Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 97)

Brouzdám samotou staroby a šmíruji krásy planety Země na internetu. Předžvýkané názory o dění na naší kulaté Matičce stravuji těžce a s obavami. Pronikám do podstat věčného vesmíru a tu a tam frázuji slova Jana Nerudy: Z bouřného času jsme se narodili a v bouřných časech krok za krokem jdem, vstříc hrdě vznešenému cíli, šíj kloníce jen před svým národem… Je mi dáno, že ze samoty ještě dovedu uniknout. To když přijde pozvání na něco – někam.

Do mladinkého Divadla na Orlí chodím rád. Sedávám v první řadě a hltám hledačské snahy studentů i jejich učitelů.
Rád se zdravím s panem hasičem, rád procházím obřadem tištění vstupenky a přebírání programu inscenace. Rád poklábosím s paní šatnářkou a rád stoupám po schodech opatřených průhlednými bočnicemi skel.

Foyer je malé. Uvaděčky jsou mladé, usměvavé a vyfiknuté… Program je úhledný, svisle podlouhlý, obdélníkový z kvalitního křídového papíru. Vždy přehledný, čitelný, graficky na úrovni. Je tomu i tentokrát. Titulní straně vévodí skvělý surrealisticky laděný snímek s dominantou poetického deštníku a dokonalým párem ženských nohou. Pod obrazem bílá písmena hlásají: Bohuslav Martinů SLZY NOŽE – Jiří Najvar ZHASNUTÍ.

Martinů – Najvar. Jakoby to vyskočilo z tisícera pohádek, z Bieblových veršů, z Nezvalova poetismu. Mysl mi přeletěla do věže kostela malebné Poličky, rodného místečka skladatele Martinů. Sporák, stůl, postel a pak pohled dolů, do strakaté nádhery Vysočiny. V dáli na úbočí svítí bójky slziček Panny Marie. Ale co s tím Najvarem? Najvar se postará o kontrapunkt světla. Bude tvrdit muziku! Asi… Usmál jsem se. Moji dávní kolegové – profesor Rostislav Hališka a docent Zdeněk Šmukař, byli vážní jako malby na orloji. Paní Vlachovské, pedagožce produkce, to slušelo.

Opona šla nahoru. Orchestr swingoval, z jeviště dýchla třicátá léta dvacátého století. V hranaté kleci z latí je zavěšena stříbřitá, velkému tuřínu podobná ptačí klec. Průsvitná, oku lahodící prolamovaná židle hostila zpívající, do pavích očí oděnou ženu. Za ní stála tvarově vyvedená figurína skvostné dívky. Přihopsala korpulentnější divu-krása, svůj kožíšek navlékla na figurínu a zpívala. V křehkosti scény si počínala, asi z nervozity, poněkud hmotně. Tajemná figura muže s cylindrem a ve fraku, se provlékala prostorem mezi ženami. Zpívala. A dobře. Na okraji klece povlávaly vlásečnice černých pásků. Vánek je vháněl do vedlejší krychle. V ní zářil magicky křišťálový lustr. Muž, satan, sváděl matku i její dceru k hříchům. Režie velmi umně přeskupovala předměty i postavy děje. Světlo jásalo. Byly to dokonalé surrealistické obrazy. Škoda, že se aktéři dotýkali předmětů a dekorace. Rozhýbané stěny a houpající se klec přesně stylizované výjevy nepříjemně rozmazávaly.

Vzpomněl jsem dávného setkání s dirigentem Václavem Noskem, který uvedl Slzy nože v brněnské Redutě ve světové premiéře. Běžel chodbou Janáčkova divadla, mával rukama a odpovídal na mou otázku: Chlapče, ani se neptej, experiment v opeře je na tom stejně, jako to tvé šéfování Provázku. Máme to oba těžké…!

Na pískovcovém horizontu se zjevil stín pavími pery opeřeného otvoru, překrývajícího lano s oprátkou. Dívka zpívala o lásce k oběšenci a zvolila dobrovolnou smrt. Ponořila se do stínu otvoru s oprátkou. Satan se vtělil do oběšeného, mrtvou dívku oživil a vábil do svých tenat. Motiv jako vystřižený z Erbenovy Svatební košile. Dívka se vymanila, orchestr swingoval, skvěle, v hlasech aktérů bylo drama. Sen skončil.

Inscenace naplnila slova vyznavače jevištního hledání Noska: Neexperimentovat pro experiment – nezaměňovat prostředek a cíl, ale prostě dělat hudební divadlo.

O přestávce jsem studoval tiskové informace. Operu Zhasnutí zkomponoval Jiří Najvar, posluchač 3. ročníku oboru kompozice na Hudební fakultě JAMU:  V době, kdy jsem skládal Zhasnutí, mi bylo 23 let a zajímalo mne, po jakém autorovi by sáhl v tomto věku Leoš Janáček, jednalo se totiž o dárek k jeho výročí. Spojil jsem se s kolegou Michalem Trávníčkem, který se zajímá o poezii a hudbu, a vybrali jsme Lermontovu poému Démona – určující hlavní dějový proud této opery a symbolizující odkaz na Janáčkovo rusofilství. Zhasnutí, tato opera vzniklá od hudby, libreta až po realizaci bez výjimky mezi studenty, se zabývá problematikou vytrácející se mezilidské komunikace ve prospěch virtuálních „náhrad“, je situována do 2. poloviny 20. století.

Během četby jsem si všímal dění v sále, kde zářil namodralý svit a hučel skučivý tón. Po jevišti pobíhali technici. Odnášeli rekvizity, posouvali laťový rám, osvěcovali jeho ramena.

Vrátil jsem se na místo v první řadě. Hukot, modré světlo a chvat lidí. Připadlo mi, že je to sci-fi, že jde o dění na nějaké raketové rampě. Za tajemného hukotu nastoupil orchestr a hráči ladili nástroje. Technici se vytratili, modré světlo zmizelo, divný hukot ustal. K dirigentskému pultu přišel autor Najvar a diváci zatleskali.

Opera začala zvoláním: Existenci svíce můžeš dokázat jen tím, že ji zhasneš! Po konstrukcích ochozů a mostu se rozběhly tmavé postavy a vykřikovaly. Orchestr sršel mnoha tóny, mužský sbor zpíval chorál, zdálo se mi, že v ruštině. Měl jsem pocit, že slyším Janáčkovu Káťu Kabanovou. Nebo něco Z mrtvého domu.

Do stylizované konstrukce scény se vevalil chaos. Strakatina kostýmů, nelad barevnosti cestovních kufrů, změť hereckých stylů, popěvky připomínající hovory. Spolu s velebností sborových zpěvů a vzrušivých hudebních disharmonií vytvářely iluzi jízdy vlakem, chvatu nádraží i nemocničního pavilonu. Zpěvy úzkosti Tamary (Barbora Čechová), truchlící nad smrtí snoubence Lermontova, a její dialogy s Démonem se proplétaly orchestrální houští jako zmijí ocásky. Pohled Leoše Janáčka, komentáře tvůrců a verše v ruském jazyce, to vše považuji za nečekaně ozvláštňující. Scéna, ve které Démon vášnivě vyznal Tamaře své city, aby ji před zraky všech nechutně znásilnil a následně uškrtil, byla vilně krutá až příliš.

Vše, tedy i sexuální běsnění vraždícího Démona, sledoval režisér inscenace, který vtělený do ducha skladatele Janáčka, řídil zkoušku. Nutil dvojici protagonistů k většímu jevištnímu prožitku. Mládí, ach, to mládí! Dominantní figurou všeho dění se stal v těžkých botách a v cihlově zbarvené ruské furažce usazený, neohroženě šlapající, dobře vyslovující Démon, barytonista Jiří M. Procházka.

Do mladinkého Divadla na Orlí chodím rád. V jeho produkcích se zrcadlí naše doba.

Brno – Komín, 29. 3. 2015

Divadlo na Orlí, Brno – Bohuslav Martinů: Slzy nože, Jiří Najvar: Zhasnutí
Slzy nože: autor hudby – Bohuslav Martinů. Autor libreta – Georges Ribemont-Dessaignes. Překlad – Eva Bezděková. Režie – Zuzana Fischerová (absolventský výkon). Dirigent – Marek Klimeš. Výtvarník scény a kostýmů: David Janošek, j.h. Hudební nastudování – Tomáš Krejčí, Helena Fialová. Produkce – Zuzana Brdičková, Kateřina Vašíčková, Ondřej Bazgier. Osoby a obsazení: Eleonora (soprán) – Tereza Maličkayová (absolventský výkon). Matka (alt) – Jarmila Balážová. Satan (baryton) – Tadeáš Hoza. Satan 2 – David Ostružár. Obsazení orchestru: Housle I – Linda Finsterlová, Henrieta Samselyová. Housle II – Alina Hlavatá, Terezie Vargová. Violoncello – Anežka Jungová, Iva Kalusová. Hoboj – Klára Pavlištová. Klarinet – Martin Adámek, Nela Zimková. Saxofon – Marek Kotača, Ivan Podloha. Trubka – Jaroslav Pultar, Tomáš Topenčík. Trubka II – Petr Kubový, Miroslav Macháň, Josef Zimka. Pozoun I – Petr Janda, Ondřej Jiskra. Pozoun II – Jakub Pavluš, Vladislav Prokopec. Fagot – Martina Balková, Martin Strakoš. Banjo – Kateřina Vašíčková. Akordeon – Ondřej Zámečník. Klavír – Kostiantyn Tyshko. Tam-tam – Kristýna Karchová, Tomáš Kovanda, Martin Střílka, Martin Švec.
Zhasnutí: autor hudby – Jiří Najvar. Autor libreta – Michal Trávníček, j.h. Režie – Zuzana Fischerová (absolventský výkon). Dirigent – Jiří Najvar. Sbormistr – Klára Roztočilová. Výtvarník scény a kostýmů – David Janošek, j.h. Hudební nastudování – Tomáš Krejčí, Jiří Najvar. Osoby a obsazení: Tamara I (soprán) – Barbora Čechová. Tamara II (mezzosoprán) – Eliška Ouředníčková. Démon I (tenor) – Lukáš Hacek. Démon II (baryton) – Jiří M. Procházka, j.h. Duch Janáčka – Průvodčí – Ondřej Musil, j.h. Sbor nahrávka – 12 mužských hlasů pod vedením Jana Ocetka. Jevištní sbor – 14 účinkujících pod vedením Kláry Roztočilové. Obsazení orchestru: Pikola – Michaela Durajová. Soprán saxofon – Marek Kroča, Ivan Podhola. Akustická kytara – Kateřina Vašíčková. Syntezátor – Vojtěch Šembera. Klavír – Kostiantyn Tyshko. Elektronika – Marek Klimeš. Tenor Pozoun – Petr Janda, Ondřej Jiskra. Bas Pozoun – Jakub Pavluš, Vladislav Prokopec. Bas klarinet – Lukáš Dittrich, Radim Zezulka. Kontrabas – Yannick Adams, Einars Everss. Bicí I – Kristýna Karchová. Bicí II – Tomáš Kovanda. Bicí III – Martin Střílka, Martin Švec. Jevištní sbor – Michal Kuča,Jan Mareš, Viktor Pavlíček, Michael Robotka, Jiří Sklenák, Jan Šťáva, Matěj Vichr, Lukáš Vongej, Helena Žižkovská. JAO – Janáčkův akademický orchestr (orchestr posluchačů HF JAMU.
Pedagogické vedení. Pedagog operní režie: Mgr. Václav Málek. Pedagog skladby: doc. Mgr. Ing. Dan Dlouhý, Ph.D. Pedagog dirigování orchestru: prof. Rostislav Hališka. Pedagogové zpěvu: doc. MgA. Zdeněk Šmukař. odb. as. Natalia Romanová-Achaladze. odb.as. MgA. Zdeněk Plech. doc. Mgr. Art. Marta Beňačková. odb. as. Mgr. Jaromír Novotný. doc. Jaroslava Janská. odb. as. Tatiana Teslya. odb. as. MgA. Ivana Mikesková, Ph.D. Pedagogové herectví: Mgr. Vladimíra Šmukařová Spurná. MgA. Petra Špačková-Lintymerová. odb. as. Mgr. Lubomíra Sonková. Mgr. Ivana Rozsypalová. Pedagog produkce: Ing. Zdenka Vlachovská. Pedagog dramaturgie: odb. as. Tomáš Studený.
Technicko-realizační tým inscenací. Produkce: Ondřej Bazgier, Zuzana Brdíčková, Kateřina Vašíčková. Asistenti produkce: Martin Binder, Barbora Mikolášíková, Lenka Murasová. Inspicient: Barbora Mikolášíková. Masky a líčení: Marcela Ulrichová, j.h. Dramaturg programu: Vendelína Osvaldová. Příprava programu: Zuzana Brdíčková. Redaktorka programu: doc. Mgr. MgA. Monika Holá, PhD. Sazba plakátu a programu: Vladimír Ludva, j.h.
JAMU, Hudební fakulta, Komorní opera, Divadlo na Orlí, Hudebně-dramatická laboratoř JAMU, Brno, provozní ředitelka Lenka Tesáčková. Produkční Komorní opery HF JAMU Zdeňka Vlachovská.
1. premiéra, sobota 21. 3. 2015

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 4. dubna 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 97)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ