Život ve lži aneb Trezorová herečka J. Š.
Přesnější Hitlerova diagnóza by patrně byla pseudologia phantastica, totiž forma hysterie, která se vyznačuje zvláštní schopností věřit vlastním lžím. Takoví lidé mají zpravidla po jistou dobu pronikavý úspěch… (C. G. Jung: Po katastrofě, 1945)
Vlastně bych se neměl ničemu divit: všechno do sebe zapadá. Herečka, doživotně zazděná ve frázi, v šedesát let ustrnulých schématech interpretačních i myšlenkových, herečka, jejíž tvorba (až na výjimky) v podstatě nikdy neopustila pole uměleckého a politického kýče, se i v závěru svého života dočkala sobě adekvátního počinu: edičního paskvilu. Jaký Masaryk, takový Čapek, jaký Klaus, takový Hájek. A tak se nedivme, že více než pětisetstránková kniha bulvárního novináře Miroslava Graclíka Jiřina Švorcová osobně směle aspiruje na hrdý titul ediční šlendrián desetiletí.
VRAŤTE HONORÁŘ!
Jenže nakladatelství XYZ dosud pověst velkovýroby šlendriánu nemělo. Je až neuvěřitelné, že totéž nakladatelství, jež v roce 2010 vyprodukovalo i pozoruhodné Téma Macháček či druhý díl Rejžkova Z mého deníčku nyní poslalo na trh autorsky, obsahově, stylisticky i edičně nezvládnutý nepodar plný omylů, nepravd, záměrných i nezáměrných mystifikací a chyb.
Podezření budí už úvod, kde se mluví o celé knize jako o velkém rozhovoru, rozhovoru novináře s osobností, povídání dvou známých u kávy (s. 13), ten úvod i knižní rozhovor je pak psán v první osobě singuláru (tedy jako rozhovor Graclík x Švorcová), ale přesto je na obálce, v copyrightu i v tiráži – mimo zvláštního autorství fotografií – uveden jako spoluautor fotoreportér Václav Nekvapil. Graclíkovi Švorcová tak trochu připomínala mámu (s. 7), o pár stránek dál už ji tak trochu považuje za svou babičku (s. 10) a o další dvě stránky dál už se rozplývá: tak trochu mi nahrazuje stařenku, jak se na mém rodném Valašsku říká babičkám. A myslím, že ona mě zase bere tak trochu za syna, či spíše vnuka (s. 13). Stylisticky tak trochu blbý úvod, napovídající povážlivé úbytě autorovy slovní zásoby i tak trochu neznalost gramatiky, už předem avizuje, co nás pak v knize čeká (Najednou jsem se přistihl, že se na ty podvečerní dvouhodinová setkání v obýváku jejího bytu docela těším, s. 12; …povídání dvou známých u kávy – a tak jej prosím berte, s. 13; …že jsme tam tu kolektivní soudržnost a radost přinesli my – mladá garda, kteří jsme přišla na Vinohrady, s. 222 etc.). Nemíním v této recenzi nahrazovat zfušovanou práci korektorek či redaktorek svazku (Markéta Šlaufová, Tereza Filinová) a opravovat za ně hrubky a překlepy. Zastavím se jen u takových, jež matou smysl. Tak třeba na straně 89 o svém prvním manželovi Švorcová říká: Krajanem se sice nestal, i když úspěchy měl…(teprve znalost kontextu – že dotyčný byl dirigent – dosadí do „krajana“ světoznámého Karajana). Jinde zase dokáže vypravěčka na jedné a téže straně k nepoznání zprznit divadelní hru, autora i rok uvedení: Hrály jsme spolu v jedné hře v roce 1983. Jmenovala se Hranice bájných cest a napsala ji herečka Božena Pixová, s. 187. (Hra se jmenovala Krajnice bájných cest, napsala ji Božena Fixová a byla uvedena na počátku roku 1982). O pár stránek dál o Kohoutově prvotině říká: v roce 1957 napsal Pavel Kohout svou Dobrou píseň… (s. 197). Ve skutečnosti měla hra na divadle premiéru už v březnu 1952. Na sklonku normalizace pak neohrožená Švorcová bojuje za získání Lichtenštejnského paláce pro kulturu: Moje bitva pokračovala i za Vladimíra Adamce (s. 307). Má na mysli tehdejšího federálního premiéra Ladislava Adamce. Trvalo mi dlouho, píše pro změnu na straně 348. než jsem se šla podívat do vinohradského divadla na Jakubovského Plukovníka. Leckdo – a mezi takové zřejmě patří Graclík i dámy z redakce – by z této formulace vyrozuměl, že jakýsi dramatik Jakubovský napsal hru Plukovník. (A ne, že dramatik Werfel napsal hru Jacobowski a plukovník). Také jsem se podivil, že by Karel Höger z Národního gratuloval Jiřině Švorcové z Vinohrad, jak se tu tvrdí na stránce 427, k úspěšné divadelní premiéře hry Karla Čapka Věc Makropulos (viděl jsem tu mrtvolnou Míkovu inscenaci a dodnes cítím pachuť bezradného, dutým patosem nechtěně komického ztvárnění Emílie Marty, jedné z nejtrapnějších v mém životě). Samozřejmě, že galantní gratulace kolegy nepatří divadelní inscenaci, ale Horčičkovu skvělému ztvárnění rozhlasovému, v němž byl Höger partnerem Švorcové, a proto poklonu adresoval výslovně za Emílii Marty v režii Horčičkově. Povedenou legraci ze čtenáře si pak autoři dělají popiskem pod dvěma dokumenty na straně 453, kde oznamují: Po vystoupení v TV Sedmičce dostala i několik anonymních dopisů. Zde jsou dva z nich. Když si však „anonymy“ prohlédneme (což zjevně neudělal autor ani nikdo z redakce), zjistíme, že oba dopisy jsou podepsány, jeden ručně, druhý ruko- i strojopisně (St. Srp, Praha 10). K důkazům editorského šlendriánu – a k podezření, že rukopis v konečné verzi nikdo neredigoval – patří jistě i to, že příhody, drby a formulace se v knize 2× až 3× doslovně opakují. (Například zklamání z Hany Maciuchové a jejích výroků či z „emigranta“ Martina Štěpánka – viz str. 380, 382, 212, 222; podobně se doslovně opakují příhody a ukřivděné charakteristiky Františka Pavlíčka, Svatopluka Skopala, Dany Kolářové, Gabriely Vránové, Petra Haničince, Miloše Kopeckého, Jiřiny Jiráskové.) V oddílu „Hvězdy o Švorcové a Švorcová o hvězdách“ mimochodem její reakce na některé soudy silně problematizují úvodní tvrzení editorů, že co kdo řekl o ní, to se sama dozví paradoxně až z této knihy (s. 371).
LEŽ JAKO DRUHÁ PŘIROZENOST
Pokleslou stylistiku otázek a odpovědí (Koho jste v divadle nemusela vy a kdo nemusel vás? – Nemusel mě Ilja Racek a já jsem ho taky moc nemusela…Opravdu jsem nemusela Martina Štěpánka, s. 222) ovšem bylo lze předpokládat. Také to, že bulvární novinář se bude ptát (dvaaosmdesátileté!) herečky: Prozraďte, jaký byl (Vala) milenec?- A v čem bylo jeho milenecké kouzlo, to tak dlouho vydržel? – Jak byl vůbec pro vás v životě důležitý sex? – Vyzkoušela jste někdy sex se ženou? – Jaký jste měla vztah s Jiřinou Jiráskovou poté, co vám přebrala chlapa? – Jak vás sbalil druhý manžel?. Mnohem perverznější než tento „čistý bulvár“ je míra ničím nekorigovaných lží a mystifikací, jež tvoří hlavní náplň knihy. O Rubínu lže, že už se tam dneska divadlo nehraje. Nedovede si prý představit, že by se v minulosti někdo chtěl pokusit vyhodit divadlo Semafor z jeho letitého působiště, a pokud by se někdo takový našel, se zlou by se potázal, s. 298. (To neví, že Semafor byl v roce 1961 úřady vyobcován ze Smeček a byl nucen rok putovat po okrajových sálech a čtvrtích? Ví, ale nepoví.) Pavlovi Kohoutovi, někdejšímu praporečníkovi, vyčítá zdrhnutí od praporu, tj. že emigroval. (To neví, že byl k emigraci přes hranice dostrkán naší policií? Ví, ale nepoví.) O střílení vlastních občanů na hranicích za jejich úmysl utéci ze zadrátované republiky, což „její“ Král Šumavy glorifikuje, říká: Tenkrát to prostě byla trestná činnost, takové byly zákony… Ale i dnes si každý chrání své území. To bylo vzájemné. Já se mezi pohraničníky pohybovala a vím, kolik jich tam zařvalo, s. 130. (To neví, že 95 % úmrtí pohraničníků byly buď sebevraždy nebo nehody typu najetí na minu? Ví, ale nepoví.) Jan Palach se nechtěl upálit, umřel, aniž to chtěl, je to vlastně vydírání obrácené naruby (s. 274), zinscenované justiční vraždy padesátých let jsou pro ni ještě v r. 2010 „přehmaty“ a vinu svaluje na agenty CIA: Oči mi definitivně otevřela až knížka Stewarda Stevena, kde je odhalena úloha CIA v rozpoutání politických procesů, s. 260 (To neví o bezpočtu seriózních historických prací a dokumentů o pozadí procesů? Ví, ale nepoví. Neboť lží už je natolik prosáklá, že se stala její druhou přirozeností.)
TREZOROVÁ HEREČKA
I jiné slavné ženy, Lída Baarová nebo Leni Riefenstahlová, ve svých pamětech nenahlédly ani promile své posluhy zločinným režimům, i tyto ženy v podstatě jen sloužily umění, pomáhaly kde mohly, nikdy nikomu neublížily, se zločiny neměly nic společného. I tyto ženy věřily vlastním lžím („pseudologia phantastica“), a proto disponovaly v různých dobách i schopností přesvědčit okolí o svých „pravdách“. Ale jen jedna z nich – Jiřina Švorcová – hájí až do konce pomocí lží nejen sebe, ale i systém: i za Gulag může útlak v carském Rusku a na SSSR namířené zbraně celého světa (s. 287). Ani slovo, že v době, kdy byla sama ve vrcholné svazové funkci, připustila a obhajovala duchovní zločin, zvaný likvidace Divadla za branou. Slyšíme ovšem i obligátní obhajoby slouhů totalit (nebyla mocná, jen tu a tam někomu sehnala byt nebo vilu, jindy zase dostala dítko na školu, rozhodovala o tom, kdo bude či nebude smět hrát a publikovat – i když to mělo své meze, jako s takovou Chramostovou, jakmile podepsala Chartu, nemělo smysl se o něco pokoušet… Zvolila sama svou cestu i s tvrdými důsledky (s. 253). Já jsem po listopadu 89 taky musela volit, ale rozhodla jsem se odejít z divadla. A ona si tenkrát zvolila svou cestu a musela tedy počítat s důsledky, které to pro ni bude mít (s. 243).
Základní mystifikací knihy je tu ovšem mýtus o nespravedlivě, kvůli politice zakázané herečce, jejíž jediné provinění je, že věřila v komunistické ideály, že zůstala věrná sobě, a vždy byla především charakterní člověk a tím i zůstala… (s. 10–11 aj.). Švorcová na mnoha místech knihy – zčásti, přiznejme jí, i právem – vytýká někdejší kolegyni Jiráskové, jedné z těch, jež zběhly od praporu, že si pěstuje legendu o zakázanosti, ačkoli na divadle i v rozhlase po celou normalizaci hrála, a měla jen dočasný zákaz v televizi či filmu. Sama Švorcová však dělá něco mnohem trapnějšího, když si pěstuje ublížený mýtus o „trezorové herečce“ i ve svobodných poměrech, a srovnává nesrovnatelné – totalitní zákazy „shora“ a dnešní nevůli „zdola“ ji angažovat pro vyčpělost jejího projevu (a vcelku přirozenou nechuť kolegů, kteří poté, co už se ze strachu nemusí před ní přetvařovat, s ní odmítali hrát). Švorcová vztahuje tento mýtus překvapivě nejen na období po „normalizaci“ (zase – pokud ji jako jedinou černou ovci Vinohradského divadla označili i někteří její někdejší (sou)druzi s máslem prorežimních aktivit na hlavě, i tady jejímu pocitu křivdy spravedlivě přiznejme dílek pravdy), ale i na období šedesátých let. Žije v domnění, že už tehdy byla pro svou angažovanost „záměrně“ ignorována, a to jak v divadle za Františka Pavlíčka, tak ve filmu (proto nešetří pohrdáním, zavánějícím „kyselými hrozny“, na adresu české filmové vlny). Herečka – a s ní i autor knihy – není s to nahlédnout, že důvody byly i estetické, nikoli politické. Že příčinou jejího neobsazování před i po normalizaci nebyl úřední zákaz, ale její herectví, jež se „minulo s dobou“ (názorně to ukázal její poslední „velký film“ Horoucí srdce, 1962, kde nesehrála Boženu Němcovou, nýbrž frázi o Němcové): mentálně, gesticky, mimicky i intonačně zůstalo v padesátých letech. A pro nastupující filmovou vlnu šedesátých let, stejně jako pro polistopadové divadlo a film, byl její v ideologii zazděný projev použitelný maximálně v rovině parodie. Polistopadový mýtus „trezorové herečky“ usvědčuje ze lži už pouhý faktografický výčet jejího mediálního výskytu: např. TV Sedmička a Proč (Nova), TV medailon Zpověď Jiřiny Švorcové (ČT 2003), dvě monografické knihy (Býti Švorcovou, 2000; Jiřina Švorcová osobně, 2010), rozhlasové Audiovzpomínky (2010) a Naše sny (2009), nová a nová reprizování Krále Šumavy, My všichni školou povinní, Ženy za pultem. Srovnejme Švorcovou v posledním dvacetiletí se situací Vlasty Chramostové nebo Václava Havla v letech 1969–1989, a bude nám jasné, že takto může interpretovat osud „zakázaného umělce“ pouze paranoidními vidění světa. To ovšem – zdá se – spolu se svou hrdinkou sdílí i její Eckermann.
Miroslav Graclík / Václav Nekvapil: Jiřina Švorcová osobně, 517 stran, Nakladatelství XYZ, s. r. o., 2010
Komentáře k článku: Život ve lži aneb Trezorová herečka J. Š.
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Lukáš Dubský
Musím říct, že recenze na knihu o Jiřině Švorcové mi opět připadá jako editorsky nepochopitelný tah. Opravdu je kniha bulvárního novináře o hvězdě normalizačních seriálů tak důležitá, že její kritika musí v Divadelních novinách zabírat celou stranu?! Přijde mi to zhruba na stejné úrovni, jako kdyby se každých 14 dní objevoval v DN podrobný rozbor nových dílů Ordinace v růžové zahradě.
Opravdu by se nenašel lepší materiál? Pokud ne, tak příště doporučuji se soustředit alespoň na jádro věci. Číst si, na které straně je která stylistická nepřesnost je dost únavné.
06.01.2011 (19.09), Trvalý odkaz komentáře,
,VLADIMÍR JUST
Je mi docela líto lidí, které nezajímá minulost a nerozeznají realitu od virtuality: Ordinace v růžové zahradě je umělý televizní svět, Jiřina Švorcová je bohužel živá realita šedesáti let českého divadla – z jedné třetiny poznamenala divadlo jako herečka, z druhé jako vrcholná divadelní činovnice a ze třetí jako falešná dizidentka současnosti a dezinterpretka minulosti. Ve všech třech případech kolují nepravdivé mýty, jež kniha pomáhá stvrzovat a recenze demontovat. Nejde o „stylistické nepřesnosti“ (ty tvoří tak asi 10 % recenze), ale o něco mnohem vážnějšího: o obecně šířené a přijímané lži. Poukazovat na šlendrián v branži (zde v memoárové literatuře v seriozním nakladatelském domě, v žádném seriálu!) bylo, je a vždy bude výsostným úkolem kritiky, jehož se – jakkoli jde o brodění se bahnem – nemůže vzdát. To je věc principu, věc práva kritiky a ediční oprávněnosti tématu – bez ohledu kdo a jak, dobře či špatně (ano, třeba jsem to napsal špatně, nevím), recenzi napsal. Je mi líto, že věc tak elementární nechápete a že Vás minulost a zevrubná kritika mýtů o ní nudí. Asi byste měl vyhledávat nějaké zábavnější magazíny s kratšími, údernějšími texty, než jsou v DN…
07.01.2011 (1.02), Trvalý odkaz komentáře,
,Lukáš Dubský
Ano, Jiřina Švorcová jistě ovlivnila dějiny českého divadla. Já ale kritizuji spíše fakt, že je recenzována (i podle Vašich slov) bulvární a z korektorských i jiných hledisek odfláknutá publikace. Pokud by se někdo pokusil napsat seriózní pojednání o tom, jak je J.Š. disidentkou současného režimu, tak bych takovou kritiku považoval za oprávněnou. Nemyslím si, že by recenze byla špatně napsaná (vadí mi skutečně jen ty neustále citace z knihy), jde mi o to, že podle mě nejsou čtenáři DN tím správným publikem, na které by měl tento názor na J.Š. mířit. Jinak Vás můžu ujistit, že DN považuji za dostatečně zábavné a budu je číst i nadále. Věřím ale, že mi nebudete upírat možnost kritizovat články, které dle mého názoru do DN nepatří a míjí se s tím, co od četby DN očekávám.
07.01.2011 (11.09), Trvalý odkaz komentáře,
,