Hulcova bleskovka (No.6)
Co se této noci stalo… Kyrie Eleison
Narodilo se nám dítě… Aleluja
Dnes večer vyjde v křesťanském světě hvězda. Oznámí, že se narodil člověk. Oznámí, že se narodil Bůh. Miluju Vánoce. Považuju je za nejpodstatnější den člověka. Nemyslím jen toho křesťanského, myslím člověka – lidské bytosti. Vlastně myslím – promiňte mi můj přehnaný patos – každé živé i neživé bytosti. Nejpodstatnější den v životě Vesmíru. Je to den zrození. Vesmírného – čistého zrození. Bez předurčenosti a úkolu. Den naděje.
Nejsem křesťan a serou mě všichni pámbíčkáři a katecheti. Dokonce ani nevěřím v existenci Boží. Věřím ale v Zázrak, jímž je Vesmír. Věřím v kámen, oheň, prostor a čas. Voda, světlo a člověk jsou v tomto zázraku experimentem, otázkou Vesmíru, zda může existovat cit a rozum.
Existence člověka pro mne znamená existence paměti a schopnost vědomě tvořit. Vidět světlo i tmu, vnímat slast i bolest. Lidský úděl nejlépe vystihuje antický mýtus o Sisyfovi. Tlačíme kámen na horu, ale na vrcholu se ten kámen vždy svalí do údolí a my musíme stejnou cestu opakovat. Stále a pořád, až do skonání. Dokud jsem neznal Camusovu interpretaci tohoto mýtu, již krásně zpracoval Jiří Voskovec na LP (a později CD) Relativně vzato, vnímal jsem ten úděl jako utrpení a Sisyfa jako otroka cizí manýry. A trochu si myslím, že to tak stále je. Daleko bližší je mi křesťanský mýtus o narození člověka, které oznamuje Betlémská hvězda. Všichni víme, že jej/nás čeká křížová cesta a ta hvězda je nedosažitelná, ale ten den se radujeme, dáváme dárky a hledíme k nebi. 24. prosinec každoročně přináší očištění a dává naději. Tak pozitivní obraz/slavnost snad nenabízí žádné náboženství. Obrovská nezištnost a demokratičnost, jíž jeho oslavy a obrazy jeho oslav symbolizují, dala – promiňte mi tu přehnanou zkratkovitost – vzniknout současné demokracii a svobodné, experimentální tvorbě. Dítě leží na seně, je u svých rodičů, kolem jsou a zahřívají je osel a vůl, přicházejí obyčejní lidé i králové, aby dítě obdarovali, nad nimi svítí hvězda. Každý nový/pozitivní čin má naději. Má své rodiče – tvůrce. Zahřívají jej ti, co ničemu nerozumějí, ale teplo samozřejmě rozdávají – volové a osli / grantoví a jiní donátoři. Cení si jej všichni – chuďas i král, mladík i stařec, blbec i intelektuál. Respektují nový život – dílo a radují se, že je přesahuje. Právě ona nezištnost všech, chuďase i krále, radost a spojení nového života s chladnou hvězdou je to nejkrásnější na celém mýtu. Znáte lepší?
Křesťanem však nebudu. Celé to zpackali dogmaty, zabíjením a nakonec oslavou mrtvoly na kříži. Něco jako komunisti, jejich svatá mrtvola jen ležela/leží v Kremlu. Proboha, co je to napadlo?! Vzkříšení nic neřeší. Zázrak není ve znovuzrození ani ve věčnosti, ale ve zrození.
Proč to všechno píšu? Protože je 24. 12. a (téměř) všichni slavíme a dáváme dárky. Zkusme se je i přijímat. Tedy poslouchat druhé, diskutovat. To přeju všem. I vám, kteří – třeba náhodou – čtete tyto řádky a otevíráte tento virtuální prostor. Abychom se scházeli – třeba i v tomto prostoru, žasli nad zázraky – třeba i nad divadlem, a předávali si dárky – tedy zkušenosti, názory a myšlenky. Aby nad námi svítila hvězda, za kterou se svými dary a kameny jdeme. I když pro každého svítí (trochu) jinde a každý jdeme (trochu) jinam. Ostatně právě proto tolik hvězd na nebi je.
Živý květ
V některém z minulých Bleskovek jsem psal o recenzi na jednu z nejpodstatnějších inscenací tohoto roku – NoD Quijote v pražském Teatro Roxy/NoD. Jelikož nebyla stále v MfD publikovaná (nebo o tom nevím), jelikož o Nebeského tvorbě se právě diskutuje na jiné platformě i-DN (Patnáct řádků… Martina J. Švejdy) a jelikož je tento projekt právě takovým s pohledem na hvězdy zrozeným dítětem, o kterém píšu v úvodu, nabízím svou recenzi aspoň teď a tady. Upozorňuji jen, že byla psaná hned večer po představení a dokončená ráno, aby mohla ihned vyjít. A směrovaná byla pro co nejširší okruh čtenářů, kteří nemusí tvorbu Jana Nabeského ani cyklus Shakespeare-Pessoa-Cervantes znát. A že jsem ji nijak neupravoval.
Portrét člověka coby umělce na cestě ke smrti
Režisér Jan Nebeský, herec David Prachař a hudebník Pavel Fajt již od roku 1998 a jejich projektu Hamlet part II mapují možnosti práce se známými literárními texty a jejich autorskými, vysoce osobnostními hereckými, výtvarnými a hudebními interpretacemi. V současné době našli pracovní zázemí ve Studiu DAMÚZA a domovskou scénu v pražském klubu Teatro NoD. Zde minulý týden uvedli další premiéru z tohoto svého cyklu – inscenaci NoD Quijote. Text připravil Egon Tobiáš. Cituje v něm a je inspirován – jak název napovídá – Cervantesovým románem o rytíři smutné postavy a – což už název nenapovídá – osobností a dílem básníka a grafika Bohuslava Reynka.
Přes celé jeviště je rozložený čtverec plný knih. Na něm na úplném konci končí hlavní postava, představovaná Davidem Prachařem, svůj život. Vlevo stojí Quijotův kůň – dřevěná Rozinanta, což je ale hudební nástroj Pavla Fajta, který – sedě na ní – rozezvučováním různých jejích partií, což jsou činely, perkuse a bubínky, rytmicky celé představení doprovází. Vedle ještě sedí a představení doprovází další přizvaný hudebník, kytarista PPU Joe Karafiát. Herci David Prachař a Lucie Trmíková se pohybují většinou vpravo. Jako by seděli v kuchyni Bohuslava Reynka ve vsi, kde žil, psal a vytvářel své grafické listy – v Petrkově na Českomoravské Vysočině. Prachař cituje a parafrázuje tohoto osamělého rytíře smutné postavy českého básnictví. Dokonce se jednou ozve i nahrávka Reynkova hlasu. Nedělá z něj však nějakou nedotknutelnou ikonu. Paroduje různé stařecké manýry osamělých lidí, ukazuje jej jako podivína a – vlastně tak trochu – klauna. Tobiášův, potažmo Cervantesův text mu slouží jako hledání klíče k odkrývání člověka žijícího v ústraní. Napůl zmateného starce, napůl „svatého“. Režisér Nebeský využívá nejen hereckých a hudebních kvalit a improvizačních schopností všech na jevišti neustále přítomných performerů. Důležitá je pro něj i výtvarná rovina celé akce, kterou připravily Petra Vlachynská, Ivana Kanhäuserová. Různými objekty a projekcemi hledají analogie k tématu představení. K tématu neproniknutelného samotářství, až božské pokory, zvláštní důstojnosti, celoživotní tvůrčí úpornosti a života v ústraní, který není údělem, ale do světa nevykřikovaným postojem.
Výsledný tvar performance je zatím příliš čerstvý, než aby jej bylo možné přesně charakterizovat a zhodnotit. Nevyužívá výtvarných možností, které nabízejí například projekce, herci zatím hledají, co všechno si mohou dovolit a kam je text a situace směřují. V tom je ale hlavní charakteristika a přínos celého cyklu. Každé představení je jedinečný schod na cestě za boží hvězdou do divadelního nebe. Bože, do Tvých rukou pokládám svého ducha… je ostatně napsáno na stěně, před kterou se představení odehrává a na niž se promítají Reynkovy/Cervantesovy/Prachařovy obrazy.
Teatro Roxy/NoD Praha – Egon Tobiáš (podle Cervantese, Reynka a skutečné události): NoD Quijote. Režie Jan Nebeský, hudba Pavel Fajt, scénografie Petra Vlachynská, dramaturgie Kateřina Šavlíková. Premiéra 27. 10. 2010. Hodnocení: 80%
Žalář
Zemřel Captain Beefheart.
Partie na Štědrou noc
Již tři roky se scházím každý týden či čtrnáct dní s Ivanem Martinem Jirousem, Magorem jak sám sebe s gustem nazývá, v hospůdce nádraží Praha-Smíchov Na Oáze. Nejen, že mi tam předává – a často i píše či dopisuje – své pravidelné texty do Divadelních novin, nejen, že tam pijem pivo a kořalku (nejčastěji borovičku – jak říká Magor: V každý hospodě piju jinou kořalku, abych až přijdu domů věděl, kde jsem chlastal), nejen že u stolu sedávají básníci, výtvarníci, dělníci a různé bizarní osobnosti pražské, ale taky tam hrajem šachy. A jednou za rok se pak jako Magor Oáza tým účastníme turnaje štamgastů pražských hospod ve smíchovské hospodě Na Neklance. Letos – v sobotu 18. 12. – se konal pouze dvoukolový zápas s Neklankou. A Magor Oáza tým vyhrál, s čímž nikdo nepočítal. Na rok jsme tak ztratili putovní cenu – černé cvakající olověné zuby (parafrázi protézy) Libora Krejcara, které místo zubů mají kývající se a sem tam vypadlé šachové figurky. Získává ji totiž poslední… I když Ivan Jirous se snažil: prohrál obě partie. Jsem prohrávající kapitán, tvrdil hrdě po zápase. A fanfarónsky dodával: Podplatili mě, abych jim jednu partii dal. V opilosti jsem zapomněl kterou. Tak jsem dal obě…
V úterý a ve středu 21. a 22. 12. Magor psal a přímo do náhledů mi odevzdával svůj text. A vždy jsme si dali i jednu partičku. První, než začal psát. A druhou, když text dopsal a odevzdal.
Ivan Magor Jirous – Vladimír Hulec
21. 12. 2010, Na Oáze Praha-Smíchov
Španělská
1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sb5 a6 4.Sxc6 dxc6 5.Jxe5 Dd4 6.Jd3 Dxe4 7.De2 Dxe2 8.Kxe2 Jf6 9.Ve1 Se6 10.Kf1 0-0-0 11.a3 Sd6 12.g3 Sh3 13.Kg1 Vhe1 14.Jc3 Jg4 15.Je4 f5 (? – po nové borovičce lze snadno přehlédnout jednotahovou ztrátu figury) 16.Jg5 (! – černý střelec je na h3 nešikovně uzavřen) Je5 17.Jxh3 (?? – Jirous: „Co je doma, to se počítá“. Netuší, že od černého to byla léčka. Mělo následovat 17.Jxe5 Sxe5 a teprv nyní 18.Jxh3 se ziskem figury.) Jf3+ 18.Kg2 Jxe1 19.Jxe1 Vxe1 20.b4 h6 21.Sb2 Vxa1 22.Sxa1 g5 23.Sg7 Sf8 24.Sf6 Vxd2 (bílý nemá aktivní plán, má o kvalitu méně a postupně bude ztrácet pěšce na dámském křídle – např. 25.c3 Va2) 0:1
Vladimír Hulec – Ivan Magor Jirous
22. 12. 2010, Na Oáze Praha-Smíchov
Italská
1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sc4 Jf6 4.d4 exd4 5.Jxd4 Sc5 6.Se3 0-0 (?? – ztráta minimálně figury) 7.Jxc6 dxc6 8.Sxc5 Dxd1 9.Kxd1 Jxe4 10.Sxf8 Jxf2 11.Ke2 Jxh1 12.Sc5 Sg4 13.Kf1 Ve8 (černý hrozí Ve1 mat – třeba po 14. Kg1, tato hrozba se bude ještě několikrát opakovat) 14.Jc3 b5 15.Sd3 a5 16.Kg1 b4 17.Je4 (po 17.Je1 by následovalo 17. … Ve1 mat) Sf5 18. Ve1 Sxe4 19.Sxe4 f5 20. Sd5+ (Po 20.Sxf5 by následovalo 20. … Vxe1 mat. „ Šach,“ řekl jsem. „To není šach, to je v prdeli,“ řekl Magor a vzdal) 1:0
Ať svítí hvězdy. Celý rok. Pivo-borovička a šach-mat.
Komentáře k článku: Hulcova bleskovka (No.6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vojtěch Varyš
historka o Magorovi super, ovšem ten úvod je Vladimíre okázale patetický „vertikální“ až na půdu – kam se hrabe Burešová, Lagronová i Nebeský!
24.12.2010 (11.58), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
O Vánocích
si vertikální úvahy člověk může dovolit. Kam se hrabe Burešová, Lagronová i Nebeský na Betlémskou hvězdu!
24.12.2010 (16.37), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Mikulka
Ani Vánoce nejsou omluvou pro kýčařinu a banální plácání ve stylu odstavce o tom, jak se pokazilo náboženství. Promiň Vladimíre.
24.12.2010 (23.46), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
Jsi tvrďák, Vladimíre,
ale máš recht. Kýčem, či přesněji libozvučnými, lehce provokativními, ale veskrze pozitivními myšlenkovými omalovánkami, jsem se sice v tomto textu vyjadřovat chtěl a co jsem řekl, za tím si stojím, ale ta uspěchaná forma a především zapšklá zkratkovitost v odstavci, na který upozorňuješ, jsou přiboudlý. Asi jako když na Pietu vyčůrá se pes. Myslel jsem, že je to zábavné.
25.12.2010 (2.22), Trvalý odkaz komentáře,
,Jiří Erml
Docela bych si přečetl nějaké to „vánoční slovo“ od pana Varyše nebo Mikulky. Ač jsem sám nikdy nic takového nenapsal, pominu-li jistě kýčovitá přáníčka svým blízkým, jsem přesvědčen, že se jedná o žánr jeden z naprosto nejtěžších. A nebezpečný i v tom, že leckdy člověk o sobě odhalí víc, než chtěl, dokonce nezřídka i věci, které nechce a které by možná z odstupem času vzal i zpět, stydíce se za ně později do morku kostí. Myslím, že třeba pan Mikulka bude mít s Vánocemi problém – ještě doteď nechápe totiž jednu z jejich podstat. Ale i jemu – Šťastné a veselé, sílu umět sdílet, i když to není podle našeho gusta, umění něco přijmout, i když nesouhlasím, chuť dát ze sebe ve sváteční čas něco milého, i kdyby tím mělo být jedno slovo, v některých případech třeba i pomlčení…ale to jsou vlastně fráze. Bože jak ale někdy užitečné! Šťastný nový rok!
26.12.2010 (14.13), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
Jiří,
díky za přání a ještě víc za chápání. Do morku kostí se nestydím, dokonce jsem vlastně rád, že jsem se k textu přinutil, ale pokud jej dám do svých spisů, ještě na něm zapracuju.
P. F. 2011 Tobě i všem ctěným čtenářům Divadelních novin, ať internetových či tištěných. Ať koupených, půjčených či někde nalezených.
Jsme s Vámi, buďte s námi!
27.12.2010 (20.43), Trvalý odkaz komentáře,
,Vojtěch Varyš
nevím přesně, jestli je za tím výpadem něco osobního, ale Vladimír Mikulka mi přijde jako jeden nejmírumilovnějších, nejtolerantnějších a nejdemokratičtějších lidí, které znám, takže mi není úplně jasné, o jakém Mikulkovi vlastně Jiří Erml mluví.
28.12.2010 (10.31), Trvalý odkaz komentáře,
,Martin J. Švejda
Jasně, kluci, buďme k sobě tak nějak osobní a otevření a zahrajme si na říkání pravdy. Čtenáře IDN to vážně zajímá.
28.12.2010 (13.26), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
Dovol nám, ledový Martine,
aspoň v tento čas vánoční nálady… Čtenáři i-DN nám je snad prominou.
28.12.2010 (17.45), Trvalý odkaz komentáře,
,Vojtěch Varyš
zabývat se tím, co zajímá čtenáře iDN, je stejné, jako když se politik řídí podle předvolebních průzkumů.
29.12.2010 (11.13), Trvalý odkaz komentáře,
,Jiří Erml
Milý Vláďo,
ten morek kostí patřil na jinou adresu. Mně to tvoje „vánoční slovo“ přišlo docela fajn. Takže btw ještě jednou HNY.
29.12.2010 (17.04), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
Ale myslet na to, Vojto,
kdo mě čte a komu svý psaní směřuju, od věci není. I politik přece musí myslet na polis. Nemusí se jí podbízet, měl by však či dokonce musí vyhledávat názorově či oborově spřízněné skupiny, ergo voliče, ergo (v případu kritika) čtenáře, se kterými komunikuje. To je Skylla a Charybda politika i kritika. Nebo ne?
31.12.2010 (0.28), Trvalý odkaz komentáře,
,Vojtěch Varyš
tak každý asi hledáme cestu mezitím, aby to ještě zajímalo nás, a aby to ještě zajímalo někoho jinýho. někdy se protíná. což neznamená , že to publikum není v tomhle ohledu spíš nepřítel než co jinýho.
31.12.2010 (12.22), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
Anebo je publikum výzvou a testem,
v ideálu partnerem – to je případ takovýchto dialogů, byť – vesměs – do nich vstupuje jen pár blouznivců (aspoň že ti). Takže taky vlastně nevím(e) – kdo je čtenářem. Mikulka říkal, že tento blog navštěvuje zhruba 200 lidí (otevírá jej 200 různých adres). To by nebylo špatný. Píšeš-li do zavedenejch tištěnejch médií, ohlasem bývá ještě větší ticho, byť čtěnářů je asi víc.
01.01.2011 (20.37), Trvalý odkaz komentáře,
,