Divadelní noviny > Kritika Názory – Glosy

Několik poznámek k Zápisníku zmizelého v Plzni

Autorem scénáře i režisérem inscenace, jež svou magií a symbolikou vybízí k zamyšlení o hledání smyslu života a tvorby, je ředitel DJKT Martin Otava, jenž Zápisník zmizelého poprvé uvedl v r. 2004 se studenty HAMU Praha, píše se v anotaci Divadla J. K. Tyla v Plzni. 

Janáčkův Zápisník zmizelého inscenoval v Plzni už roku 1943 tehdejší ředitel divadla Ota Zítek, v instrumentované verzi, kterou pořídil ve spolupráci s Václavem Sedláčkem. Takže Martin Otava, autor scénáře, výpravy, světelného designu a režisér, jakoby „navazuje“. Více ovšem na svoji deset let starou studijní práci na AMU, kterou by snad bylo možno akceptovat jako školní cvičení, ověřující slepou uličku. Studenti tehdy Otavovu verzi provedli, je ale dost s podivem, že ani poté neřekl pedagog ani nikdo jiný hlasité a rezolutní ne!

Samozřejmě je riskantní spekulovat o inspiraci – vzhledem k povaze věci mohla být impulsem i možnost záměny samohlásky ve jménu „hlavního hrdiny“: zmizelý chasník, domnělý autor zápisků, je Janíček, skladatelem je Janáček! Otava ovšem proklamuje vyšší cíle: Chtěl jsem, aby se tímto Janáček stal srozumitelným jako člověk a tím i přístupnějším, pochopitelnějším jako skladatel. Proto je sólista kostýmován a stylizován do skladatelovy podoby.

Polovinu večera zabírá příběh Janáčka a jeho žen: seznámení se dvěma Kamilami (Urválkovou a Stösslovou) a jednou Gabrielou (Horváthovou), které ho, na rozdíl od přízemní manželky Zdenky, inspirují k tvorbě. Komponování je vizualizováno čmáráním po papíru a jeho následným rozhazováním – pořádkumilovná Zdenka ho sbírá, rovná, uklízí. Text této víceméně bulvární poloviny večera je sestaven z dopisů a vzpomínek, dámy jsou – na rozdíl od měšťanské myšky Zdenky – opulentně kostýmovány (klobouky by měly úspěch i dnes v Ascotu!). Většina publika se zaujetím sleduje děj (typově podobný TV seriálům), ten, kdo přišel na provedení Zápisníku, netrpělivě čeká na začátek skutečné hudby. Těžko lze totiž tímto pojmem označit neidentifikované reprodukované zvuky (hudební mix: Ondřej Urban), které doprovázejí a podmalovávají příběh.

Tři „osudové ženy“ se zjevují skoro jako na orloji, ve třech výklencích, stylizovaně gestikulují zvláště při textovém refrénu „která žena Vás nejvíce inspiruje“; Kamila Stösslová vstupuje i do kontaktu se Zdeňkou („přinesla jsem vám husu“). Další rovinou, která má divákovi přiblížit obsah díla, je taneční ztvárnění. Skladatelovo Alter ego představoval Richard Ševčík (autor choreografie, dosti tuctové), partnerkou, zastupující všechny Janáčkovy ženy, včetně Zefky, mu byla Jana Schweitzerová.

Promluvy žen v první půli večera jsou amplifikovány – snad pro podtržení imaginárnosti příběhu, ale možná i kvůli absolutní neakustičnosti sálu, který má místo obvodových zdí závěsy. V tomto prostoru je regulérní provedení Janáčkova Zápisníku vskutku nesnadné. Tomáš Kořínek obstál vcelku se ctí: pracoval s diferencovanou barvou a různou technikou hlasu jako dramatickým prostředkem, představitelsky zvládl i činoherní část. Jana Foff Tetourová zpívala Zefku už v pražském Národním divadle roku 1997 – tentokrát je, snad i pod vlivem kostýmu a stylizace postavy, její projev příliš uhlazený. Tři ženské hlasy mají zpívat podle Janáčkova přání za scénou a sotva slyšitelně; v Plzni to byly Zdenka Janáčková (Monika Pešavová), Kamila Urválková (Petra Šintáková) a Gabriela Horvátová (Ivana Klimentová), zněly kultivovaně a velmi prezentně, ve výrazu také ovlivněny postavami, jež představovaly v první půli večera. Náročný klavírní part interpretoval Jan Snítil nikoli v rovině komorního partnerství a sólového výkonu (třinácté číslo, intermezzo), ale jako doprovod, klavírní výtah.

(Jako závěr inscenace bych navrhoval plačící múzu v antické říze, která konejší zoufalého Janáčka – bylo by to ovšem dost kontrastní k prezentované koncepci.) Publikum tleská, repríza má tři „opony“.

Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Leoš Janáček, Martin Otava: Zápisník zmizelého. Libreto Leoš Janáček, scénář, režie a scéna Martin Otava, kostýmy Dana Svobodová, choreografie Richard Ševčík, klavír Jan Snítil. Premiéra 21. února 2015 na Malé scéně Nového divadla. (Psáno z reprízy 15. 3. 2015)

///

Dramaturgická poznámka:

Rámcem inscenace je literární scénář Zápisník zmizelého, symbolicky pojmenovaný podle Janáčkova stejnojmenného díla. Byl inspirován skladatelovou korespondencí i jinými dokumenty, dokreslujícími jeho život. Základ pak tvoří Janáčkova komorní kantáta Zápisník zmizelého pro tenor, alt, klavír a ženský sbor, informuje dramaturg Zbyněk Brabec. Zachováno zůstalo obsazení osob díla: tenor představuje skladatele samotného (Tomáš Kořínek), alt jeho poslední inspiraci a lásku Kamilu Stösslovou (Jana Foff Tetourová), ženský sbor, tvořený třemi sólovými hlasy skladatelovu manželku Zdeňku (Monika Pešavová) a další dvě životní lásky a inspirace – Kamilu Urválkovou (Petra Šintáková) a Gabrielu Horvátovou (Ivana Klimentová). Toto základní obsazení je doplněno dvěma postavami – Podvědomím (Janáčkovým Já), představovaným tanečníkem, a Inspirací, ztvárněnou tanečnicí.

• Autor: Jan Dehner
• Publikováno: 12. května 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Několik poznámek k Zápisníku zmizelého v Plzni

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ