Janáček versus expresionismus
Připomeňme nejpodstatnější. Proslulá moskevská Helikon – Opera festival fakticky zahájila (16. 11.) střídmě provokativní interpretací Věci Makropulos. Hudebně ze strany dirigenta Vladimira Ponkina nic převratného, pěvci překvapivě nezvládali prostor Janáčkova divadla, česky moc neuměli, ale Janáčkovu „Ledovatou“ zahráli nezvykle jako expresionistickou grotesku: postavy místy karikované jako nedávno u Roberta Wilsona, žádná psychologie, ale střet tezí a antitezí v prostoru vystlaném lejstry, s několika židlemi, prostoupeném bílými stíny všech, které Elina Makropulos zažila a přežila. Expresionistický kontext měla demonstrovat Bergova Lulu, u nás si na ni půlstoletí nikdo netroufl a bylo třeba dovézt ji z Essenu, vlastně oblastního divadla! Famózní výtvarně, jenže dění na jevišti nudně popisné, v orchestru romantizující, pěvecky uměřené.
Víc exprese vnesl do titulní role původního znění Výletu pana Broučka do Měsíce (z roku 1917) Jaroslav Březina, mistrně vymyšlená a realizovaná postava, groteskní, ale s jistou nostalgií dovedená až do straussovské polohy v závěrečném tanci. Výtečná inscenace, současný light design, jen sboristy s pracovními trakaři si mohla režisérka Pamela Howard odpustit. Přesně a brilantně partituru vyložil dirigent Jaroslav Kyzlink, škoda kombinace opery s odbytou multimediálně pojatou Sinfoniettou.
K Šárce bych opakoval Miloše Štědroně, stejně jako v případě Broučka se vyplatilo sáhnout po původní verzi. A dobře bylo připomenout Věc Cage v provedení Ensemblu Opery Diversa.
Komentáře k článku: Janáček versus expresionismus
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)