Divadelní noviny > Kontext

Živá, nebo mrtvá tradice Činoherního klubu?

Legendární scéna Ve Smečkách oslavila abrahámoviny. Inspirováni protikladnými reakcemi na některé inscenace Činoherního klubu, položili jsme širokému spektru divadelních kritiků, publicistů a teoretiků tři otázky…

1) Jak je původní program Činoherního klubu přítomen v jeho současných inscenacích?

2) Mají – s přihlédnutím k dnešnímu divadelnímu kontextu – zdejší produkce stále ony pověstné a jedinečné herecké kvality?

3) Která z inscenací Činoherního klubu byla pro vás zásadním diváckým zážitkem?

Radmila Hrdinová

redaktorka Práva

1) Seriózní odpověď by vydala na disertační práci, navíc se přiznám, že co se současných inscenací týče, mám jisté divácké dluhy, které se momentálně snažím dohnat. Takže spíš obecně: Činoherní klub byl pro mne vždycky zárukou, že zde najdu divácké uspokojení na ose: zajímavý text + režisérem vyložený + herecky naplněný. A že tím pádem budu odcházet se zážitkem vyplývajícím z dosažené jednoty této osy, nikoli, že budu vystavena sérii zvenčí navěšených efektů poukazujících na rádoby genialitu režiséra a hereckému pitvoření. A ta schopnost zážitku přes různá dílčí divácká zklamání v zásadě pro mě v Činoherním klubu stále trvá.

2) Vyjdu-li z výroku Leoše Suchařípy, že Činoherní klub vznikl a existuje jako divadlo herců, které inspirovali režiséři, pak jeho naplnění bylo pro mne v minulosti této scény patrnější, než je tomu dnes. Otázka ale zní, jestli dnes ještě existují režiséři, kteří herce inspirují, a herci, kteří se inspirovat nechají. Myslím, že se to liší od inscenace k inscenaci, ale – pakliže otázka klade důraz na „dnešní divadelní kontext“ – pak musím spravedlivě konstatovat, že Činoherní klub je na tom co do kvality a schopností hereckých osobností pořád ještě velmi luxusně.

3) To by byl hodně dlouhý výčet! Přišla jsem do Prahy poměrně pozdě a na poslední chvíli ještě doháněla zlomek „legendárních šedesátých“, nádherné Smočkovy a Kačerovy režie, v době mých studií na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jsem nevynechala žádnou premiéru Činoherního klubu a na některé inscenace se vracela tolikrát, jak to jen šlo (Cesta dlouhého dne do noci, Tři v tom, Ten, který dostává políčky, Hráči!), pak jsem z Prahy opět zmizela a po návratu navázala a dočkala se opět zážitků – třeba Nebeského John Gabriel Borkman, Polákův a Koltésův Návrat do pouště, objev Sokola a „drsné dramatiky“ typu Osiřelý západ, a takových by bylo, jenže je mi líto na některou z nich zapomenout, tak radši nejmenuju. A každá z těch inscenací je pro mě neoddělitelně spojena s hereckými osobnostmi – Pavel Landovský, Josef Somr, Jiřina Třebická, Jan Kačer, Nina Divíšková, Petr Čepek, Josef Abrhám, Jiří Kodet, Jiří Hálek… to bylo divadlo, na kterém jsem vyrostla, které mě formovalo a po kterém se mi stýská. A které si dneska pouštím aspoň ze záznamu a znovu obdivuju detaily režisérské i herecké práce. Čímž zároveň asi odpovídám i na předešlé dvě otázky.

Jana Machalická

redaktorka Lidových novin

1) Mám-li hodnotit období šéfování Vladimíra Procházky, viděla bych spojnici v dramaturgii, která se částečně soustředí na britskou linku a také trochu na ruskou, což byly silné okruhy Činoherního klubu šedesátých let. Jenže dnešní skladba repertoáru působí eklekticky a nevýbojně, tematicky nevyhraněně. V lepším případě se dá hovořit o pokusu skládat obraz současného světa, ale to je kopyto, na které lze nakonec narazit skoro všechno. Dramaturgie, zejména v posledních deseti letech, mi připadá neaktuální, konvenční, a takzvané dramaturgické objevy nepřesvědčivé a jejich úpravy poněkud pošetilé (Hauptmann, Shaw). Texty Martina McDonagha a Davida Mameta už nefungují jako dříve, a i když uvádění Pintera nebo Ortona stále má svůj smysl a Činohernímu klubu sluší, bez silného výkladu jsou to jen opakovací lekce.

2) V souboru jsou výborní herci, ale nezdá se mi, že by se tu dlouhodobě pěstoval herecký styl, že by soubor někdo formoval. Že by se tu dbalo na herectví, které je při zachování silného osobnostního vkladu schopné kolektivní souhry. Něco takového se, zdá se mi, začíná dařit na Zábradlí. Právě tento moment byl ve „starém Činoheráku“ silný, ba přímo se na této premise stavělo. Hlásí-li se dnešní vedení k otcům-zakladatelům, pak v této hlavní kvalitě z větší části selhává a na jevišti Činoherního klubu vídáme hodně nesourodé herecké výkony – až propastné rozdíly v energii, vyzařování, autenticitě, emocionalitě, výrazu… v takovém rozkmitu se pak konkrétní herecká výpověď a téma rozmlžují až znejasňují.

3) Mé první setkání s Činoherním klubem byl Pension pro svobodné pány, který jsem viděla jako holka. To bylo naprosté okouzlení. Do té doby jsem netušila, že existuje tak uvolněná komediálnost, taková radost z hraní divadla. Obrovsky mě bavili Jiří Menzel, Josef Abrhám, Jiří Kodet a také Jiřina Krejčíková, která později od herectví odešla. Potlesk vypadal, že nikdy neskončí, a pak ještě Jiří Menzel v bílé rukavičce zamával okénkem a naznačil, že máme vypadnout a publikum se zase rozeřvalo. Zhlédla jsem inscenace starého Činoheráku natočené na DVD nebo v televizi. Báječný a ještě jednou báječný byl Revizor s Pavlem Landovským. V osmdesátých letech jsem milovala Smočkovu Cestu dlouhého dne do noci a vlastně ještě předtím Macháčkovu inscenaci Andrejevovy hry Ten, který dostává políčky a Albertové Parádní pokoj, to bylo pro mě zvláštní setkání se současnou hrou. Z posledního období jsou to jednoznačně Sokolovy inscenace Osiřelý západ a Americký bizon se skvělým Michalem Pavlatou. To byly inscenace skutečně herecky naplněné. Ale ta druhá měla premiéru už skoro před devíti lety, že?

Jan Císař

teatrolog, profesor DAMU

Pokusím se na ty tři otázky ankety odpovědět v celku. A začnu odzadu.

V prvních sezonách byly pro mne drtivou většinou všechny inscenace Činoherního klubu velkým zážitkem, neboť svým pojetím dramatičnosti jako jednání, jež vypovídá o možnostech a schopnostech člověka vyrovnat se s dobou, vstupovaly jak do tehdejšího aktuálního společenského kontextu, tak rozvíjely současné přitažlivé podoby činohry. Myslím si, že tento princip zůstává trvale v základech Činoherního klubu – i když se může jevit jako překonaný, zastaralý divadelně i z hlediska společenské naléhavosti. Proto byla pro mne v minulé sezoně Smočkova inscenace Paní Warrenové neobyčejně zajímavou inscenací usilující na tomto principu převést jednoduchou přímočarou fabuli ibsenovského typu na složitý a strukturovaný model různorodého jednání. Spolu s tím samozřejmě vystupuje do popředí jako podmínka, bez níž nelze takové divadlo dělat, herectví jistého typu. Činoherní klub nemá dnes v tomto směru tak jednolitý a dokonale vybavený soubor, jako měl ve svých počátcích. Jestliže se ovšem zatím nevzdal onoho základního principu, jenž stál u jeho zrodu, pak v každé jeho dnešní inscenaci nutně existuje hledání tohoto herectví, jež by výrazné individuality sjednotilo v ansábl prodchnutý touto poetikou.

Psal jsem pro současnou publikaci k padesátinám Činoherního klubu stať O současnou činohru, v níž jsem všechna tato témata ankety – i další – zevrubně probíral. Dovolte mně tedy zakončit týmiž slovy, jimiž jsem končil tuto stať: Je na výsost prospěšné, užitečné a důležité, že Činoherní klub stojí nadále na principech, jež určily jeho zrod a tvorbu. Neboť to znamená setkání s divadlem, které spolutvořilo evropskou kulturu a civilizaci.

Karel Král

šéfredaktor časopisu Svět a divadlo

1) Sice jsem z té slavné éry přelomu šedesátých a sedmdesátých let pár inscenací ve svém juniorském věku viděl, ale nerad bych se tvářil jako pamětník schopný takového porovnání. Navíc je posuzování přítomnosti legendární minulostí ošidné. Jedna spojnice je ovšem evidentní: původní program je přítomen v osobnosti režiséra Ladislava Smočka.

2) I v tomhle směru platí, že legendu realita nemůže trumfnout. Docela ale věřím, že v budoucnu budou třeba Jaromír Dulava, Ivana Chýlková, Marek Taclík či Ondřej Vetchý uznáni za herce stejně pověstné a jedinečné, jako byli jejich předchůdci.

3) Z těch, co jsem viděl na vlastní oči, to byly tyhle inscenace: Piknik, S úsměvem idiota, Višňový sad, Tři v tom, Hejtman z Kopníku, Hráči, Bez roucha, Žebrácká opera, John Gabriel Borkman, Osiřelý západ a Hrdina západu.

Jan Kolář

divadelní kritik a publicista

1) Zakladatelé Činoherního klubu Ladislav Smoček a Jaroslav Vostrý žádný velký program, manifest, záměrně nezformulovali ani v počátcích svého divadla. Na začátku byla zdánlivě prostá teze, kterou Vostrý utvořil podle svého předchozího pozorování divadla v roli divadelního kritika: Objevování hereckých možností je… objevováním možností člověka. Ukázala se v průběhu času natolik úplná, že její stopy nacházíme ve všech! – zdařilých i méně zdařilých – inscenacích Činoherního klubu dodnes. V šedesátých letech byl Činoherní klub scénou, která neměla precedens. Dnes je moderní klasickou činohrou, kde výpověď o člověku, o lidech je stále sdělována především prostřednictvím herce.

2) Ano! Ano! Ano! Kdo viděl např. Vetchého v Lédě, Nárožného a Stavnou v inscenaci Před západem slunce, Chýlkovou v Paní Warrenové nebo naposledy Kukuru v Bratřích Karamazových, bude jistě souhlasit, že je to herectví svrchovaně autentické, herectví, v němž postava vyrůstá z lidské osobnosti herce samotného, herectví, které v jiných divadlech uvidíte jen zřídka. Dnes jsou v módě, v centru pozornosti, jiné poetiky než ty, o něž se snaží pražské divadlo Ve Smečkách č. p. 25, a připouštím, že právě ony posouvají vývoj divadla, ale mně je sympatické právě to, že Činoherní klub zůstává věrný své podstatě.

3) Bůh masakru díky Ondřeji Sokolovi, jenž z módní konverzačky, jistěže s přesahy, vytvořil napínavé existen­ciál­ní drama, Před západem slunce díky Smočkově úpravě a interpretaci, jež metaforicky ukázala, že vzepřít se útlaku, ať už rodinnému, či společenskému, má smysl bez ohledu na následky, Bratři Karamazovi díky Čičvákovu brutálnímu výkladu, v němž se Dostojevského svět tak nápadně podobá světu našemu.

Vladimír Hulec

redaktor Divadelních novin

1) Činoherní klub je stále divadlo herců, které inspirovali režiséři, jak ho kdysi charakterizoval Leoš Suchařípa. Ale… ač herců je hodně a tým se průběžně ku prospěchu celku proměňuje, režiséři jsou již příliš dlouho jen tři a žádný z nich dnes zázračnou režisérskou invencí – jako kdysi vedle Ladislava Smočka Jan Kačer, Jiří Menzel, Evald Schorm či Ivo Krobot – nevládne.

2) Nerad srovnávám herecké kvality, každá doba je jiná. Kdysi zde byli nad tehdejší herecké rámce přečnívající Čepek, Pucholt, Hrzán, Abrhám, Landovský, Kodet, Vízner, Šafránková, Divíšková, Somr, Třebická… (a navíc Vodňanský + Skoumal), dnes jsou v Činoherním klubu obdobně jedineční Nárožný, Kratina, Chýlková, Žáčková, Hájek, Pavlata, Kikinčuk, Vetchý, Pavlata, Finger… a možná přicházejí další. Ale bohužel už nikdo „navíc“ (jako byli V+S)… Co ale ještě více oproti minulosti postrádám, je kolektivní týmový duch. Jak herecký, tak v režijních přístupech. Jako by spolu jednotlivé inscenace nekomunikovaly a herci jako by se vzájemně nedoplňovali. Chybí sranda.

3) Každý „zásadní“ divácký zážitek je vedle divadla samého spjatý i se „zásadními“ životními obdobími. Pro mne to ve vztahu k Činohernímu klubu byl přelom sedmdesátých a osmdesátých let, kdy jsem v Praze studoval vysokou školu a nejen na tamních představeních se seznamoval s divadlem a tříbil své životní postoje. V Činoherním klubu to byly především – a mnohokrát jsem je zhlédl – inscenace Tři v tom, Pension pro svobodné pány, Cesta dlouhého dne do noci, Ten, který dostává políčky a Něžný barbar. Ještěže bylo bidýlko za 5 Kč! Hlavně první dvě inscenace byly a jsou pro mne měřítkem nejvyšší divadelní komediálnosti, herecké souhry a inspirativnosti. Takovou diváckou radost z komediálního hereckého divadla jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech zažíval (a poté snad už nikdy u nás nezažil) jen na představeních brněnského Divadla na provázku a právě v Činoherním klubu. Kéž bych tam však zažil šedesátá léta… Aspoň, že Mandragoru a Revizora znám z TV záznamu!

Vladimír Mikulka

divadelní kritik

1) Na takovou otázku se strašně špatně ve stručnosti odpovídá. Třeba ve Smočkových inscenacích „původní program“ nepochybně jakýmsi způsobem přítomen je (pokud pod ním chápeme důraz na kolektivní souhru a interpretaci pravidelného divadelního textu skrze věcné, často groteskní herectví). Jenže tytéž Smočkovy režie lze dnes stejně tak brát i jako příklad rutinérského samopohybu. Divadlu určitě moc neprospívá, že tady dlouhodobě existují dvě (a předtím několik let tři) inscenační linie, které spolu mají dost málo společného. Když se mne někdo zeptá, co si myslím o Činoherním klubu, musím se nejdřív optat, má-li na mysli inscenace Smočkovy, Čičvákovy, nebo Sokolovy. A totéž platí i o herectví. Současný Činoherní klub zkrátka působí jako nepříliš sourodá skupina režisérů a herců. Což s „původním programem“ zcela jistě v souladu není, abych se vrátil k otázce.

2) Myslím, že tohle kouzlo se v posledních letech přesunulo jinam, především do Dejvic. V Činoheráku je nepochybně řada výborných herců, ale s výjimkou relativně krátké epizody režiséra Ondřeje Sokola, která byla v tomto ohledu silná jako celek, tu lze narazit spíš na jednotlivé záblesky. Nebo na rutinérsky solidní hru zdejší „staré gardy“ ve Smočkových inscenacích (v nich se ale, bohužel, často objevuje i herectví dosti podbízivé).

3) V posledních letech, upřímně řečeno, žádná. Pokud bych postupoval po časové ose zpět, hodně silná byla série několika Sokolových režií, o kterých už byla řeč výše: Osiřelý západ, Sexuální perverzity v Chicagu, Americký bizon a především Hrdina západu. Řada jiných zdejších inscenací se mi líbila, ale zásadním zážitkem bych je nenazval. S poněkud specifickou výjimkou „revoluční“ Audience s Landovským a Abrhámem, na kterou se mi sice nepodařilo procpat dovnitř do sálu, ale sledoval jsem v předsálí přímý přenos zevnitř na televizní obrazovce. A kdysi, ještě jako středoškoláka, mne nadchli třeba Hráči nebo Tři v tom.

Vojtěch Varyš

publicista

1) Nejsem pamětník, ale z dobových ohlasů se zdá, že v šedesátých letech se Činoherní klub skutečně čehosi podstatného dotýkal – výběrem témat, texty i jejich divadelním zpracováním. Že nešlo jen o divadlo hereckých hvězd, na které se diváci chodí dívat jako na zvířátka do ZOO. Dnes jde o divadlo určené výhradně herecké exhibici, kterou nenarušuje nijak intenzivní vstup režiséra, a je vcelku lhostejno, co se hraje za text – hlavně, aby byl nekomplikovaný, především formálně. Nevěřím příliš tezi, že pokud divadlo nastuduje dvě inscenace za sezonu (které se pak zákonitě mohou hrát řadu let), pracuje hlouběji a důkladněji – a v současné produkci Činoherního klubu skládající se převážně z režijně nevyložené omšelé klasiky a soudobých angloamerických konverzaček rozhodně žádnou důkladnou divadelní práci nevidím.

2) V žádném případě. V divadle absentuje sehraný soubor, jakkoli nepostrádá několik výrazných hereckých osobností. Těm ovšem chybí příležitost se v současné dramaturgii jakkoli krea­tivně projevit. Roli hereckého divadla, kam se chodí dívat na hvězdy a nasávat jejich charisma, převzalo zřejmě Dejvické divadlo. Skutečnou hereckou práci pak v současném pražském divadelním prostoru prezentovalo pouze Pražské komorní divadlo.

3) Kukura. Kombinace herce-osobnosti a pozoruhodného textu, který se výrazně vyjadřuje k naší současnosti; byl v současném repertoáru Činoherního klubu naprostým zjevením a i v rámci pražského divadla nadprůměrným počinem.

Lenka Dombrovská

redaktorka Divadelních novin

1) Na otázku nemůžu zodpovědně odpovědět, protože Činoherní klub navštěvuji asi od začátku tohoto tisíciletí. Už tehdy mě ale překvapilo, jak málo je legendární divadlo-klub aktuální. Zvolené texty na mě často působily jako málo výbojné, někdy dokonce již vyčpělé (nepočítáme-li Sokolovo objevení McDonagha a pár dalších dramaturgických objevů), herecké výkony byly kvalitní, ale také občas suchopárné, nebo naopak až příliš chtěné, lépe řečeno podbízivé (především v komediích). Ani scénografie jsem povětšinou nepovažovala za příliš objevné. Týká se to především inscenací Deskový statek, Před západem slunce, Paní Warrenová, Glengarry Glen Ross, Zrada, Tahle postel je příliš krátká aneb Jen fragmenty. Přiznávám, že posuzuji Činoherní klub přísně, protože ho stále řadím mezi pražské divadelní „top ten“. Navíc jsem ve výčtu vynechala inscenace, které mě v jeho nezatracování utvrdily, tedy ty, které považuji za povedené – například Pan Polštář, Klíčovou dírkou a Tramvaj do stanice Touha.

2) Ano, proslulé herecké divadlo to snad povětšinou bylo a je, ale v každé inscenaci jinak. (A někdy bohužel i v jedné inscenaci jinak…) Ladislav Smoček, Ondřej Sokol a Martin Čičvák jsou různorodí režiséři a nevytvářejí jednotný obraz Činoherního klubu. Otázka je, zda je to dobře, či špatně. Pražskému komornímu divadlu někteří vyčítali, že je tamní herectví pořád civilní, na Zábradlí je možná až moc často stylizované či příliš artistní. Hledat pravdu, nebo aspoň diváckou shodu v umění je blbost.

3) Poslední inscenace – Bratři Karamazovi. Tajně jsem se usmívala nad prohlášením starších kolegů (novátorství milujícího Vladimíra Hulce především), kteří tvrdili, že kultovní inscenace pražského Činoheráku viděli třicetkrát – i třikrát by bylo až moc. A vidíte, já jsem stihla ze tří uvedení Bratrů Karamazových vidět již dvě. Asi tak si představuji dnešní herecké divadlo… A divadlo-klub. A kolektivní souhru. A aktuální režijní výklad.

Marie Reslová

redaktorka Divadelních novin

1) Inscenace Činoherního klubu jsem viděla poprvé jako studentka DAMU na konci 70. let – nejdřív Strýčkův sen, pak Tři v tom, Cestu dlouhého dne do noci, Hejtmana z Kopníku, Povídky z Vídeňského lesa… Vždycky mě na nich bavili herci, jejich schopnost ukázat podstatu lidské povahy, především naše nevykořenitelné sklony ke lži a sebeobelhávání, když nám jde o moc, zisk, postavení nebo sex. Opravdu si nevybavuji žádnou inscenaci, která by mi nechávala prostor pro iluzi, že existuje něco jako láska či altruismus bez postranních důvodů… Zároveň jsem si tu skoro vždycky vrchovatou měrou užila to, co mě s tím lidským bestiářem, jehož jsme součástí, smiřovalo – lehkost, okouzlující vtip či dokonalou srandu. Tohle byl pro mě program Činoherního klubu. V poslední době mám pocit, že si v tomhle divadle se světem zbytečně moc lámou hlavu a míň se mu smějí. Ten starý Činoherák nejvíc nacházím v inscenacích Ondřeje Sokola.

2) Myslím, že v Činoherním klubu jsou stále nadstandardně dobří herci, ale inscenacím vesměs chybí cosi jako společný nerv, vzájemné naladění – když zůstanu třeba u toho humoru – nemám pocit, že by se mohli Ivana Chýlková, Jan Hájek, Zuzana Stavná a Vojta Kotek smát stejným věcem. A tak je to se vším.

3) Z těch starších Hráči – invence té sehrané pánské partičky byla prostě fascinující. A pak Osiřelý západ – tehdy jsem měla pocit, že Činoherák nabral dech. Zůstaly principy, na nichž stál, ale v souladu s dobou se proměnila senzibilita, jazyk, humor. Od té doby jsem ale podobně živou rezonanci se současností zažila jen v Čičvákově inscenaci Kukura.

• Autor: DN
• Publikováno: 16. března 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Živá, nebo mrtvá tradice Činoherního klubu?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ