K antice staré i nové
Nakladatelství Torst se v poslední době chová k peněženkám konzumentů divadelní literatury dost nešetrně: za poslední rok vydalo znamenité Eseje Emanuela Frynty, dva svazky statí Jana Grossmana Mezi literaturou a divadlem a mimořádně objevnou edici příležitostných textů Josefa Topola O čem básník ví (o němž minule v DN psala Kamila Černá). Nejnovějším přírůstkem je knížka Vetera et nova, jež obsahuje vybrané texty Evy Stehlíkové od sedmdesátých let po nedávné roky. Vyšla v torstovské Malé řadě kritického myšlení – a z celé edice patří k nejútlejším, což je příznačné. Mezi řadou talentů Evy Stehlíkové je totiž dar stručnosti: bez velkých okolků přistupuje přímo k jádru tématu, Sofoklova Krále Oidipa kupříkladu zpracuje na sedmi stránkách a stejně jako by řekla (skoro) všechno podstatné.
Titul knihy lze číst dvěma způsoby. Jednak odkazuje k autorčinu neutuchajícímu usilování o hledání živých impulzů v antickém odkazu – byla to především ona, kdo pro následující generace otevřel cestu k porozumění antice coby kultuře vzrušujícně a šokujícně „současné“, píše v doslovu Martin C. Putna. A jednak titul odráží členění knihy do dvou oddílů, podle hlavní oblasti zájmu „starého“ a „nového“. První oddíl nese název Kapitoly z dějin antické literatury a shrnuje texty věnované antickým dramatikům (od letitých předmluv k vydáním v Antické knihovně, přes časopiseckou studii z revue Souvislosti po senekovský portrét do programu Městského divadla Brno k nedávné inscenaci Faidry), básníkům (vysloveně strhující je životopisný medailon Ovidiův nazvaný Nezodpovědný básník v době normalizace) a jednotlivým dílům, z nichž třeba komentář k Horatiově Poetice se za třináct let od svého prvního vydání stal nezbytnou doprovodnou literaturou pro studenty dějin literatury i dramatu.
V druhém, kratším oddíle – Z druhého života antiky – se nám do ruky dostávají texty věnované antickým vlivům a námětům v novodobé literatuře. Autorka mj. sleduje oidipovskou stopu ve Frischově Homo faber (a jeho Schlöndorffově filmové adaptaci), všímá si vztahu Karla Čapka k antice nebo v komentáři k Enquistově Faidře podává výklad cesty příběhu od Eurípida, přes Racina k dnešku. Našel jsem tu jednu z nejvýstižnějších charakteristik Faidry Racinovy: Nejsou tu bohové, ba víc, (…) není tu ani Bůh. Postavy jsou ponechány samy sobě a v laboratoři zvané klasicistní tragédie jsou podrobně a neúprosně prozkoumávány.
Těch témat je na dvousetstránkovou knížku až až – ovšem díky onomu daru stručnosti a díky autorčině velkorysé schopnosti nestavět svou erudici na odiv je to čtení stejně tak hutné jako zábavné. Zdá se mi, že trochu škodlivá pro tuto obecnou čtenářskou přístupnost je přítomnost občasných nepřekládaných citací, kterým by mimochodem neškodila i větší pozornost korektora (v jediné citaci na s. 130 jsou překlepy v anglických i francouzských slovech – neverthelles, essax, dernniere – a ve francouzském textu chybí část diakritiky). Jinak je ovšem kniha vypravena takřka vzorně, s pečlivými bibliografickými odkazy a se vším komfortem poznámek pod čarou a jmenného rejstříku.
Společně s prvotřídním encyklopedickým minimem znalostí na téma Antické divadlo a s nedávnou znamenitou knížkou Co je nám po Hekubě, která spojuje výklad dějin českého inscenování antiky s autorčinou esejistickou divácko-kriticko-divadelnickou osobní konfesí, tvoří přítomný svazek logický triptych shrnující celoživotní badatelské, pedagogické a popularizační úsilí. Osobně ale pevně doufám, že to, co tady pomyslně coronat opus, nebude ještě tak úplně finis.
Eva Stehlíková: Vetera et nova. Sestavil a doslovem opatřil Martin C. Putna. Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2014. 203 stran.
Komentáře k článku: K antice staré i nové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)