Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Emancipace dnešní Nory

    Košická Nora nese podtitul Burda is dead. Což je nám dáváno na vědomí po celou dobu představení – bílá lampa s tímto nápisem je umístěna v levém rohu jeviště. A je to pravda, dnešní mladé ženy v domácnosti už podle legendárního časopisu se střihy opravdu nešijí. Není to však jediné přiblížení více než sto třicet let staré hry současnosti. Dramaturgyně Miriam Kičiňová text výrazně zkrátila a jazykově aktualizovala. Mladá režisérka Anna Petrželková obsadila do všech pěti rolí herce kolem třiceti let a vedla je k stylizovanému herectví, které se projevuje specifickým, podle situace proměnlivým způsobem řeči i pohybem.

    Nechtít nic zadarmo

    Všechny postavy této inscenace jsou „záporné“ a vše dělají pouze ze zištnosti. Krásná, avšak sobecká Nora (Alena Ďuránová) nezobá pralinky, ale antidepresiva. Před kamarádkou z dětství se vychloubá pohádkových životem, ale poté, co jí Kristina vyčte pohodlnost, pokusí se obhájit svůj způsob života a prozradí, že se i ona obětovala. Půjčila si na záchranu zdraví Torvalda peníze, i když ví, že by to manžel odsoudil. Rozplývá se ovšem při představě, že jednou – až nebude mladá a krásná, manželovi vše řekne a ten k ní opět zahoří láskou.

    Kristina (Katarína Horňáková) se vdala pro peníze a nyní se do města vrací, bez manžela i bez peněz, a žádá Noru, aby se přimluvila u manžela a ten jí dal práci v bance. Obě „přítelkyně“ spolu hovoří sarkasticky a lstivě, vysmívají se jedna druhé a předhánějí se, která z nich je podle společenských měřítek úspěšnější. Ani chvíli to nevypadá, že by si pomáhaly z přátelství. Dobré skutky konají pouze z prospěchářství. Dopis s informacemi, jež mohou Noře zničit pohodlné manželství, nenechá Kristina odstranit. Ne však proto, aby manželství Helmerových nemuselo nadále setrvávat ve lži. Z jejího zlověstného úsměvu lze vyčíst nevyřčenou větu – proč by Nora měla mít vše zadarmo…

    Rodina jako přežitek

    Torvald (Peter Čižmár) jako správný byznysmen není věčně doma a musí pracovat i během vánočních svátků. Pro tohoto sobeckého, cholerického a necitlivého muže je prioritou kariéra. Na Nořiny přímluvy za Krogstada nereaguje pobouřeně z vnitřního přesvědčení, ale proto, aby neukázal slabost před zaměstnanci. V samém závěru ze strachu o úspěšnou kariéru zatracuje i manželku. Torvald není ženatý s Norou, pouze s představou, kterou si o ní vytvořil. Je to jeho poslušná „veverička“. Charakteristická je scéna, ve které Torvald Kristině názorně ukazuje o kolik je půvabnější vyšívání než pletení. Při prezentaci totiž použije vlastní ženu – loutku, jejímž jediným úkolem je usmívat se a nechat se vést svým majitelem.

    Manželé mají pouze jedno dítě (ne tři předepsané Ibsenem), jak je dnes dobrým zvykem. I to je však pro Helmera pouhou hračkou, zde ovšem doslovně, protože je znázorněno bílým míčem. Tím bizarněji vyznívá jeho zatracení manželky a převzetí výchovy dítěte do vlastních rukou. Hračkou, kterou lze kdykoliv uklidit, je však dítě i pro Noru. Když na něj nemá právě čas či náladu, nechá ho ležet pod stolem. Při odchodu z domu nezanechává syna chůvě (která v této inscenaci zcela chybí), ale manželovi, jenž se o něj do té doby příliš nestaral.

    Herecky nejvydařenější postavou je však psychopatický Krogstad (Stanislav Pitoňák). Tento malý (nejen vzrůstem) člověk, jenž chvilku vzlyká a hovoří o sebevraždě, aby se náhle stal vyděračem škrtícím Noru, je naprosto nesnesitelný. Jeho protáhlé, slizké a naoko káravé vyslovování „paní Helmerová“ zůstane v uších ještě dlouho. Je až s podivem, že by to snad s ním mohla Kristina myslet vážně. Tedy jakákoliv žena…

    Studeně bílý domov

    Scénografie a kostýmy jsou vcelku jednoduché, avšak nápadité, a neustále upoutávají divákovu pozornost. V bílém apartmánu Helmerových je umístěno pouze několik jednoduchých, umělohmotných kusů nábytku. Zadní stěna má několik okének, aby divák mohl vidět, která postava právě přichází. Průzory jsou však umístěny jen pár centimetrů nad zemí, a tak přicházející můžeme identifikovat pouze podle nohou a typu chůze (což vyvolává komické situace).

    Každá postava je charakterizovaná určitým předmětem nebo částí kostýmu. Torvald na začátku věnuje pozornost pouze svému laptopu. Soběstačná, přesto ale manžela hledající, Kristina má rudě nalíčené rty a v uších výrazné náušnice ve tvaru lišek. Nora nosí chlupatý kabátek s kapucí a typický oděv žen v domácnosti – tepláky. Před maškarním bálem si obléká bílé krajkové šaty, které při svém odchodu z domova svléká a odchází pouze v trikotu. Doktor Rank nosí lékařské propriety v kožešinovém batůžku a labilní Krogstad je oděn do lesklé šusťákové soupravy se dvěma pruhy.

    Slovenská Nora je dobrým příkladem, jak udělat se starou módou velkou parádu. Inscenace nepoukazuje na malé možnosti uplatnění ženy ve společnosti, nabízí spíše přehlídku nefunkčních vztahů. Z představení však nemusíte odcházet s depresí – můžete se těšit z herecky skvěle zvládnutého a režijně inovativního divadelního zážitku.

    Státní divadlo Košice – Henrik Ibsen: Nora. Překlad Milan Žitný. Režie Anna Petrželová, dramaturgie Miriam Kičiňová, scéna Lenka Odvárková, kostýmy Silvia Jokelová, hudba Vladislav Šarišský. Premiéra 11. prosince 2009, psáno z hostování v Dejvickém divadle 6. prosince 2010.


    Komentáře k článku: Emancipace dnešní Nory

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,