Praha sdílí prostor s PQ (No. 2)

Po čtyřech letech se Praha znovu proměnila v jednu ohromnou divadelní scénu, v níž tisícovky diváků jsou zároveň tisícovkami účinkujících, kde každé nároží není jen všednodenním pražským veřejným záchodkem, ale také součástí jedenáctidenního představení, v němž hlavní role ztvárňují HUDBA, POČASÍ, POLITIKA. Taková jsou totiž témata letošního, již 13. ročníku Pražského Quadriennale.

A tentokrát echt pražského, neboť se poprvé ve své historii přesouvá do samotného historického centra srdce Evropy. Po 11 dní bude Praha srdcem světového divadla, což už je nějaká pocta a podle toho taky musí vypadat zahájení a doprovodné show, to je jasné.

Pokud zůstaneme u té srdeční analogie, pokud srdcem Evropy a pro teď také světového divadla je Praha, pak srdcem Prahy je nepochybně Staroměstské náměstí střežené plamenným zrakem Mistra Jana Husa a geniem loci švédských kulí, opilých hokejových fandů a Pražského poledníku 14°25’17’’. Ovšem dnes, tedy 17. června, by čáru poledník znázorňující nenašel ani Komisař Rex. Náměstí se totiž na necelou hodinu zaplnilo právě oněmi tisícovkami hrdých nositelů akreditací s červenou páskou PQ 2015, chudáků, kteří na své akreditace teprve čekají, neboť jejich pořadová čísla do Clam-Gallasova paláce dosahují astronomického počtu číslic, i spoluobčanů, kteří žádné akreditace nemají a prostě je jen přilákalo neprůchodné náměstí, aniž by se tu konaly jakékoli oslavy křesťanských svátků. Ti všichni za dunivých zvuků linoucích se z reproduktorů zvědavě čekali, co pro zahájení parta vedená Viliamem Dočolomanským vymyslela.

A vymyslela to vskutku kujónsky, když do masy lidských těl nechala od Pařížské najíždět pět velkých aut, na jejichž korbách seděly čtyři řady hudebníků originálního souboru Berg vedeného dirigentem Peterem Vrábelem a jedna řada babiček v krojích z pěveckého souboru Poľana z Jarabiny. Pod sochou zapáleného bojovníka za pravdu pak spustili skočnou fůzi lidové muziky v aranžmá soudobé hudby, jak jsme u Bergu zvyklí. Po hudebním úvodu následovaly proslovy ministra kultury Daniela Hermana, jehož evidentně taková nevídaná koncentrace kultury v Praze překvapila a uchvátila, takže ve svém příspěvku sousloví „umění a kultura“ zopakoval snad v každé větě, a ředitelky celého Pražského Quadriennale a Institutu umění – Divadelního ústavu Pavly Petrové, jejíž slova gradující nezbytným „třináctý ročník Pražského Quadriennale považuji za zahájený“ strhl těla k bouřlivému potlesku. Na to konto se všech pět vozů už za mírnějšího bubnování obou bubeníků opět rozjelo pryč a mohlo se přejít k druhé fázi slavnostního zahájení.

Při zahájení do lidí najížděla auta – zde babičky z pěveckého souboru Poľana z Jarabiny FOTO ARCHIV FESTIVALU

Tou byly vernisáže všech sedmi výstav scénografie, toliko stěžejní součásti PQ. Já osobně jsem běžel do Clam-Gallasova paláce, kde byla zahájena sekce Divadelní prostor. Toho se ujal její komisař Serge von Arx, jehož proslov by se dal v podstatě shrnout tak, že scénografie se vyskytuje někde mezi divadlem a architekturou. To je ovšem mottem celé výstavy v jedné z nejpůsobivějších barokních staveb v Praze. Svou představu o divadle zde vystavuje 11 z celkového počtu 68 zemí. A zatímco některé se spoléhají pouze na videozáznamy představení, performancí či přípravy nejrůznějších akcí – hned zkraje například Švýcarsko či Řecko –, jiné jsou výrazně kreativnější a pojaly své prostory mnohdy skutečně jako divadelní scény. Nejoriginálnější se mi v tomto duchu jeví expozice Kanady a Quebecu, které vystavily řadu dřevěných kadibudek, do nichž zasadily skutečně rozličné scény od života Edgara Allana Poea přes kabaret až po horor. Zcela jiného ražení je pak představení Venezuely, která se potýká s řadou sociopatických jednání ve vlastní společnosti, a tak její tvůrci vytvořili cosi jako terárium, plexisklovou klec, v níž leží mrtvola člověka v kaluži krve. O poznání interaktivnější je pak kyperský pavilonek, u jehož vchodu vyfasujete baterku a v tmavé místnosti si pak na jednotlivé předměty musíte posvítit, případně i šáhnout.

Nemělo by ale cenu popisovat tu všechny expozice. Některé jsou možná pozoru-hodnější než jiné, ale jisté je, že stojí za to je projít a hlavně před nimi chvíli postát, což na zahájení nebylo mnohdy dost dobře možné, když se na vás zezadu tlačila další těla, která to taky chtěla vidět/zažít. V každém případě měl člověk z celého zahájení pocit, že je součást něčeho vskutku velkého a jedinečného, což je pocit příjemný, kor když kvůli tomu nemusí cestovat přes půl zeměkoule, ale stačí jen pár zastávek metrem.

///

Ostatní zpravodajství z PQ 2015 na i-DN:

Scénografie v novém světle

Praha sdílí prostor s PQ (No. 1)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 3)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 4)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 5)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 6)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 7)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 8)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 9)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 10)