili vyslovit náš generační postoj a názor na začínající normalizaci. Tady někde jsme si také začali uvědomovat, že prostřednictvím takového divadla je možné vyslovovat věci, které by jinak režim cenzuroval. Honza Roubal na této fakultě dokončil ještě studium polonistiky se zaměřením na překladatelství (nepochybně i díky vlivu své ženy Haliny, která pocházela z Těšínska) a získal titul PhDr. za práci Ortel(n), Poznámky k divadlu poezie a jedné jeho inscenaci.
Jan Roubal FOTO PETR FRANCÁN
Po fakultě a vojně se naše cesty nakrátko rozešly. Já odešel do Prahy studovat dramaturgii na DAMU a Honza nalezl první zaměstnání v prostějovské lidové škole umění, kde se stal vedoucím literárně-dramatického oboru. Po půl roce se mi ozval, že se v Prostějově rýsuje jakási možnost založit nové divadlo, režisérem se má stát Svaťa Vála, a že hledají dramaturga. To bylo v roce 1974, divadlo skutečně vzniklo, i když na počátku to byl vlastně amatérský soubor vedený námi, metodiky městského kulturního střediska. Přikázali nám, že se budeme jmenovat Hanácký divadelní soubor Jiřího Wolkera, později jsme to zkrátili na HaDivadlo. Honza Roubal v něm nejen hrával, ale také se podílel na rozpravách o jeho budoucím směřování.
Se svými studenty na LŠU založil Divadlo na dlani a vytvořil řadu pozoruhodných inscenací. Připomeňme ty nezapomenutelné, které získaly hlavní cenu Wolkrova Prostějova: inscenaci eskymácké poezie Písně vrbovýho proutku a Ortenových textů Ortel(n). Divadlo se pro něho stalo nejen důstojným způsobem, jak žít v období normalizace, ale vlastně celoživotním údělem.
Po listopadu 1989 o Honzu Roubala projevily zájem hned dvě vysoké školy. Na Divadelní fakultě JAMU v Brně byl v letech 1990–1998 odborným asistentem v ateliérech činoherního herectví (u Josefa Karlíka a Václava Martince) a dramatické výchovy (se Sašou Pernicou a Silvou Mackovou). Zároveň působil na katedře divadelních, filmových a mediálních studií FF UP v Olomouci, kde se zaměřoval na oblast teorie divadla a problematiku studiového a autorského divadla. V roce 1995 zde obhájil disertační práci Tři studie k alternativnímu a autorskému divadlu a herectví. Spolu s Tatjanou Lazorčákovou vydal knihu K netradičnímu divadlu na Moravě a ve Slezsku 60.–80. let dvacátého století (Pražská scéna, Praha 2003).
Na Divadelní fakultu JAMU se vrátil v roce 2007 jako vědecký pracovník Kabinetu pro výzkum divadla a dramatu, kde vyučoval v ateliéru Divadlo a výchova a vedl doktorandy. Habilitoval se prací Hledání souřadnic a kontextů divadla, Příspěvky k současné německé divadelní teorii, k jejím otázkám, možným výzvám a inspiracím (2010). Byl vynikajícím znalcem německého a polského divadla a teatrologie a soustředil se na teorii divadla a divadelně vědnou metodologii. Rozvinul obsáhlou spolupráci s předními teatrology obou zemí a průběžně seznamoval české prostředí s tamními progresivními tendencemi řadou studií a překladů. Vydal zásadní antologii ze současné německé divadelní teorie Souřadnice a kontexty divadla (Divadelní ústav, Praha 2005), k tisku připravil obdobnou antologii polské divadelní teorie Divadlo v průsečíku reflexe, která by měla vyjít letos. Podle profesora Varšavské univerzity Wojciecha Dudzika byl Jan Roubal skutečným velvyslancem polského divadla a polské divadelní vědy v České republice. Nastavil nám zrcadlo, v němž jsme zahlédli vlastní metodologickou tvář.
Roubalovy vlastní teoretické a metodologické koncepce reflektovaly divadelní představení a inscenaci především jako proces. Na řadě teatrologických konferencí doma i v zahraničí navrhl nové pojmy pro reflexi inscenace a představení. Z prací zaměřených na české autorské a studiové divadlo patří k nejvýznamnějším studie věnované Ivanu Vyskočilovi (jehož tvorbu nahlédl z nových úhlů pohledu) a HaDivadlu (metodologicky přínosná je například monografie Divadlo jako pocitový deník; Brno, JAMU 2011). Důležité jsou rovněž Roubalovy práce věnované problematice audiovizuálního záznamu inscenací a jeho využívání v teatrologii. S tím souvisí i mnohaletá praktická spolupráce s Institutem divadelní vědy Freie Universität v Berlíně při natáčení záznamů inscenací.
Roubal nebyl suchopárným teoretikem, ale člověkem vysoce múzickým, citlivým k nuancím krásy divadla a umění vůbec. Byl vynikajícím a oblíbeným pedagogem, který s velkým přehledem a rozhledem dokázal studentům přibližovat a objasňovat nejsložitější problémy divadelní teorie.
Umělecká rada Divadelní fakulty JAMU v roce 2014 jednohlasně doporučila jeho jmenování profesorem pro obor dramatická umění, zabránila tomu zákeřná choroba, s níž delší dobu zápasil.
Do našich srdcí se vepsal jako člověk nejen nesmírně inteligentní a laskavý, velkého kulturního rozhledu, ale také mimořádně čestný a spravedlivý, jak to vyjádřil kolega Petr Osolsobě, když mi napsal: Bohu díky, že jsme mohli potkat tohoto z gruntu hodného a slušného člověka.
Komentáře k článku: Za Janem Roubalem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
HNeugebauer
Kdyby vydržel dýl…
měl by profesuru, vnučku… ale hlavně – my bychom měli v blízkosti skvělýho člověka.
Pan Roubal.
(děkuju)
19.02.2015 (0.05), , Trvalý odkaz komentáře,