Když Morávek tluče na dveře

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, jenomže Bulgakovova podoba zoufalství patří k nejpozoruhodnějším výkonům intelektu a imaginace XX. století, nemluvě o lidské statečnosti. Vnitřní síla, s níž se Bulgakov smál do očí realitě, která ho škrtila, bude vždycky fascinovat jeho čtenáře a v neposlední řadě i jeho dramatizátory.

Před deseti lety měly na repertoáru dramatizaci Mistra a Markétky hned dvě významné scény. Hradecké Klicperovo divadlo za éry Vladimíra Morávka a Národní divadlo (na scéně Stavovského divadla) v době šéfování Josefa Kovalčuka. Oba dnes opět brněnští divadelníci se spojili a sepsali nový scénář pro Divadlo Husa na provázku. Jenom ďábelský Woland ví, jestli jim obě zmiňované inscenace ležely oněch deset let v hlavě, anebo dávno zapadaly milosrdným časem. Mé vlastní vzpomínky vyznívají jednoznačně. Hradecká inscenace režiséra Sergeje Fedotova byla pro mě emotivně strhující, herecky vyvážená, Chantal Poullain nezapomenutelným Wolandem, jehož obhroublá ženskost vystihovala neuchopitelnost postavy. Na Bulgakova ve Stavovském – v dramatizaci a režii Oxany Meleškiny-Smilkové – jsem se snažil zapomenout záhy po premiéře. Režisérka vyplýtvala síly na předem zbytečný pokus zpřítomnit českým divákům groteskní virvál sovětské skutečnosti – jako bychom neměli dost vlastních zážitků.

Jako moskevský byt

Bulgakovův román je trochu jako rozlehlý moskevský byt, za sovětské éry rozdělený do několika samostatných domácností. Dramatizátoři se musí rozhodnout, v jaké domácnosti budou trávit více času, komu naslouchat. (Opačné možnosti měl desetidílný ruský seriál, vysílaný na jaře Českou televizí.) Pochopitelně, že stěžejní příběh Mistra a Markétky, ďábelské Wolandovy svity a Mistrova díla o Pilátu Pontském a Ješuovi musí být zachován, stejně jako si nikdo nenechá ujít vstupní scénu románu – pekelný výsadek na Patriarších rybnících a jeho ateistického pohovoru s dvěma řádnými sovětskými spisovateli.

Morávek s Kovalčukem uvádějí svého Bulgakova pod názvem Maestro a Markétka – a já nevím proč. Buďto Maestrem míní Wolanda, kterého tak jeho svita občas tituluje, anebo se vnucuje ještě asociace, jestlipak nás onen pompézní Maestro nemá předpřipravit na další režisérův pseudonym. Za temperamentním Maestrem hned můžeme cítit rozevlátého dirigenta, otřásajícího se hudbou, až mu paže a kadeře lítají nahoru dolů. A není pochyb, že maestro Morávek skladby svých inscenací ovládá – alespoň zpočátku, než se první silný dojem rozladí.

Viděl jsem pražskou premiéru Maestra v Divadle Archa a pak jsem zajel ještě do Brna, a dobře jsem udělal. Špatný a dobrý dojem do sebe pasovaly jako dílky puzzle.

Makabrální svět

Když si otevřete stránky románu, uslyšíte klidný, pobaveně se usmívající hlas. Morávek vypráví jako netrpělivý pošťák: zvoní a tluče na dveře románu: všichni ven, vylezte, kde jste kdo? Scénické řešení tomu odpovídá – železné palandy, které se hodí jak do prostředí blázince, tak do kasárenského režimu sovětského státu. Postavy na nich jsou a současně i nejsou, jak se to hodí do děje, velkoryse stříhaného i paralelní montáží skoro jako v Křižníku Potěmkin. Setkání na Patriarších rybnících herecky dominuje Robert Mikluš jako Berlioz, kterého obdařil holzmannovským huhňáním a neochvějným pohledem stranického pablba. Evidentně nejde o žádného vzdělance jako v románu, ale to je v pořádku, protože ani Jan Kolařík jako Woland se nevyznačuje mefistofelskou proměnlivostí. Je nalíčen a stylizován spíše jako důstojný loutkový čert, u kterého později objevíme – dosti překvapivě – diktátorské kopyto. Účinné druhé housle hrají Gabriela Štefanová a Jiří Kniha v rolích Hely a Kocoura. Jejich pohybové kreace či řízné mňouknutí dodávají scénám potřebnou znepokojivou grotesknost, k níž nepřispívá méně výrazně Milan Holenda jako Korovjev.

Maestro Morávek se vyloženě těší na makabrální scény nočního plesu, a tak je spěšně uvedena na scénu Markétka. Z alternujících Andrey Buršové a Martiny Krátké jsem měl podvakrát štěstí na první z nich. Přesvědčila mě, že může být onou goetheovskou ženou, schopnou přinést osobní oběť a posléze svým soucitem a láskou rozčílit samotného ďábla. A její dvojroli – vedle Markétky představuje také kristovského Ješuu, považuji za jeden z nejvýstižnějších nápadů inscenace, protože ti dva opravdu mají jednu duši, a dokonce i to jedno mučené tělo.

Exprese pro expresi

Až do přestávky drží režisér Morávek posluchače své inscenace v napětí. Jeho vyzkoušené postupy, onen neumdlévající „audiovizuální“ atak zabírá, tak proč jej měnit. Jenomže velkolepý start ještě nezaručí, že po spálení energetického paliva se představení dostane na oběžnou dráhu svého tématu. Zaváhal jsem hned po přestávce při scéně výslechu Piláta Pontského, jemuž předvedou toulavého filosofa Ješuu. Předesílám, že dvojroli Michala Daleckého jako Mistra i Piláta upřímně nerozumím. Oba spojuje jediné: mučivá bolest. Pilát trpí těžkou migrénou a o depresivního Mistra se v prostředí sovětského blázince pokouší paranoia. Obě nemoci vyjadřuje Dalecký stejně: expresivním řečovým gestem, připomínajícím ochrnutého chudáka po mrtvici, který se znovu zkouší naučit mluvit a zuří, že se mu to nedaří. Za dobu Morávkova dirigování herců si už člověk zvykl na všelijaké to zajíkávání se, koktání či brunátné ječení a prazvláštní frázování, ale tahleta Daleckého mluva se dvakrát nepovedla. A navíc zatemňuje význam a dopouští se neúnosného zjednodušení. Protože Pilát je dvojznačnější figurou: na jedné straně nemůže ohrozit své postavení, musí hájit nedotknutelnost císařského majestátu. Na druhou stranu se neustále pokouší Ješuu před popravou zachránit, protože se jej dotkl závan nesmrtelnosti. Morávkův Pilát skončí v poloze uřvaného diktátora. Do až nepříjemně vybičované exprese upadá i Daleckého Mistr, když se snaží vykřičet na básníka Bezprizorného (Ondřej Jiráček) své zoufalství umlčovaného a pronásledovaného autora. Exprese pro expresi, komentoval to jeden z diváků po představení ve frontě na šatnu. Mně to připadá, jako by se v onom rozlehlém bytě Bulgakovova románu jeho hlavní postava zamkla na záchodě, aby do mísy vyřvala své ponižující utrpení. Jinak řečeno, Morávek nectí nejenom ducha předlohy, která nosí „na tváři lehký smích…“, ale rovnou už přebírá vládu nad jednotlivými postavami a ohýbá jejich vnitřní logiku ke svému jevištnímu obrazu.

Nejvíce mi to vadí u postavy Wolanda, protože tady už Morávkův výklad nabourává základy zastřešující metafory celého románu. Kolaříkův Woland, jemuž se v závěru vzepře Markétka, také vybuchne jako obyčejný lidský tyran, kterého si troufla kousnout jakási lidská veš. Jenomže Bulgakovův Pilát, natož Woland nemají s jeho stalinskou noční můrou vůbec nic společného. Jistě, jsou to oba krutí vladaři, pro které jednotlivý život nemá cenu, avšak oba dosáhli toho nejhlubšího lidského, či ďábelského poznání. Rozumí člověku víc, než kdy on dokáže porozumět sám sobě. Proto u nich Ješua i Mistr s Markétkou hledají útočiště, byť za cenu vlastní smrti. Ona základní metafora románu je přece jednoduchá. Ve světě, jemuž vtiskl podobu nelidský stalinský režim, je snesitelnější spojit se přímo se samotným ďáblem, který má pro Mistrovo dílo větší pochopení než nějaký chorobný skřet v Kremlu.

Nepřesvědčivě pak vyznívá i celé finále inscenace, na kterém stojí katarze celého příběhu: než trpět dál, raději zvolit dobrovolnou smrt, v níž může být klid a mír, naděje setkání.

Vladimír Morávek, majitel bezbřehé fantazie, se dostává do područí jím stvořeného stylu. Jeho nezpochybnitelně originální autorský přístup dokáže učinit např. z Klicperova Hadriána (Klicperovo divadlo) velkolepou podívanou i jímavý dušezpyt v jednom, avšak před výzvou, jakou je životní dílo Michaila Bulgakova, selhává. Očekával jsem, že právě tento román – neuvěřitelné spojení zoufalého výkřiku a drsně ironické legrace – jej dokáže vysvobodit ze zajetí stylové manýry, ale zklamal jsem se.

Divadlo Husa na provázku Brno – Michail Bulgakov: Maestro a Markétka. Překlad Alena Morávková, režie Vladimír Morávek, scénář Vladimír Morávek a Josef Kovalčuk, scéna Miloš Zimula, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Mario Buzzi, dramaturgie Miroslav Oščatka. Premiéra 12. listopadu 2010.