Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Kde vzít peníze na divadlo

    Bez dotací se neobejdou ani zemědělci, natož divadla, pokud první nepěstují plodiny a druzí inscenace, které levně vyrobí a draho prodají. Jsou takové, a nemusejí být vůbec špatné, vyžít jen s nimi se však nedá. Kolik a komu přisypat, je proto stále živým a citlivým politickým tématem.

    Že se dějinné kyvadlo vychyluje doleva, dokládá také informace Herecké asociace, kterou přinášíme na straně 14. Herečtí, pěvečtí a orches­trál­ní odboráři v reakci na návrh Státní kulturní politiky 2015–2020 proklamují, že chtějí zůstat státními zaměstnanci státem zřizovaných podniků a pracovat za tabulkové státní platy! Když je vezmu za slovo důsledněji, než možná své prohlášení mysleli, chtějí se vrátit do poměrů plánované kultury, kdy politická byra rozhodovala o počtu a podobě divadel a všechno ostatní bylo zájmovou uměleckou činností. V jiném politickém systému totiž jejich požadavky splnit nelze. Dosud jsme spíš chtěli omezit přímé zřizování a napojení divadel na veřejné rozpočty. Odboráři se však obávají, že převedením příspěvkových organizací na právní formu řízenou správní radou vznikne prostor pro rejdy osobních a skupinových zájmů – raději zůstanou pod jasnou politickou direktivou! Proč potom jako první před čtvrtstoletím cinkali klíči?

    Komu by se líbily dnešní nejisté poměry v kultuře, ale nemohou za ně právě i odbory? Neměly na svých zřizovatelích prostě vymáhat pořádné platy a dotace? Nenechat se vyhnat ze zaměstnání do živnostničení formou OSVČ? Jsme na tom jako redaktoři stejně, postavením podnikatelé bez zaměstnaneckých výhod, pozicí a příjmy řadoví zaměstnanci hluboko pod průměrnou mzdou. Jo, je to k zlosti, ale copak si nepamatujeme, jak to bylo v dobách státního monopolu? Řešení je přece jinde: v dohodě o vícezdrojovém financování a ve stanovení priorit (kategorií) podpory, stačí se podívat přes západní hranice. Prostě nejsou všechna divadla stejná!

    Jenže my jediné divadlo jako Bumbrlíčka krmíme ze státního, další z městského (výjimky nechme stranou) a všechna ostatní, velká i malá, tlustá i tenká, jsme nahnali do grantové soutěže. V níž proklamujeme podporovat ta inovativní, originální, pěstující vysoké experimentální umění, prostě ta „in“. Kdo ale podpoří zaběhané podniky, do nichž chodí drtivá většina zdejších diváků? Bodejť by se divadelníkům chtělo z bezpečí příspěvkových organizací.

    Eliška Balzerová hodlá zavřít Divadlo Na Fidlovačce, protože nemá na jeho provoz. Proč to tak je, když jiná podobná divadla nekrachují, se pokusíme zodpovědět příště. Nezpochybňuji rozhodnutí grantové komise neudělit Fidlovačce podporu, ale kdo zváží důsledky takového postupu? Hlavně co s budovou, jejíž rekonstrukci Herecká asociace ocenila výjimečnou Cenou Thálie? Nevím o tom, že teď by herečtí odboráři k problému něco řekli.

    Zato slíbil Fidlovačku podpořit Andrej Babiš. Rozmar miliardáře? Podpora lidového divadla v logice jeho vlastní kobližkové politiky? Politické gesto v logice jiných Babišových gest – ostatní mluví, já jednám v zájmu prostých lidí? Sblížit se s populárními lidmi od kumštu není pro politiky nikdy k zahození – a proč ne, pokud to platí ze svého? V přírodě se tomu říká symbióza.

    Podle odborářů by ale bylo nejlepší, kdyby se o všechno postaral stát…


    Komentáře k článku: Kde vzít peníze na divadlo

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Uveřejňuji reakci zástupce Herecké asociace:

      Vážený pane Hermane,
      nemám ve zvyku psát do novin reakce na přečtené články, ale v tomto případě jsem nucen učinit výjimku, protože Vámi nastolené otázky v komentáři KDE VZÍT PENÍZE NA DIVADLO, týkající se hereckého stavu, se týkají i mne. Osobně bych však chtěl nejdřív poděkovat, že se DN nyní ve větší míře věnují divadelnictví i dění v zákulisí, nejen na jevištích.
      O co mi jde. Zastupuji Hereckou asociaci v evropské části Mezinárodní herecké federace FIA, kde jednou z hlavních odborových povinností je řešit otázky vztahů mezi zaměstnavateli a těmi, kdo jim nabízejí práci, zjednodušeně řečeno, „zaměstnavateli“. Ve svém komentáři o požadavcích hereckých, pěveckých a orchestrálních odborů uvádíte, že odboráři „proklamují, že chtějí zůstat státními zaměstnanci státem zřizovaných podniků a pracovat za tabulkové státní platy“, čili, že se chtějí vracet „do poměrů plánované kultury“.
      Obávám se, že z tohoto úhlu pohledu je možné jejich požadavky takto hodnotit jen tehdy, nebere-li se v úvahu právně společenská situace v této zemi. Odbory tady smějí zastupovat jen umělce v divadle či instituci zaměstnané, nikoliv umělce v divadle hostující, zaměstnávané na roli, či na jiný krátkodobý pracovně smluvní vztah. Zní to strašně formálně, ale tak to je. Uvážíme-li, že dnes, kdy se stále větší počet ředitelů divadel kloní k tomu, aby samotný soubor divadla sestával z nepatrného počtu zaměstnanců, se tak odbory stávají v divadle marginální silou, která neohrožuje ředitele v jeho záměrech. Pro ředitele divadel je najímání umělců na krátkodobou smlouvu výhodnější, v divadlech nezůstávají nevytížení herci, a náklady na provoz nezatěžuje nutnost odvádět za najaté umělce poplatky za zdravotní a sociální péči a penzijní pojištění. Pokud ani neexistuje tlak odborů na výši platu, určuje výši honoráře jen to, kolik ředitel nabídne a zda umělec nabídku přijme. Tento systém existuje u komerčních scén a nyní stále častěji láká i vedení divadel zřizovaných veřenoprávními subjekty. A nejde tu jen o platy, ale i o pracovní prostředí, jež se odbory snaží připomínat.
      Chápu Váš poněkud zlehčující postoj k odborům. Je zřejmě pozůstatkem zkušeností s odbory v komunismu. Kdybyste ale žil v jiné zemi, asi byste svůj postoj změnil, jako já, když jsem v Británii vstoupil do hereckých odborů a pravidelně chodil na výroční valné hromady. Poznal jsem totiž velmi brzy, že odbory jsou jedinou ochrannou sítí, kterou umělci mají, ve snaze zabránit pokusům nejen o snižování honorářů, ale i zabránit nezájmu o kvalitu podmínek v práci. /Jen se podívejte, jak dopadli čeští dabéři jen proto, že jako umělci zaměstnávaní na jednorázové smlouvy, nemají právo mít organizaci, která by za ně vyjednávala./
      Ale jde i o víc než o výši hereckých příjmů. Smlouvy o dílo, čili „na roli“ mají vliv na stav hereckého povolání. Všiml jste si, jak často si v českém divadelnictví hostující režiséři přivádějí do inscenací „své“ herce? Někdy tak vzniká, jak jsme si mohli všimnout i u některých inscenací ND, viditelný rozdíl mezi členy souboru a těmi, s nimiž si hostující režisér „rozumí“. Souborové divadlo je v našem kulturním prostředí základem jevištní tvorby, kde vzniká jisté vzájemné propojení herců a kmenových i jiných režisérů, spolu s adaptabilitou na různé formy tvorby. Tehdy i hostující režisér, schopný ovšem pracovat i v cizím prostředí, se napojí na umělecké „genius loci“. Že ale takový „soubor“ vzniká léta, víte sám, stejně jako jistě víte, že to stojí peníze.
      V Británii jsem v 80tých letech viděl ve Stratfordu premiéru Richarda II. s Jeremy Ironsem v hlavní roli. Užasl jsem, jak rozdílné byly herecké výkony, kde vedle těch mistrovských stály bezostyšně i výkony šmírácké. 20 let předtím jsem v tomtéž divadle viděl jednolitou a úchvatnou isncenaci Coriolana. Možná proto, že v 80tých letech bylo méně financí na udržování většího souboru než v létech 60tých.
      Souhlasím s Vámi, že „odbory“ dovolily aby se umělci nechali „vyhnat to živnostničení formou OSVČ.“ Není to ale vina jen odborů. Je to dědictví české cesty ke „kapitalismu“.
      Taková cesta vede do pekla a je nutné se jí vyhnout. Není to ale tak, jak si mylně myslíte o nás, hercích, že bychom nechtěli uniknout „z bezpečí příspěvkových organizací“. My chceme mít jen právo, aby za nás, slabší stranu, měl kdo vyjednávat o našem pracovním prostředí a finančních podmínkách s tou silnější, zaměstnavatelskou, bez ohledu zda jde o zaměstnance na stálý úvazek, či na jednorázovou smouvu. Proto odbory potřebují nejen ti „zaměstnaní“, ale i ti t.zv. „živnostníci“, jejichž počet, jak se obávám při pohledu za hranice této země, stále poroste.
      S pozdravem
      Jiří Hanák

      14.04.2015 (16.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,