Švejk úplně jiný a zcela konvenční
Na inscenaci ohlášenou jako Mein Švejk jsem šel do Husy na provázku v očekávání, že to bude Švejk režiséra Jana Antonína Pitínského a dramatizátora Miroslava Oščatky, nikoli Haškův. Proč ne? Němčina v názvu mě pohnula k úvaze, zda nepůjde o „německý“ pohled na českého dobrého vojáka, samozřejmě ironicky pojatý a zaměřený proti prušáckému pojetí války. Úvaha však nebyla oprávněná: německé přivlastňovací zájmeno v titulu je náhodné, míněné nejspíš jako ozdoba.
Švejk Dalibora Buše není další karikaturou nejznámějšího krajana… FOTO JAKUB JÍRA
Zdobný princip ostatně představením prostupuje. V úvodu titulní hrdina oblečený v černém jako kavárenský intelektuál odzpěvuje operní recitativ, to jest hovoří s paní Müllerovou – a šoustá ji zezadu, samozřejmě v cudném náznaku a jakoby mimochodem. Mohl by případně i masturbovat nebo cvičit kvérgrify. Režisér totiž v počátečním dlouhém, prý „operettním“ výjevu zaplnil jeviště zoufalou nudou, a usiloval ji proto uměle osvěžit. Podle mě zhola neúspěšně.
Po nástupu do vagonu, který odváží marškumpanii vstříc bojišti a kde probíhá střední a největší část děje, zavládne na jevišti pohyb připomínající poetiku němých filmových grotesek. Postavy včetně hlavního hrdiny pohání režisér do přízračného spěchu. Musejí přitom řvát své repliky tak silně, že jsem si podobně jako při inscenacích Vladimíra Morávka vyndal z ucha naslouchací aparátek a slyšel každičké slovo.
Nadsázka je tentokrát pro hereckou stylizaci nevýstižné označení. Na jevišti se ke gaudiu publika odehrává něco, co divadelníci pojmenovali jako utírání nosu židlí. Herci přitom hrají statečně, uvěřili režisérovi a obětavě vyhovují jeho požadavkům. Obdivoval jsem je i litoval. Režisér však všechno vykládá na krám s okázalostí, která komiku zplošťuje a neušetří ani vyměšovací a záchodové epizody.
Švejk Pitínského a Oščatkův ve snaze být jiný, než napovídají vykladačské návyky, působí jako všelijaký, a tedy nijaký. Chvílemi přísluší do vojenského kolektivu jako jeho sourodý člen schopný dokonce solidárního projevu, chvílemi jako výjimečný hrdina zesměšňuje vojenskou mašinerii a morálku a obšťastňuje nadřízené, kamarády i diváky osvědčenými absurdními vyprávěnkami. Nakonec se dostane do válečné vřavy a v ní i s ostatními zahyne. To je závěr, k němuž inscenace dospěla tím, že do Haškova nedokončeného čtyřrozměrného románu voperovala z gruntu odlišnou optiku dvojrozměrné švejkovské prózy Vaňkovy.
Nehorázně nadsazená a krutá groteska se zlomila do dojemného konce. Slýchám, že vyznívá jako protest proti válce. Obávám se, že je to pravda odpovídající možná i záměru tvůrců. Mein Švejk se tak v mých očích stal jako celek konvenčním jevištním vyprávěním opakujícím bůhví pokolikáté historii o tom, jak chudáky vojáky včetně srandistů vehnalo panstvo do války, kde přišli o život. Dokonce jsem tuto do plochosti odřenou myšlenku viděl nebo četl ztvárněnou mnohem účinněji.
(Psáno z reprízy 9. března 2015.)
Hodnocení: 2
Viz také recenze Kateřiny Málkové Hippie Švejk (hodnocení 3,5)
Divadlo Husa na provázku – Jaroslav Hašek, Karel Vaněk: Mein Švejk. (Operetta. Komedie. Smrt.) Režie Jan Antonín Pitínský, scénář Miroslav Oščatka, dramaturgie Perri Perun, scéna Milan Nytra, kostýmy Stella Šonková, hudba Richard Dvořák. Premiéra 6. března 2015.
Komentáře k článku: Švejk úplně jiný a zcela konvenční
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
