Bílé manželství v černé Ostravě

Už na cestě do divadla mě napadlo, že hru současného polského dramatika Tadeusze Różewicze Bílé manželství, kterou na repertoár nasadila Komorní scéna Aréna, lze v kontextu aktuálního kulturního života Ostravy vnímat hned dvěma způsoby. První z nich byl předem avizovaný: premiérou vrcholil festival Polské dny v Ostravě. Druhý důvod byl snad méně nápadný, ale neméně zajímavý. Vždyť Bílé manželství by se pro jednu ze svých výrazných tematických rovin – hledání sexuální identity mohlo snadno ocitnout i na programu Mezipatra queer filmového festivalu, jehož ostravské ozvěny doznívaly takřka současně s potleskem premiérového publika.

Když bylo roku 1975 Bílé manželství uvedeno ve varšavském Národním divadle, způsobilo svou erotickou otevřeností nemalý skandál. Z dnešního pohledu, kdy mají české scény za sebou tsunami coolness dramatiky, je taková reakce už jen stěží pochopitelná. Pro hru, která vedle erotických provokací staví na metaforice básnického jazyka a postupech spřízněných s absurdním divadlem, je deskandalizace nespornou výhodou, ale i výzvou. Bílé manželství už nebude šokovat divadelním ochutnáváním zakázaného ovoce; diváky sice může nezvyklostí svého pohledu na oblast erotička provokovat, ale ne zas tolik, aby je vedlo ke znechucení a rezolutním morálním odsudkům. A divadlo konečně dostane šanci, aby ukázalo, co umí!

Šanci se ovšem ne vždy podaří využít. Scénografka ostravské inscenace Bílého manželství Annamária Kósa a mladá polská režisérka Joanna Zdrada vsadily na úspornou scénu, jíž hru posunuly z místní i časové zakotvenosti polského biedermeieru směrem k současnosti. Jeviště zaplnily několika tabulemi plexiskla, které jsou tu vsazovány do mobilních podstavců, aby vytvářely jakési zástěny či zrcadla, tu se z nich stává svrchní deska jídelního stolu, přehlídkové molo nebo dvojpostel pro sestry Bianku a Pavlínu. Zadní plán byl v celé své délce zakryt průsvitným plátnem, za kterým se v barevném – najmě rudém – nasvícení odehrávaly dosti ilustrativní výjevy ze života rodiny; nejčastěji tam perverzní a sexuálně nenasytný otec proháněl rujnou kuchařku. Střídmé kostýmování protagonistů, laděné do šedavých barevných odstínů, nejúčinněji charakterizuje rozvernost a bezděčný erotický půvab Pavlíny a Bianky, upjatost matky, kterou se jí i v hereckém výrazu snaží propůjčit Dana Fialková, a romantickou nonšalanci mladého básníka Benjamina, procházejícího v průběhu děje nejvýraznější charakterovou proměnou.

Co do herectví se Bílé manželství vyznačuje citelnou stylovou nesjednoceností. Největší rozpaky nevyvolává to, že se hercům v úplnosti nepodařilo výrazově odstínit jednotlivé doteky absurdna, jako spíš fakt, že na střídání a kombinaci hereckých technik nejsme připraveni režií. Vedle psychologického realismu představitele dědečka (Pavel Cisovský) vidíme zemité, přímočaré herectví Dušana Škubala v roli otce a po většinu času i komediálně groteskní stylizaci matky Dany Fialkové. Tvrdý interpretační oříšek představuje postava tety (Marie Logojdová), jež se svým zemdlelým, jakoby nepřítomným výrazem od hry a divadla takřka distancuje. Tereza Dočkalová v ústřední roli Bianky bohužel nevystačí s vnějškovou a místy i poněkud afektovanou stylizací do křehké dívenky. Lépe je na tom Zuzana Truplová: v roli Pavlíny se jí přesvědčivým, přirozeným výrazem daří obměňovat rozličné nálady postpubertálně výstřední dívky.

Mnohé z koncepčních nedostatků inscenace zachraňuje svým komediálním talentem Albert Čuba v roli básníka Benjamina. Zejména v druhé polovině hry chlapecky bázlivý Čuba, tento „Hugh Grant českého divadla“, znovu neokázale demonstruje, jak vlastní je mu subtilní práce s dramatickým napětím a herecká zdrženlivost, když si v masce distingovaného aristokrata scény bravurně pohrává s rovnováhou herecké i lidské sebe-ironie. V ansámblu Komorní scény Aréna je dnes Albert Čuba jedním z posledních herců, o němž lze co do práce s hereckou technikou a výrazem přemítat jako o svébytném pokračovateli herecké tradice pražského Činoherního klubu.

Režie Joanny Zdrady je více než problematická, poněvadž ji lze v podstatě vidět jen na inscenačních složkách, jako je výprava, kterou vytvářela společně Annamáriou Kósou a ve výběru vynikající hudby (autorem je Slovák Michal Novinski). Neměla však pevnou ruku v disciplínách, které by ji měly zajímat nejvíce: v práci s herci a stylizací jejich výrazu, v řešení mizanscén a hlavně ve stanovení základního tématu inscenace. Některé výtvarné prvky a vizuální efekty se mnohdy nepotkávaly se zřetelně artikulovaným myšlenkovým obsahem hry. Namísto herecké akce, která je plně přesvědčena o vlastním smyslu, se v Bílém manželství někdy jen dutě křepčilo po jevišti. Rozpaky, do kterých režie uvedla herce svou divadelní popisností, nezakryly ani ilustrativní obličejové masky ani pouťové poblikávání červených halogenek.

Přestože Bílé manželství nepatří k tomu nejzdařilejšímu, co Komorní scéna Aréna v současnosti nabízí, nelze ji jako drama o strachu z vlastní sexuality a zmateném hledání duševní krásy a lásky zcela zavrhnout. Myšlenkové poselství, které se snaží vyslovit, je potřebné, neboť se staví proti vžitým společenským modelům a amorálnímu pojetí morálky dnešního světa.

Recenze je převzata z iDN.

Komorní scéna Aréna Ostrava – Tadeusz Różewicz: Bílé manželství. Překlad Vlasta Dvořáčková. Režie Joanna Zdrada, výprava Annamária Kósa, hudba Michal Novinski. Premiéra 20. listopadu 2010.