Ostravské snění o divadle (No. 7)
Soubor 11:55, který vznikl z loňského absolventského ročníku KALD DAMU, působí v prostoru Venuše ve Švehlovce a na holešovické scéně Jatka 78. Absolventské inscenace Hodní chlapci a Regulace intimity se tady dočkaly obnovených premiér. Obě jsou herecky přesné, nápadité a zcela odlišné.
Hodní chlapci v režii Jana Mikuláška se sice hlásí ke kultovnímu románu Anthonyho Burgesse Mechanický pomeranč, ale jedná se pouze o vzdálené východisko. Vyjma tří motivů (pomeranč, Beethoven, scéna znásilnění) a společného tématu jdou Hodní chlapci vlastní cestou. Velkým pozitivem inscenace je to, že nikdy nesklouzne do zbytečného patosu.
Hudební koláž je nosným prvkem inscenace, přesně jak by tomu u Mechanického pomeranče mělo být. Nad to všechno je třeba vyzvednout scénografii Pavly Kamanové – sterilní zóna za sklem poslouží stejně dobře jako psychiatrická léčebna i jako nahrávací studio. Strohý vykachlíkovaný prostor s sebou přitom nese spoustu konotací, na něž není třeba nápadně upozorňovat, a tak brání výsledek před přílišnou explicitností. Sklo, jímž je scéna rozdělena na dva plány a které symbolizuje distanc dvou světů, nepochopení, nepřekonatelnou mez, je důležité hlavně pro formulaci stěžejní myšlenky – že jakkoli intenzivně budeme na násilí upozorňovat, stejně to bude vždycky jen jeho zobrazování, daleko vzdálené od reality.
Regulace intimity, která vznikala pod vedením Jiřího Havelky, čerpá z úplně jiného soudku. Jedná se inscenaci, která si nežádá ničeho jiného, než herců samotných. Ti na základě šesti otázek (Co mě sere? Co miluji? Za co se stydím? Co mě mrzí? Čeho se bojím? V co doufám?) s agresivní razancí pálí své odpovědi do diváků, odhalujíce tak sami sebe víc a víc. Výpovědi jsou vždy prokládány většinou vtipně vypointovaným kratičkým sehráním konkrétního problému, na který právě hovořící herec upozorňuje. Regulace intimity je velmi dobře zvládnutá inscenace, ale účelně zpracovaná jako emocionální vyděračství. Diváka totiž baví ze tří důvodů. Prvním jsou sdělení samotná, s nimiž divák souhlasí a identifikuje se tak s hercem. Druhým divákovo vlastní uvažování, co by řekl, kdyby s herci stál v řadě a měl mluvit. Třetím je fakt, že lidi prostě baví sice neškodné, ale v podstatě bulvární informace. A nejde v tomto případě jen o Vladimíra Polívku. Jakýkoli herec, ať už sebeméně známý, je při takové sebezpytující exhibici zajímavým materiálem. Přes všechny kvality se tak Regulace intimity neubrání líbivosti a podbízivosti.
///
Předchozí díly festivalových zpravodajství:
Ostravské snění o divadle (No. 1)
Ostravské snění o divadle (No. 2)
Ostravské snění o divadle (No. 3)
Ostravské snění o divadle (No. 4)
Ostravské snění o divadle (No. 5)
Ostravské snění o divadle (No. 6)
Komentáře k článku: Ostravské snění o divadle (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Otto,
O Regulaci intimity se napsalo – a i já jsem napsal – hodně. Takže je to možná zbytečná reakce. Inscenaci od jejího vzniku před více než rokem viděla spousta lidí a každý si o ní může udělat vlastní obrázek. Přesto mi to nedá, abych s Tebou nesouhlasil v jejím příkrém odsudku, především stran jejího „emocionální vyděračství“.
Všechny informace a situace, které se v ní objevují, jsou vtipně a s nadhledem zpracovanými sondami nejen do intimního světa každého z aktérů, ale Havelkovi a hercům se podařilo je zobecnit a z mnoha detailů vytvořit vysoce komplexní obraz mladého člověka v dnešním světě. Jsou-li v představení bolestnější, intimnější pasáže, jsou vždy prezentovány jako aktéry plně vědomý, v rámci inscenace i celého projektu přesně stylizovaný (nelze poznat, kde je pravda a kde hra) dokument o daném člověku, jako řízené (hrané) autentické svědectví bez toho, abychom se „bulvárně“ přiživovali na něčím životě či se dozvídali něco, co by mělo zůstat skryté, co je jen pikantní informací.
Samozřejmě se dostáváme do soukromých sfér a může někomu připadat, že do tzv. „umění“ toto nepatří. Pak ovšem všechno dokumentární umění a jeho současné podoby, z nichž je Regulace intimity jednou z nich, degraduješ na bulvár. Velmi nespravedlivě. Bulvár (v hanlivém slova smyslu – tedy mediální hyenismus, vypočítavá líbivost a podbízivost) je někde úplně jinde. Regulace intimity je – podle mne – velmi citlivá práce, jedna z nejkřehčích a přitom osobnostně nejotevřenějších, hrdých a sebevědomých, jaké jsem v životě viděl.
08.06.2015 (15.01), Trvalý odkaz komentáře,
,Otto Linhart
Vladimíre,
reaguji na tvůj komentář k příspěvku. Rozhodně se nesnažím někoho odrazovat od pozitivního přijetí Regulace intimity a už vůbec bych si nedovolil degradovat dokumentární umění na bulvár.
Stojím si za tím, co jsem napsal. Vzhledem k tomu, že se jedná o reflexi z festivalového zpravodaje, nezbylo mi příliš prostoru k vyjmenování momentů, které mě vedly k výše zmíněným označením.
Netvrdím, že všechny herci zmiňované skutečnosti jsou bulvární, ale spousta z nich je na hraně, a některé, dovolil bych si říct, i za hranou.
Budu konkrétní: Když vystupující herec (označovaný ostatními jménem, které znatelně není jeho) opakovaně sděluje, že je panicem, je to možná skutečnost, od které se možná částečně odvíjí jeho život, ale nejedná se o takovou bezelstnost, jakou je například zpověď týkající se sexuální orientace.
Líčí-li herečka z malého města, že její rodiče přišli o podnik spojený s nemovitostí v konkrétních (dohledatelných) detailech, je to pro ni pravděpodobně podstatná informace, ale hraničí s informací bulvární.
Když Vladimír Polívka imituje svou matku v situaci, kdy tato hovoří se zvukařem během jejího šansonového turné, jsem si jistý, že se o bulvární výstup jedná.
V neposlední řadě je to také moment, kdy se vždy jeden z aktérů svlékne ve chvíli, kdy se ostatní dostanou k tomu, že se stydí být nazí na jevišti. To, co předvedl herec na ostravské repríze, rozhodně nebyla nahota na jevišti. O nahotě na jevišti se nedá hovořit, ponechá-li si herec kalhoty na půl žerdi a vyhrnutou košili po hrudník. O něčem takovém se dá hovořit maximálně tak jako o ukázání genitálií, což v souvislosti s koncepcí Regulace intimity, zdá se mi, nemá jinou motivaci než tu bulvární.
(Mohl bych v souvislosti s tímto citovat i tebe samotného, když si onehdy na Šrámkově Písku upozornil, že zapomenuté hodinky u svlečeného herce dokáží destruovat celý obraz, který měl být nahotou vyjádřen.)
Co se líbivosti a podbízivosti týče, vycházím především ze závěrečného synchronizovaného pláče (ať už uměle navozeného, či nikoliv), a z poznatků diváků, kteří Regulaci viděli vícekrát. Většina z nich totiž upozorňovala na skutečnost, že za dobu, co se Regulace hraje, jsou zpovědi jednotlivých herců až podezřele identické těm, co zazněly na premiéře.
To mě vede k domněnce, že se 11:55 snaží vést inscenaci ke tvaru, který bude nejlépe přijímán diváky na úkor změn v životě samotných aktérů, které mohly být zpracovány.
V souvislosti s tímto bych si dovolil připomenout inscenaci souboru L. S. Věk FUCKING GENERATION, aneb zbavme se svých patosů a hymen, která byla založena na velmi podobném principu co Regulace intimity. V případě této ale, pokud mě paměť nešálí, docházelo během repríz k velmi zásadním změnám v jednotlivých zpovědích podle změn v životech herců.
Nechci hanit působivost a kvalitu inscenace, jenom mám pochyby o její autentičnosti.
12.06.2015 (17.10), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
Otto,
situace, které popisuješ (panictví, homosexualita, rodinná traumata včetna vztahu matka-syn u Vladimíra Polívky), čtu úplně jinak – jako hru. Někdy vážnou a na ostří psychoanalytického nože, jindy jen milej a vtipnej šťouchanec. Nikdy ne jako podbízivost, líbivost, vypočítavost, zkrátka bulvár. Z toho, jak je inscenace připravená asi nelze od ní a herců chtít, aby se obsahově proměňovala vzhledem k aktuálnímu stavu a životním situacím účinkujících (i když by se mi to taky líbilo, ale byl by to jinej koncept). Zklrátka proto, že mnohé situace jsou zpracované jako voice-bandy s jasnejma pointama.
Jistě by bylo zajímavé připravit Regulaci II či po letech a dovedu si představit – pokud soubor bude společně existovat dál – že vznikne. Ale ani od již existujícího ani imaginárního druhého dílu těžko očekávat autenticitu v tom slova smyslu, jak ji asi chápeš – tedy jako „obnaženou pravdu“, syrovou nahotu. Havelka ji od herců nevyžaduje a možná ani nechce. Ona autenticita, jež z Regulace vyvěrá, je jiného druhu. Je to hra, jež je pravdivější než pravda. Proto – mimo jiné – si té inscenace tak považuju.
Ale jinak – díky za osvětlení Tvých postojů. Ukazuje se mi – jako už po mnohoté – že všichni máme míru hry a hravosti, pravdy a expresivity, podbízivosti a falešnosti, zábavnosti a bulvárnosti atd. posunutou jinam, s jinými hranicemi. A ty se navíc různě posunujou případ od případu, často dle podvědomých emocí vyvolaných samotným dílem či jen představením, jimž se neubráníme. Jistě budou situace, kdy oba budeme zaujímat přesně opačná stanoviska – pro mne podbízivé, pro Tebe zábavné, přesné a výstižné. Stejně jako každý divák. Proto je velmi důležité diskutovat nad konkrétními díly, nabízet různé výklady a přít se o jejich interpretaci. Proto by na jednu inscenaci – stojí-li za to – mělo vždy vzniknout více reflexí. I proto jsem se nyní ozval.
14.06.2015 (3.11), Trvalý odkaz komentáře,
,