Sám mezi lidmi
Projekt Sám mezi lidmi vznikl jako výstup z dramatické dílny v rámci Chaloupky strýčka Toma. Ta se koná v rámci programu Plzeň – Evropské město kultury 2015 a jejím cílem je zapojení cizinců žijících v Česku do kulturních aktivit.
V Pekle – plzeňském kulturním domě – jsou dvě řady postavené do tvaru písmene U. Většina židlí je již obsazena. Sledujeme upoutávku: proč se herečka Divadla Alfa a nositelka Ceny Thálie Blanka Josephová-Luňáková rozhodla projekt uskutečnit. I ona patřila mezi lidi, kteří si pod slovem „ukrajinec“ vybavili člověka na lešení nebo uklízečku. K jinému pohledu ji inspirovala až kniha Věry Linhartové Když hodiny padaly z věže, v níž autorka líčí skutečné příběhy Ukrajinek, které žijí v České republice. Blanka Luňáková chtěla vytvořit něco podobného na jevišti.
Herci sedí mezi námi diváky. Prohodí pár slov o tom, jak se sem dostali, odkud jsou …. Každý z nich vstane a začne se ozývat: Petrohrad, St. Petersburg … – místa, kde se Olga, Vladimír, Rufina, Valerie, Toša, Ksana a Olja narodili. Nasloucháme osobním příběhům: chlapce, který vyrůstá mezi samými ženami, dívky, která v den svých patnáctých narozenin přichází o dědečka a jak jí místní zvyky velí, musí si změnit jméno. Chlapci, který v autoservisu vnikl do rozbitého auta, a zapletl se se zákonem, přinášelo vytouženou svobodu jízdní kolo… Společně s nimi vypráví svůj příběh i Blanka Luňáková. Chtěla následovat svého manžela do Francie. Tam přivedla na svět druhého potomka, snažila se získat pevnou půdu pod nohama. Obesílala divadla s žádostí o spolupráci, založila divadelní společnost. Nakonec navázala spolupráci s arabským mimem. K návratu do Čech ji přimělo další těhotenství. Stála před těžkou volbou. Štestí doma nebo nejistý život ve Francii? Nakonec se vrátila do Čech.
Představení se dotýká i nás, Čechů: nejsme ochotni cizincům poradit, už jen proto, že neznáme jejich jazyk. Naše neochota jim pomoci se začleněním nakonec i pomáhá: spousta z nich se dokázala osamostatnit, naučili se říkat „ne“ a další věci. Co jim na naší zemi imponuje? Černý humor a historické krásy. A jestli u nás zůstanou? To nikdo z nich neví. Vždyť svět je přece velký!
S Blankou Luňákovou o projektu Sám mezi lidmi
Máte za sebou třetí představení. Jaké jsou vaše pocity?
Jsem ráda, že opadl ten strach, který jsme měli na začátku. Dnes byl dvojnásobný, nevěděli jsme, kolik diváků při prodlouženém víkendu přijde. Nakonec se sešli v hojném počtu a přijali představení vstřícně. Ještě se nám do něj naštěstí nevkrádá automatismus. Ten je na jevišti vždycky nežádoucí, o to horší by byl v našem případě, kdy těžištěm představení jsou osobní výpovědi herců.
Jak dlouho trvaly zkoušky projektu a jak probíhaly?
Nejprve bylo nutné ujasnit si a konkretizovat téma. „Herce“ jsem se snažila najít přes Centrum pro integraci cizinců. Obrátila jsem se na paní Olgu Mamai, která projevila zájem se projektu zúčastnit i jako herečka. Nakonec se začali přidávat její kamarádi a známí. S každým jsem se několikrát sešla individuálně, nechala si převyprávět jejich příběhy, sepsala je a pak to šlo stylem „ping-pong“ : jak to vidím já z pohledu divadla a co oni jsou ochotni pustit na veřejnost. Půl roku jsme hledali společnou řeč – po stylizační stránce a v symbolice představení. Než jsme se dostali k finální podobě představení, uváděli jsme většinou v plenéru krátké ukázky.
Byla jste překvapená, kolik lidí se chtělo projektu zúčastnit? Nebo jste byla od začátku přesvědčená, že se zapojí hodně lidí?
Člověk nikdy neví, do čeho jde. Přihlásilo se asi deset lidí, někdo potom odpadl, někdo možná nepřijal tento způsob práce za vlastní. Někteří měli jiné povinnosti, práci, studium. Ale síť byla rozhozena a postupně přicházeli další a další. Vzniklo jádro a nakonec jsme společný jazyk a vlnu našli a doufám, že všichni tomu představení věří stejně jako já.“
Dostaly se k vám nějaké ohlasy?
Ano, po každém představení. A překvapilo mě, že velmi různorodé. Někteří lidé se baví a smějí se, říkají, jak je to vtipné. Druzí zase utřou slzu a další mají husí kůži z té odvahy herců dát se všanc.
Poslední představení v Pekle bude 17. května?
Po premiéře za mnou přišli členové souboru a ptali se, kdy budou další zkoušky, že bez divadla bude trochu prázdno. Ráda bych s tím projektem měla další reprízy ať už v Plzni nebo v jiných městech či zemích, udělám maximum pro to, abychom mohli hrát dál. Ráda bych vytvořila jakési pokračování tématu, obsahu, nikoliv formy. Ale bohužel jsou na to potřeba prostředky, je to vize.
Komentáře k článku: Sám mezi lidmi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)