Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Samá řepa…

    Tedy pokud to, co se kutálí po jevišti Národního divadla, na němž se hraje opera Modesta Petroviče Musorgského Boris Godunov, je řepa. Psalo a mluvilo se také o kamenech, bochnících chleba – malému careviči slouží ty bulvy k počítání na „sčotu“, jako těžítka na mapě a tak. Hrají si s nimi děti i dospělí. Prostě symboly, skoro by se dalo říct fetiše, do nichž si režisérka Linda Keprtová zvykla vtěsnat hlavní významové kontury inscenovaného díla. Trochu atributy středověkých obrazů, vizuální leitmotivy. Jsou účinnou přímočarou racionální i emocionální cestou k divákovi, pokud odpovídají hudbě i dramatu a napomáhají hře a souhře postav.

    Boris Godunov

    Boris (Vitalij Jefanov) vládne chátře z nízkého praktikáblu FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    S hlínou a kbelíky Keprtová uspěla v liberecké inscenaci Foersterovy Evy. V Borisi Godunovovi nejsou ty předměty k poznání, jak by mohly o něčem vypovídat? Z provaziště se spouští snad obří náboje, snad „srdce“ zvonů, nebo co vlastně? Co jsou jakési svítící trubice? Skleněné lahve jistě evokují, že na Rusi se odjakživa pije, u Keprtové se vodkou zřejmě i křtí, jestli jsem ri­tuál pochopil správně.

    Od lidu, přes bojary až k carovi jsou všichni negramotní mužici, oblečeni v podvlíkačkách a neforemných kabátcích. S divoce rozcuchanými šedými vlasy a plnovousy, s rudými opileckými kruhy pod očima – jen Boris je upravený, oblečený do kožichu co symbolu carské moci. Chovají se jako tupé stádo nahnané do vojenských útvarů. Tomu bych zrovna dneska rozuměl. Jen kdyby provedení nepřipomínalo tradiční sborové přesuny a gestikulaci ze sedmdesátých let – nebo i to měla být patřičná narážka? Scéna v krčmě na litevské hranici je herecky také sestavena z posunčiny, ozdobená vytrčeným poprsím Elišky Weissové a alternující Andrey Kalivodové v roli Šenkýřky, obě pěvecky spolehlivé i krásné, aby si to mohly dovolit. Před příchodem nového vládce mužici oblékli kabátce naruby – politicky se „převlékli“? Jenže celá inscenace přímo křičí, že Rusko bylo, je a vždycky bude šedivý apelplac v kasárnách či rovnou ve vězení. Že je jedno, kdo tomu samoděržaví vládne.

    Proč potom rozehrávat titulní roli jako psychopatologickou studii vraha pronásledovaného výčitkami svědomí a strachem z odplaty? Michail Kazakov postavu Borise démonizoval jako preromantický tragéd koulením očima a gesty přes půl jeviště, slyšet však jeho – pro roli příliš světlý – hlas nebylo. Z hlubších poloh se vylhával deklamací, neintonoval. Přitom se vykazuje velkými rolemi v nejlepších domech. Alternující Vitalij Jefanov sice není příliš obratný herec, nemá charisma Kazakova, roli a její psychologii však pochopil lépe a podal ji zvučnějším hlasem, blýskl se i kantilénou.

    Vypomohli další „ruští“ (také z Ukrajiny a Běloruska) většinou zdomácnělí pěvci. Jevhen Šokalo jako výtečný Varlam a Oleg Korotkov coby Pimen. Valentin Prolat zazpíval Šujského skoro jako za mlada, dobře alternoval Oleg Kulko. Jen nevím, proč režisérka z postavy lstivého carova soupeře učinila ustrašeného sušinku, který Borise masíruje na kulečníkovém stole! Snad proboha ne pro triviální zviditelnění úsloví „masíruje ho“ ve smyslu škodí mu? Snad nejde o devótní vyjádření podřízenosti? Nevím, která varianta je horší, na tu pravou jsem možná nepřišel. Jen doufám, že Linda Keprtová nezačne nutit diváky luštit významové křížovky.

    Hraje se původní Musorgského verze opery podle kritické edice, technicky v mnohém neobratná, považovaná od počátku za diletantskou. Proto dílo upravil a přeinstrumentoval už Nikolaj Rimskij-Korsakov, na jehož verzi jsme zvyklí. Petr Kofroň vede hlavně první polovinu večera stereotypně s minimem zvukové a tempové dynamiky, což sice odpovídá základní poloze inscenace, hudební zážitek to ale věru není. Navíc trojice sborů (samy o sobě precizně sezpívané) a orchestr se příliš slyšitelně rozcházely, na obou premiérách, není to náhoda.

    Nové řazení scén vychází z koncizního dramaturgického úmyslu: chybí tzv. polské obrazy (milostná zápletka) a operu uzavírá obraz lidového povstání, které na trůn dosadí dalšího podvodníka Lžidimitrije (spolehlivý Tomáš Černý a pěvecky efektnější Michal Lehotský, ten si však stále nepřestal šlapat na jazyk). Končí se působivým nářkem Jurodivého (dobrý Tomáš Kořínek a výtečný Josef Moravec) nad osudem velké Rusi…

    Dobrý úmysl, nedobré provedení. Škoda.

    Národní divadlo Praha – Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov. Opera o osmi obrazech na libreto skladatele podle A. S. Puškina a N. M. Karamzina. Dramaturgická úprava Petr Kofroň a Ondřej Hučín. Dirigent Petr Kofroň, režie Linda Keprtová, scéna a světelný design Jan Štěpánek, kostýmy Eva Jiřikovská, pohybová spolupráce Marcela Benoni, sbormistři Pavel Vaněk, Lukáš Vasilek a Jiří Chvála. Premiéry 26. a 29. března 2015.


    Komentáře k článku: Samá řepa…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,