Hra na smích a vzpomínání
Režisér Petr Nikolaev (Příběh kmotra, Lidice, Kousek nebe) debutoval v roce 1997 adaptací románu Michala Viewegha Báječná léta pod psa a nyní se k oblíbenému autorovi vrací. Zdá se, že postupuje podle již osvědčeného českého receptu na kasovní trhák: Viewegh plus komik (či skupina komiků) plus kráska rovná se tutovka.
Ústřední trio kamarádů hrané televizní „partičkou“ (Richard Genzer, Michal Suchánek a Ondřej Sokol) FOTO ARCHIV
Výsledkem bývá v lepších případech neškodná zábava s příměsí obecných lidových mouder, v horších paskvily, které nepřinášejí ani tu primitivní řachandu. A právě to druhé se dá říct o Nikolaevově snímku Vybíjená.
Hřištěm pomyslné hry je hospoda u slapské přehrady, kde se po pětadvaceti letech scházejí bývalí spolužáci. Zahořklé bilancování čtyřicátníků je proloženo flashbacky do gymnaziálních dob. Hrdinové tehdy i nyní řeší typické problémy svého věku, čímž poskytují možnost identifikace dvěma generacím diváků naráz.
Ústřední trio kamarádů hrané televizní „partičkou“ (Suchánek, Sokol, Genzer – jejich juvenilní verze ztvárnili Jakub Burýšek, Václav Matějovský a Michal Šášinka) spojuje kromě společného bydlení i láska k třídní krasavici Evě (Simona Krainová – Linda Bartošová). Protipól obletované dívky tvoří ošklivka Hujerová (Simona Babčáková – Johana Vašková). Vzhled, sexualita a úspěch, zásadní témata pro dospívající, se však přetřásají i po čtvrtstoletí. Zdá se, že všichni tak trochu zůstali puberťáky, zachovali si příznačné černobílé vidění a lety spíš jen zvadli, než by dozráli. Jejich zhrzené stesky nad životem a zmarněnými sny střídají podobně plytké rádoby vtipné promluvy a scénky trojice třídních bavičů. Ani nostalgii, ani humor se však nedaří vyvolávat. Ze všeho čiší trapnost banality.
Děj je víceméně náhodně poskládaným pel-melem historek. Vnitřní monology postav jej upachtěně posouvají po slepých kolejích a upozorňují na obtížnost hledání filmového jazyka při adaptaci literárního textu. Odehrává se nejen v těch dvou základních časových bodech (maturita a současnost), ale skáče i do různých mezidobí. To místy vede ke zmatečnosti, neboť hrdinové jsou představováni tu svými mladšími, tu staršími podobami. S logikou jsou tvůrci vůbec na štíru – ve filmu se vyskytuje řada nesrovnalostí nebo přinejmenším podivností. Ještě horší ale je, že ignorují dobové zakotvení. Celospolečenské dění, změna režimu a podobné malichernosti se hrdinů, maturujících v přelomovém roce 1989, zdá se, příliš nedotkly. Zaobírají se přece podstatnějšími problémy: s kým spí nebo nespí třídní hvězda, jak těžké to mají škaredé holky a jak těžké to mají i krásky…
Psychologickou hloubku, tematickou šíři či společenský význam tomu plochému příběhu nedodají ani velkofilmové komponenty. Kamera rozmáchle létající nad slapskými vodami a hvozdy i dramaticky přepjatá hudba působí v konfrontaci s prázdnotou děje nepatřičně až směšně.
Přesto – i když ne zrovna originálním způsobem – se alespoň podařilo zachytit necitlivost a krutost adolescentního kolektivu, který vždy neomylně míří na „slabší“ jedince a nemilosrdně je „vybíjí“. Nicméně toto negativní předznamenání nemusí být definitivním verdiktem budoucnosti a běh života je někdy obrátí naruby jako rukavici. Z vítězů se stanou poražení, z ošklivek úspěšné ženy, a naopak. Tolik jakési poučení toho dílka. Jinak z něj ovšem nic moc neplyne. Slepenec epizod postrádá gradaci i katarzi, nedoškobrtá se k nějakému závěru, ale jenom náhle přestane. Snad proto, že večírek skončil a všichni jdou domů.
Recepis na kasaštych tedy v jistém smyslu vyšel: když se snoubí myšlenková hloubka českého bestselleristy s estrádní televizní komikou a statováním vysloužilé modelky, vznikne další film pro nejširší a nejméně náročné vrstvy českého diváctva.
Vybíjená. Režie Petr Nikolaev, námět Michal Viewegh, scénář Miroslav Oščatka, kamera David Ployhar, hudba Jiří Chlumecký, 94 min., ČR 2015.
Komentáře k článku: Hra na smích a vzpomínání
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
