Literární archetyp v alternativním klubu (2)

Autoři textu Egon Tobiáš a Kateřina Šavlíková napsali na základě Cervantesova románu humornou a jednoduchou hru o moderních rytířích smutné postavy a o ještě smutnější době. Sklon k absurdnímu vidění světa a snaha o zobrazení kýčovité prázdnoty proměnily putujícího snílka ve vesnického prosťáčka, který své hospodářství opouští jen v šílených snech, ovládajících celou jeho osobnost a realitu. Egon Tobiáš dává Quijotovi za společníky drůbež a brblavou družku, s nimiž komunikuje prostřednictvím vtipných slovních hříček o lišce podšité i svrchu či o koni jménem Konislav, Nadosel, Vládce kopyt. Herci tento jazykový humor rozvinuli a doplnili o slovní i pohybovou komiku, založenou na obscénnosti a vulgaritě.

Prachařův NoD svou expresivností navazuje na živelný a naturalistický styl lidových mastičkářů a augustů. V holínkách a s rozepnutým poklopcem jezdí na plyšové koze, plive, prdí, předvádí kopulační pohyby, podpořené množstvím sexistických narážek. Většina výstupů končí kopanci, kterými si na něm vybíjí zlost Sancha (Lucie Trmíková), a divokým rejem trhavých pohybů. Sancha svého partnera nejen trestá, ale také mu pomáhá vstupovat do světa snů, kde udatně bojuje s nepřáteli všech utlačovaných. Je Quijotovou průvodkyní i ochránkyní, přistupuje na jeho hru, aby ho vzápětí ochránila od jejich následků.

Jevištní akci doplňuje scénická hudba Pavla Fajta. Fajt dokázal prostřednictvím svého koně vykouzlit širokou škálu zvuků, které dokreslovaly emocionální napětí jednotlivých výstupů a snažily se vytvořit z inscenace kompaktní celek, závislý na vztahu zvuku a pohybu. To se bohužel nepodařilo – temporytmus byl až příliš narušován exhibicemi představitele hlavního hrdiny. Prachař ovládal celý jevištní prostor, často vstupoval do textu, aby ho obohatil o vtípky, jež mu měly zajistit smích a přízeň publika. Vizuální podoba scény přetéká záměrně kýčovitými odkazy na prostředí vesnice, jež měly zdůraznit nadsázku a absurditu skrytou v příběhu. Sancha v teplácích nakupuje v supermarketu, ale její kuchyně s otlučenými hrnci a cedníky vypadá podobně jako před desítkami let. NoD po většinu dne dere peří, ale před sluncem se chrání opalovacím krémem. S humornou atmosférou inscenace ostře kontrastovala projekce Reynkových grafik z cyklu Don Quijote. Odkazy na dílo a osobnost Bohuslava Reynka měly inscenaci tematicky posunout do vážnějších poloh a současně ji konkretizovat. Prachařův NoD se od Reynkova zestárlého, trpícího a uzavřeného Quijota odlišoval svou živelností a vášnivým zaujetím pro marný boj, ale konečný osud měli oba společný – uvědomili si svoje vyčerpání a porážku. Tvůrci se Reynkovi, Quijotovi na vesnici vyhnanému, pokusili ještě více přiblížit, když do děje vložili nahrávku jeho rozhovoru o životě a o práci na grafikách, tento pokus o vážnější zasazení tématu ale zcela zanikl ve změti hereckého exhibicionismu a laciného humoru.

Koprodukční projekt Experimentálního prostoru Roxy/NoD a Studia Damúza – Egon Tobiáš: NoD Quijote. Režie Jan Nebeský, dramaturgie Kateřina Šavlíková, hudba Pavel Fajt, výtvarná spolupráce Petra Vlachynská, Ivana Kanhäuserová. Premiéra 27. října 2010 v Roxy/NoD.