Pěkný višňový sad(ismus)

Pardubické Městské divadlo nemyslelo nasazením Čechovova Višňového sadu určitě nic nekalého a pouze fascinováno nadčasovými charaktery velkého autora a jeho smyslem pro kácení dějinných epoch, kdy létají třísky nalevo napravo, chtělo divákům připomenout bolest větší, než je ruská země, a to bolest přímo nekonečnou: jedinou jistotou člověka je, že nic není jisté, a dokonce i práce nepřináší štěstí a vyrovnanost.

A druhá premiéra v den sčítání volebních výsledků komunálních voleb? Byť jde o Čechovův Višňový sad, je pěkný sad(ismus). Vždyť nejen v mých očích se znovu rozhořel žár naděje po absolutním znechucení politikou země, která v hodnocení korupce Transparency International je jen o příčku výš než Jihoafrická republika, nový to exil panů Krejčířů, že třeba i ten můj hlas něco změní a bude lépe. Lidé, kteří nejen chtějí, ale i umí pracovat, vymetou zatuchlost z radnic a poženou svinským krokem všechny ty, kteří si ve hře na smetánku navykli brát, ale ne platit účty. Kteří jak Raněvská volají po dědičném právu, aby pán zůstal pánem a kmán kmánem. Ale když jsem se díval na příběh moudrého pána z přelomu 19. a 20. století, pochopil jsem, že v té válce různých pravd, té hrdopyšné shora i té plebejské a vulgární zdola, není vítězů, ale jen poražených – ať už v podobě zkácených dřevin, paláců anebo vytunelovaných průmyslových podniků.

A vědomí, že tady v jedné hře staré jak parní mašina kafemlejnek se řeší všechny předvolební programy i povolební koalice, machinace a finance s takovou mírou geniálního vhledu, mi vyrazilo dech. A to jsem text nejen znal, ale sledoval i několik rádobyRaněvských, myslím tím z okruhu svých spolužaček na DAMU, když byl Čechov tématem jednoho semestru, kde ovšem tehdejší slečny hrály něco, co v těch devatenácti a dvaceti nemohly pochopit o nic více než Einsteinovu teorii relativity. Tady najednou v podání pardubických představitelů to bylo nejen odžito, ale i my diváci jsme si užili svoje v tom kácení stromů v našem sadu, kde se neskví jara květ, ale podzimní chandra a spadané listí tlející do humusu.

Inu, nechci být přehnaně dušičkový, vždyť tento text píšu 28. října, na den státnosti, nevyvěsil jsem fangle, ale trochu si „boryš umí“ zanotoval, a taky reflektuji divadelní zážitek z 16. října, ale přece mě tragikomedie mluvků a snílků, těch zbytečných čechovovských lidí tolik zdrtila, jako splněná předpověď o koalicích vody s ohněm, které se ukázaly tolik pravdivými. Jako vědomí, že nic se nestane ani po vášnivé řeči mluvky a věčného studenta Trofimova, který má v mnohém pravdu, jen skutek utek, a že i ten nový vlastník sadu Lopachin bude nešťastný a osamělý smutkem vítězů, na jejichž rukách nemusí být vždycky krev, ale stačí pryskyřice. A z holínek jim pořád čouhá sláma.

Vlastně mě klasické pojetí inscenace donutilo tolik viset na rtech herců i každém gestu, že ač milovník Léblova postmoderního pojetí a jeho pompézní vizuálnosti a gagů překrývajících psychologizování a nebetyčný smutek, nelitoval jsem ani vteřinu, že jsem vážil cestu do Pardubic, i když mě mučili opravdu s gustem.

A pak se po představení jakýsi pardubický politik na scéně loučil a odcházel za Raněvskou za oponu dějin a dostával papundeklové divadlo v měřítku 1: 1000 a krásně mluvil. A mluvili i herci v divadelním klubu, krásně mluvili, musí se mluvit, když žít se nedá, anebo to stojí tolik za hovno v Čechách, Rusku i Jihoafrické republice, ale Čechova stejně nepřemluvili. Co taky říct chytřejšího, než že ztracený ráj, ten archetypální Eden se nedá vymodlit, koupit, prodat, vyvlastnit, zdědit, ale ani zapomenout?! A každý je svým osobním sadem mučen přímo sadisticky, ať už volby vyhrál oheň, nebo voda, krásná myšlenka, anebo bezmyšlenkovitý čin.

A všechno se spojí v jednu podmanivou koalici.