Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 94)

Omoklým nedělním Cejlem jsem spěchal do divadla. Vstoupil jsem na dvůr. Vysoká zeď sousedního domu je jeden velký obraz. Nahoře, až v oblacích, září věže Petrova a silueta hradu Špilberk. Pak je tam lávka a po ní pochodují herci, rozšklebené loutky, pohádkové bytosti.

Vstupují do lodi komediantů, do budovy postavené do tvaru korábu. Na lávce sedí Harlekýn, klinká nohama. Velký hodinový ciferník ukazuje čas. Zeď je posypaná barevnými domky, parčíky, palouky i modravým blikotáním nebes. Nádherná malba. Dole v rohu je napsáno Fišerová 2010. Ale to již do dvora vjížděla malá kolona osobních aut. Musel jsem od skvostné podívané ustoupit. Auta parkovala. Vystupovali z nich návštěvníci premiéry.

Svátečně oděný klučina vysvětloval dívce s kyticí: Ségra, a to víš, že Exupéry byl pilot? Že v roce 1944 letěl na noční hlídku a ztratil se i s letadlem?
Ségra odpověděla: Vím. Napsal o tom knížku.
Ségra, blbost. Říkám, zmizel i s letadlem. Zmizel, ségra, rozumíš. Mrtví nepíší.
Jak to? Já tu knížku četla.
Jakou knížku, ségra?
No přece tu. Jak na to dnes jdeme. Malý princ.

U pokladny stála fronta a ve vzduchu se tetelilo očekávání. Babičky, tetičky, strýčci, maminky, tatínkové, dětičky, vyšňoření a se zářícíma očima plnili hlediště. Radost se dala krájet. Pan principál Peška měl uvítací řeč. Bylo to jako kázání nad vodami. Slova prostá, srdečná. Slova před vyplutím… Následný potlesk auditoria byl delší proslovu. Principál odešel.

Urostlý, sympatický Mladý muž (Vilém Čapek), majitel medového hlasu, začal tiše vyprávět podivuhodný příběh o tom, jak nakreslil svůj první obrázek. Hada, co spolkl slona. Jak to nikdo z dospělých nerozeznal a on se nedal na cestu malíře. Stal se pilotem. Jeho letadlo se porouchalo a spadlo do písku rozpálené pouště.

Na jevišti zářily dvě vybouleniny, větry navátých písečných dun. Před tou nižší ležel pohozený, rozpláclý člověk. Pilot. Na té vyšší sedělo Dítě (Julie Černínová). Řeklo k člověku: Namaluj mně beránka!

Kdysi jsem se v Divadle Polárka pokoušel vybudovat dětský soubor. Podařilo se vytvořit tři skupiny. Vrcholem naší snahy bylo nazkoušení inscenace Malý princ. Oči tehdejších dětí již nebyly zrakem doby Antoine de Saint-Exupéry. Viděly jinak. Křehký svět blouznivého snílka jim moc neříkal. Řešily problémy dětí svého věku. Vzpomínám si, že to byla surrealistická koláž barev. Co děti na jevišti nedokázaly uhrát, to zachraňoval mladinký osvětlovač Zdeněk Holoubek…

Každý člověk, ne tak dítě, potřebuje přítele. Malý princ z malé země seděl na vrcholku písečné duny, kladl pilotovi otázky a pilot odpovídal. Před diváky se pozvolna otevíraly dveře do vesmíru divů a zázraků.

Zjevila se svůdná Rudá růže (Helena Pešková).

Princ: Jste krásná.
Květina: Vím to, přišla jsem na svět zároveň se sluncem. Myslím, že je čas posnídat. Mohl by ses o mě postarat? Podívej, jaké mám trny. Jen ať si přijdou tygři se svými drápy.
Princ: Na mé planetě nejsou tygři. A vůbec – tygři trávu nežerou.
Květina: Já nejsem tráva.
Princ: Promiň.

Čeština je krásná řeč, když se někde urodí a herci ji umějí říkat!

Růže zazpívala tesknou píseň, řekla: Mám tě ráda a tys o tom nevěděl. Buď šťastný. Zmizela. Nenávratně zmizela…

Na forbínu přišla Persona (Milan Potůček). Bělovlasý král se zlatou korunou na hlavě. Důstojnost sama. Jeho královské roucho zářilo a já mu záviděl. Já, komik, představitel zelených mužíčků, skřehotavých vodníků, jsem celý herecký život toužil po takovéto pohádkové roli. Po takovém honosném hábitu!

Král: A hleďme, poddaný!
Princ: Jak víte, že jsem poddaný?
Král: Pro mě jsou všichni poddaní
Princ: Vaše Veličenstvo, čemu vládnete?
Král: Všemu.
Princ: A hvězdy vás poslouchají?
Král: Ovšem, nesnesu nekázeň.
Princ: Chtěl bych vidět západ slunce. Nařiďte prosím slunci, aby zapadlo.
Král: Kdybych nařídil generálovi, aby létal od květiny ke květině jako motýl, a generál by rozkaz neprovedl, čí by to byla chyba?
Princ: Vaše.
Král: Správně. Je třeba žádat od každého to, co může dát. Autorita závisí především na rozumu.

Nádherný dialog. Takový dnešní. Bože můj, jak se všechno, ale všecičko opakuje. Dokolečka, dokola!

Princ povzdechl: Dospělí jsou hrozně zvláštní.

Vysoko nad písečnými dunami se roztočilo kolotání planet. Až jsem nad tou krásou hlasitě vydechnul. Takové jevištní zázraky umí jen divadlo! Z jedné z planet vyskočil úlisný Domýšlivec (Radim Sasínek) s kloboučkem na hlavě.

Domýšlivec: A hleďme! Přišel mě navštívit obdivovatel.
Princ: Dobrý den. Vy máte ale divný klobouk.
Domýšlivec: To proto, abych mohl zdravit, když mě s jásotem vítají. Skutečně se mi obdivuješ?

Domýšlivec smekl klobouk. Uklonil se. Pod kloboukem měl ukryt klobouk menší. Pod menším, klobouček nejmenší. Pimprlový domýšlivec mistrovsky žongloval slovy i těmi třemi kloboučky. Kloboučky rozhýbané žonglérem poletovaly prostorem jako motýlci. Aktér poskakoval, ukláněl se do všech stran a za nemalého potlesku zmizel. Princ poznamenal:
Dospělí jsou rozhodně zvláštní. Planety se opět daly do pohybu.

Na scénu přivrávoral Pijan (Zdeněk Ševčík).

Princ: Co to tady děláš?
Pijan: Piji.
Princ: A proč?
Pijan: Abych zapomněl.
Princ: Nač?
Pijan: Abych zapomněl, že se stydím.
Princ: A zač se stydíš?
Pijan: Stydím se, že piji.

Smál jsem se. Vzpomenul jsem na hru bratří Čapků Ze života hmyzu. Tulák a Pijan, jak jen jsou jeden druhému podobní.

Ale to už kaleidoskop figurek pokračoval. Princ se zapovídal s Byznysmanem (Milan Potůček), co počítal hvězdy, protože jsou jeho. Ono totiž nikdy nikoho nenapadlo, aby někomu patřily.

Byznysman: Mohu je dát do banky. To znamená, že napíšu na papír počet svých hvězd a pak ten papír zamknu do trezoru.
Princ: A nic víc?
Byznysman: To stačí.
Princ: Dospělí jsou rozhodně podivní.

Nad hlavou Prince se opět točily planety. Objevila se tajemná bytost s dlouhou hůlkou v ruce. Lampář (Pavel J. Riedl). Vylezl na štafle, napřáhl ruku s bidlem do oblak, klepl do rámu portálu a na horizontu nebes báně se rozsvítila koule. Sotva slezl ze štaflí, opět na ně lezl. Opět klepl do rámu a na horizontu pohasla koule. Lampář slezl ze štaflí, lampář vylezl na štafle. Dokonalý artistní výkon!

Princ: Dobrý den. Proč jsi právě zhasnul svítilnu?
Lampář: To je příkaz. Dobrý den.
Princ: Co to znamená příkaz?
Lampář: No, to znamená, že musím zhasnout svítilnu. Dobrý večer.
Princ: A proč jsi ji zase rozžal?
Lampář: To je příkaz.
Princ: Nerozumím.
Lampář: Není čemu. Příkaz je příkaz. Je to hrozné zaměstnání. Kdysi mně to vyhovovalo. Zhášel jsem ráno a rozsvěcoval večer. Zbývající část dne jsem si mohl odpočinout a zbytek noci spát.
Princ: Od té doby se příkaz změnil?
Lampář: Příkaz se nezměnil. Planeta se rok od roku točila rychleji. A teď se otočí jednou za minutu.

Bravurní výstup, jeden z nejlepších! Princ se zapovídal se Zeměpiscem (Radim Sasínek).

Zeměpisec: Jsem zeměpisec, vědec, který ví, kde jsou moře, veletoky, hory, pouště, města i vesnice.
Princ: Co mi radíte, abych navštívil?
Zeměpisec: Planetu Zemi. Má dobrou pověst.

Replika Zeměpisce vyvolala smích.

Princ si sedl na dunu, poušť zářila jako briliant a capart meditoval: Země je obrovská. Jsou na ní určitě miliony byznysmenů, domýšlivců, pijanů, zeměpisců, ale i armáda lampářů. Spadl jsem skutečně na planetu Zemi?
Haló…! Z nižší duny vylezl Had. Dívka, co měla na ruce hadí tělo se zuby v otevírající se hadí hlavě (Michaela Baladová). Sugestivní, syčící hadí bytost.

Princ: Dobrý den.
Had: Tady je pouššššť. Na poušššššštích nikdo není. Jsi v Africe. Na planetě Zemi.

Za Princovými zády vyrostl záhon růží. Princ si vzpomněl na růži, kterou opustil a zanechal na své planetě. Volal: Kde jsou lidé? Jsem tak sám… Odpovídala mu ozvěna: Sám. Sám, sám… Princ konstatoval: Ta Země je nějaká divná planeta. Všichni jen opakují, co se jim řekne. Asi nemají žádnou fantazii.

Zjevila se pouštní Liška (Helena Pešková). Svůdná, nohatá, rezatá liška.

Liška: Dobrý den.
Princ: Dobrý den. Kdo jsi?
Liška: Jsem liška.
Princ: Pojď si se mnou hrát. Jsem smutný.
Liška: Nejsem ochočená. Co tu hledáš?
Princ: Lidi.
Liška: Ochoč si mne, prosím.
Princ: Co mám dělat?
Liška: Musíš být hodně trpělivý. Sedneš si do trávy a já se budu na tebe po očku dívat. Každý den si však můžeš sednout trochu blíž. Přicházej ve stejnou hodinu, já už budu rozechvěle čekat. Je třeba zachovávat řád.
Princ: Co je to řád?
Liška: Něco, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé.

Liška složila hlavu do klína Prince a já přemýšlel, zda tento dialog nebyl nad síly aktérky hrající Prince. Buď mu nerozuměla, nebo na ni padla únava. Nebo snad Liška svůj hlasový projev ztišila až příliš? Nebo možná ochabla má pozornost. Nevím…

Liška: Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.
Princ: Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.

Princ pocítil bolestnou touhu být u své růže.

Liška: Pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je tvá růže tak důležitá.
Princ: Pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je tvá růže tak důležitá.
Liška: Lidé zapomněli tuto pravdu, ale ty ji nesmíš zapomenout. Jsi zodpovědný za svou růži.

Nu, toto byl nejtěžší dialog. Byl hraný s velkou snahou, ale přece jen mu něco chybělo… Poklid rozvířily dva světelné, prudce kmitající směrovníky. Další výtečné artistní číslo Pavla J. Riedla. Jeho Výhybkář roztáčel ukazatele jako vrtule a do toho virtuózně vedl dialog s Princem.

Princ: Dobrý den.
Výhybkář: Dobrý.
Princ: Co děláš?
Výhybkář: Třídím lidi a vypravuju vlaky.
Princ: Už se vracejí.
Výhybkář: To jsou jiní.
Princ: Nebyli spokojení?
Výhybkář: Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme byli.

Smutný konec.  Princ se asi za svou růží nevrátil, had se plazil mezi dunami, pilot opravil letadlo a odletěl mezi lidi. Jeho malý přítel zmizel…

Potlesk byl dlouhý. Kytic a kytiček mnoho. Nejvíce květů obdržel malý Princ, dívenka Julie Černínová. Upadávaly jí z náruče jako zralé hrušky ze stromu. Její tatínek, režisér Zdeněk Černín, pak přivedl na scénu Juliina alternanta, černovlasého klučinu Ferdinanda Rottera. Na premiéře se tedy děkoval i ten, co nehrál… Bylo to nezvyklé gesto režiséra, snad v duchu pana Exupéryho.

V přítmí příjemného foyeru jsem blahopřál hercům. Dávný dabingový kolega, herec Zdeněk Ševčík mně odpověděl: To víš, divadlo pro děti v Brně!

Věru, věru, chlapče! Pro děti. Dojatě jsem se díval kolem sebe. Proto je asi tak krásné…

P. S. Nedalo mi to a zašel jsem na páteční ranní reprízu Malého prince hranou pro dětského diváka. Sál divadla byl vyprodán. Školáci z široka daleka sledovali představení jako očarovaní. Inscenace se usadila. Dominantou představení se stal – k mému překvapení – dialog Prince s Liškou. Byl výtečný.

Po představení mně padla do náručí letitá známá, paní hasička: Pane šéfe, to byla ale krása! Poplakala jsem si. Vidím, že vy také. – To já štěstím, paní. To víte, je pátek třináctého. A děti nezlobily? – Ne, pane šéfe, nejsou ještě všechny děti zkažené…

Brno – Komín, 5. 3. 2015

Divadlo Radost, Brno – Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ. Dramatizece a režie: Zdeněk Černín. Scéna: Jan Dušek. Kostýmy: Zdeněk Černín. Asistentka výtvarníka kostýmů: Anna Poděrová. Scénická hudba: David Rotter. Pohybová spolupráce: Libor Vaculík. Hrají. Letec: Vilém Čapek. Malý princ: Julie Černínová nebo Ferdinand Rotter. Květina a Liška: Helena Pešková. Král a Byznysmen: Milan Potůček. Domýšlivec a Zeměpisec: Radim Sasínek. Pijan: Zdeněk Ševčík. Lampář a výhybkář: Pavel J. Riedl. Had: Michaela Baladová. Na koru hraje: Jiří Bouda. Píseň zpívá: Klára Rotterová. Inspice a rekvizity: Leona Ondráčková. Světla a zvuk: Radovan Okurek, Václav Kuropata, Bronislav Ševčík. Jevištní technika: Martin Cenek, Petr Oplt, Martin Šlezinger, pod vedením Františka Pektora. Výpravu vyrobili: Adél Stránská, Zora Šebestová, Sylva Šedová, Ivana Škarabelová, Dana Veselá, Jan Benýšek, Zdeněk Grolich, pod vedením Aleny Křížové. Premiéra 1. 3. 2015.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 14. března 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 94)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ