Misantrop na výstavě
Třetímu českému angažmá slovenského režiséra Lukáše Brutovského – inscenaci Molièrova Misantropa ve Švandově divadle – předcházela velká očekávání. Jeho Maryša v brněnském HaDivadle se totiž v minulém roce objevila mezi nejoceňovanějšími divadelními inscenacemi. Navíc se i do Čech donesla zvěst o režisérově mimořádně silné režii Karvašovy Polnočnej omše ve Slovenském národném divadle v Bratislavě.
Černobílé módní kreace dokreslují exkluzivitu znuděné intelektuální společnosti FOTO IVO DVOŘÁK
Brněnská Maryša překvapila diváky i kritiku významově přesným scénickým minimalismem, soustředěním na text, energií nabitými herci a situacemi ostrými jako šavle. Česká klasika očima tehdy šestadvacetiletého absolventa VŠMU oslovila jednoduchostí a razancí režijního konceptu, který se sympaticky odlišoval od současných inscenačních trendů. Drama neústupných povah se – jak to má být – zákonitě, bez velkých gest převracelo v tragédii, charaktery postav nesly čitelné rudimenty moravského venkova, jejich emocionalita ale byla současná.
Podobně oproštěný rukopis měla Brutovského inscenace hry současného německého dramatika Philippa Löhleho Praporky ve větru v Městském divadle Kladno. Z nijak originálního, dokonce ideologicky zabarveného společensko-kritického textu dokázal mladý režisér vydolovat uvěřitelný, živý a místy i dost zábavný portrét jedné povědomé rodinky z Východu, která se během let musí vypořádávat se společenskými změnami. Znovu jednoduchý scénický rámec (pár otapetovaných stěn a pohovka), znovu přesně a úsporně vystavěné situace. Postavy, které nepopisně svědčily o svých povahách, postojích a vztazích, výrazně přerůstaly schematický rámec hry.
Kdo je Alcest
Misantrop je jedna z nejproslulejších Molièrových komedií mravů, zároveň ovšem text, který se tak docela nedá vtěsnat do hranic konkrétního žánru. Navenek sice nese znaky dobové komediální konvence, ale nápadná abstraktnost děje i postav umožňuje, že hru dnes můžeme číst a inscenovat mnoha – i hodně vzdálenými – způsoby. Třeba jako disputaci, jež skrze postavu Alcesta ukazuje na absurditu lidské povahy i společnosti. Některé Misantropovy repliky dokonce naznačují, že by mohlo jít o depresivního člověka, který není schopen přijmout princip „hry“, na němž je společenské fungování založeno, natož se ho aktivně účastnit, a jeho odchod do ústraní by také mohl znamenat odchod definitivní. Postavě Alcesta bylo věnováno mnoho teatrologických i filosofických studií a úvah. Někomu se jeví jako egoistický asociál, jinému jako ryzí idealista. Může to být i „jen“ postava tragicky směšná, pokud vnímáme Molièrovu komedii jednoduše, jako zábavný portrét společnosti, která tráví čas pletichami a pseudointelektuálním žvaněním o citech a morálce.
Brutovský přesadil Misantropa do současnosti, a tak nutně musel řešit otázku, kdo je dnešním Alcestem a kde hledat současnou paralelu s francouzskou dvorskou společností. Odpověděl si podobně jako před několika lety Martin Glaser, který inscenoval přepis Misantropa pořízený britským dramatikem Martinem Crimpem a zasazený do prostředí umělecké smetánky a bulvárních médií. Úprava, na které Brutovský pracoval se svým dvorním dramaturgem Mirem Dachem, ale není zdaleka tak radikální, jako Crimpova verze.
Scéna Jozefa Cillera (stejný výtvarník vypravil i Misantropa v režii Ľubomíra Vajdičky v ND v roce 1986) připomíná literární výstavu. Panely či paravány jsou potištěny fragmenty z Molièrových her či iniciálami dramatikova jména, některé jsou poloprůhledné, jiné slouží jako zrcadlo. Vytvářejí kolem centrálního prostoru jakýsi labyrint zástěn, uprostřed něho stojí pár kousků designového nábytku – průhledné plastové židle a servírovací stolek. Působí to, jako by se postavy Misantropa místo v Celimenině salonu sešly někde v galerii na vernisáži. Černobílé módní kreace dokreslují exkluzivitu znuděné intelektuální společnosti. Režisér ji vidí v groteskní nadsázce: konverzační vtipy vyznívají trapně, křečovitý smích se orgiasticky stupňuje a scéna je završena odpálením třpytivých konfet. Brutovský připravil Akastovi (Tomáš Červinek) a Klitandrovi (Michal Sedláček) dokonce jakési „klaunské“ extempore – oba se loučí s přítomnými dámami, ale znovu a znovu se vracejí, pokaždé s další a další neobratnou pitvořivou pózou. Klitandr přitom pantomimicky naznačuje, že si utírá nos židlí. Je tu výborná komická kreace Orontovy „recitace“, v které Marek Pospíchal uplatnil svoje nekonečně dlouhé nohy. Na první pohled je to všechno společenská hra, která vlastně nikoho nebaví, ale všichni – kromě ironického Alcesta – ji přesto hrají.
David Punčochář (Filint) a Martina Krátká (Elianta) si vyznávají lásku mezi plastovými kelímky FOTO IVO DVOŘÁK
Záhada černé židle
Silněji než slova vyjadřuje charakter této sešlosti obraz na začátku představení. Na forbíně, před „zdí“ Celimenina domu, sluha pečlivě shrnuje velkým smetákem na hromadu zmačkané nápojové kelímky na jedno použití. Dočasnost a bezcennost odhozeného plastu korespondují s dočasností a odkládáním „použitých“ vztahů.
Během úklidu přichází na scénu Alcest (Filip Čapka) a bere do ruky jedinou černou židli – thonetku, kterou zametající sluha právě zvedl ze země. Podobným gestem mu ji opět odevzdá na konci inscenace. Když během představení všichni posedávají na průhledných plastových židlích, Alcest má tu svoji černou. Nosí ji stále s sebou, i když odchází ze scény. Ve způsobu, jak židli uchopí a jak s ní zachází, se odrážejí emoce, které právě prožívá. Originální nápad. Možná je černá židle taky jedním ze znaků jinakosti… Čapkův Alcest se totiž od ostatních – černobílých – postav liší na první pohled: černým oblečením, (symbolickými?) černými brýlemi, ale především autentickými reakcemi… Rozčiluje se, provokuje, soustředěně pozoruje komedii, kterou hraje Celimena se svými ctiteli. Jeho zbraněmi jsou ironie a sebeironie. Útočí, vyčítá, ale taky až dětinsky žadoní o přízeň a trvá na důkazu Celimeniny lásky. Když ho nedostane podle svých představ, volí samotu.
Žena, o kterou Alcest usiluje, zůstává neproniknutelná. Vášnivé skoky do Alcestovy náruče jsou příliš teatrální, její polibky podezřele efektní. Půvabná Eva Josefíková v roli Celimeny často nasazuje poker face a zaujímá dekorativní pózy, ruce způsobně sepnuté na břiše přednáší verše s intonací maloměstské drbny. V nekonečně dlouhém konci, kterým režisér zkouší trpělivost publika, vyslechne obvinění z nevěry, aniž hne brvou. Jako by jen čekala, až se bouře přežene a ona půjde dál svojí cestou.
Dokonalý exponát
V Misantropovi bezpečně rozeznáme Brutovského rukopis, jak jsme ho v Čechách poznali ve výše zmíněných inscenacích – režisér opět precizně vykládá a staví situace a vede herce k výrazné, ale přesné interpretaci. Filip Čapka například objevuje v postavě Alcesta velmi protichůdné emoce, možná i protikladné osobnosti, a je schopen tento vnitřní svár postavy ukázat navenek. Bohdana Pavlíková nebo Marek Pospíchal vyšperkovali postavy Arsinoe a Oronta zábavnými a velmi přiléhavými minuciózními gesty. A nečekanou jímavost a sílu má také ztišená scéna Filinta (David Punčochář) a Elianty (Martina Krátká) v druhé půlce inscenace.
Rytmus představení se zdá vzhledem ke konverzačnímu charakteru textu zpomalený. Režisér totiž vsunuje mezi repliky němé sekvence, v nichž na sebe postavy paradoxně někdy prozrazují více než slovy. O žánru komedie se už ale příliš hovořit nedá, ostatně inscenace tak ani v programu není označena.
Ale to nejdůležitější, co smíchovskému Misantropovi chybí, je ještě něco jiného: zdá se, že nerezonuje v publiku. Jako by mu chyběla ona jiskra, která může zažehnout v divácích zážitek, živě pociťované téma. Při veškeré herecké brilanci Filipa Čapky nejsme schopni si odpovědět na otázku, kým vlastně ten současný Alcest je.
Brutovskému se podařilo vytvořit esteticky pozoruhodnou a formálně promyšlenou inscenaci, které se toho vlastně moc nedá vytknout – dokonalý výstavní exponát, který nás ale za srdce nechytí.
Švandovo divadlo – Molière: Misantrop. Režie Lukáš Brutovský, překlad Vladimír Mikeš, úprava Lukáš Brutovský a Miro Dacho, dramaturgie Miro Dacho a Martina Kinská, scéna Jozef Ciller, kostýmy Zuzana Hudáková, hudba Lukáš Brutovský. Premiéra 30. května 2015.
Dopis příteli
Píši Ti, příteli, list o tom, že jsem včera
navštívil Švanďák, v němž od pana Molièra
teď na programu je Misantrop, hra mně milá,
režisér Brutovský (Maryša, Omša – síla!),
ať ale budu se teď snažit sebevíc,
stejně Ti o kusu neřeknu skoro nic.
Zvlášť z první půle mám jediný zážitek:
co chvíli cloumal mnou přeprudký běs a vztek,
když rytmus verše jim rozbila zas a znova
přidaná jedno-, dvou-, ba tříslabičná slova,
samé „Ach“, „Tak“ či „No“, a často také „Haha“,
což alexandrinu, řekněme, nepomáhá.
„Zavinila jsem snad,“ ten půlverš zníti může.
„Zavinila jsem já,“ může znít také, nuže
jaképak „jsem snad já“? K ničemu dobré není,
způsobí jedině naprosté rozmělnění,
a stranou nechávám, že ještě o dost hůře
by se mi začasto mluvilo o cézuře.
No jistě, říkáš si, k čemu to? Nač ten cavyk?
Když však třístopý jamb zabere osm slabik…
Ach ano, vím – je to profesní deformace,
a proto velím si překladatelské „tacet“.
P. S. A jinak se mi zdá, že je to pěkný, to zas jo.
Michal Zahálka
Komentáře k článku: Misantrop na výstavě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
