Divadelní noviny > Kontext

Sbohem, náčelníku

Náčelník Černý pardál se sehnul pro šutr a se stejnou razancí a přesností, s jakou na prérii Arizona házel oštěpem, mrštil kámen do smečky bulvárních fotografů. Úplně se mi úžasem nad tímto řešením zastavilo srdce. Co náš fotíš, hajzle! Kdo ti to dovolil! Náčelník zařval mocným hlasem a další sprškou kamenů zahnal paparazzi do drahých aut jejich bulvárních redakcí a neustávající kanonádou je donutil vycouvat z ulice. Slušný Ivan Klíma jen zalapal po dechu. Poté jsme v klidu, bez senzací, vstoupili do vily nemocného Václava Havla. Náčelníkovi Ludvíku Vaculíkovi bylo neuvěřitelných 85 let!

Jednou jsem mu cestou na Žabinec v Brumově, kde se Ludvík Vaculík pod hradem vedle pivovarské zdi narodil, říkal, že jsem se jako děcko nejvíc bál útoků husích hejn, kterých byly dědiny plné. Odpověděl mi ve svém živoucím nářečovém skanzenu: Toho sem sa já bál také. Ale ráz jsem šel kolem domku jedné cérky, kerá sa ně lúbila, a ona byla v zahrádce. Abych sa nezahaňbíl, rozběhl sem sa rychle doprostřed hejna. To sa rozletělo s křikem na všecky strany. A já už sem sa nebál. To je recept na celý život Ludvíka Vaculíka.

Teď stojím nad otevřeným hrobem číslo 55 v nejvyšší části valašského hřbitůvku v Brumově-Bylnici, zpívám horňáckou táhlou Ked sme precházali z Uher do Moravy, halenky nám vzali, aj nás porúbali. Pro slzy nevidím ani na muzikanty, tuším, že vedle mne stojí primáš Martin Hrbáč, bratři Mičkové a Mojmír s basou, za zády mám sbor Mužáků ze Zlína vedený Karlem Pav­liš­tíkem, slyším Frantu Zuzku z Kobylí, jak zpívá o přetrž, je to jeho pěsnička, kterou on vždycky začíná. Vpravo se o navršenou hlínu z vykopaného hrobu opírá bledý Josef Holcman. Když trochu přes slané slzy zaostřím, vidím svoji ženu, jak pláče, rozeznávám tváře. Klan Vaculíků. Synové Ondřej, Martin, Jan, Jožin a dcera Cilka. Bratr Emil, bratr řidič Olin, sestra Lidka, vnuci, synovci. Kousek odsud Jiří Peňás s Viktorem Stoilovem, tam Ivan Klíma s rodinou, Karel Steigerwald, Eva Salzmannová, úplně v dáli mezi hroby osamělý Pavel Kohout. Ze Slovenska výtvarníci Bočkayovi. Vesničani, mladí lidé i ve valašských krojích. Přecházíme z horňácké na valašskou Na horách studénky, sú moje šenkérky, oni mně nalejú a platby neberú. Náčelník si ji polepšil a nařídil zpívat nad hrobem: Na horách větrové, sú moji bratrové, oni mně pomožú, když sám výš nemožu. Až večer nastane, tam chcu mět ustlané. Jak na vás zavolám, berte sa blíž k horám. Zvedám hlavu k vrcholkům Bílých Karpat, vidím kapličku na kopci Svatá Anna, kde bývají poutě v den náčelníkových narozenin. Pod kopcem je provrtaný tunel, na kterém pracoval otec našeho náčelníka jako tesař. Dycky, když byla púť v nejlepším, muzika, cukrová vata, kolotoče, zmrzlina, zahúkala v tunelu motórka a ozvala se maminka – Ludviku, s kozama! A bylo po púti.

A kousek od nádraží brumovského leží slavná Arizona, vlastním jménem Řehonůřka. Tu jsme spolu navštěvovali ve všech ročních obdobích. Teď, v tento čas zrovna je v nejkrásnějším květu, plná divokých orchidejí. Ludvík Vaculík byl nejslavnějším svérázným kulturním modelem zdejší části Bílých Karpat, vždy při pohledu na svůj rodný Brumov pravil: Krajina je dílo lidské. Ta harmonie krajiny, zpěvu, ten hrob, ty kopce. Pustil jsem slzy úlevně a nezadržitelně. Nakonec, náčelník napsal, že na Moravě jsou i zloději citlivější.

Tak pravil Josef Holcman

Spisovatel Josef Holcman stvrdil tuto tezi řečí: Milý Ludvíku, promiň, že s Tebou budu chvíli mluvit, a ne zpívat. Ale vydrž, na písničky taky dojde. Ludvíku Vaculíkovi se dnes splní přání získat trvalé bydliště v Brumově, kde se narodil do kmene, v němž dřevo a kámen určují povahu obyvatel i jejich obživy. Byl učenlivý, pamatoval si cizí slova a oštěpem házel nejdál. Jeho krajina byla utvářena také zevnitř, nejen sekyrou či půdou, ale i písní, citem paní učitelky Svatoňové a slovem rodáků. Duchovní rodokmen jeho krajiny přesahoval hranice rodu i času. Dědictví i tělesné, které přešlo do myšlení.

Žádný jiný československý spisovatel (který spisovatelem zůstal), neovlivnil ve druhé polovině dvacátého století československou společnost tak silně jako Ludvík Vaculík. V roce 1967 tušil, že se pohybuje po okraji čehosi hlubokého; zmocňovala se ho závrať, ale i pokušení odvrátit se od propasti: nevzít radši sekyru a nejít dělat lidem vazbu a krovy? Jeho slovo však tehdy ladilo s dechem čtenářů i básníků: moc ustupuje jen tam, kde vidí a slyší silný odpor; nikoli argumenty, ty ji nepřesvědčí.

Vpád svědomí a vzpoura duší o pražském jaru ukázaly na díry materialismu: dvacet let nemytými okny začalo pronikat světlo. Systém, který o sobě tvrdil, že je definitivní, nevyřešil žádnou lidskou otázku, zapsal si Ludvík. Chtěl v životě vítězit? Ne, vždy mu šlo o slušné zacházení státu s občany, o nápravu věcí, o mravní podstatu práva. V projevu na sjezdu spisovatelů řekl věty, jimiž odhalil svoji povahu: nutkání vyslovit věci, na něž většina z nás pomýšlí jen v noci a ještě pod duchnou: Pravidla demokracie na­držu­jí ovládaným, ale také, když vláda padne, zachraňují ji před zastřelením. Zachování takového systému demokracie nepřináší příliš pevné vlády, přináší jen přesvědčení, že příští vláda může být lepší. Vláda tedy padá, ale občan je obnoven. Naopak kde vláda dlouho stojí, padá občan.

Ukázal, že svrhnout tyrana znamená svrhnout trůn, který lidé vybudovali pasivitou. Řekl: Sídlo strachu je ve vás, ne v tom, koho se bojíte. Jeho Dvou tisíc slov se bál i Dubček, protože v nich byl předpovězen nejen konec začátku, ale i konec konce: Toto jaro právě skončilo a už se nevrátí. V zimě se všecko dovíme. Ve svých fejetonech pokládal vedle sebe slova o tom, čím jsme mohli být a čím jsme byli, rozředěni ruskou mocí. Co řekl, to napsal. Co napsal, za to ručil. Vlastním krkem. Snažil se žít spravedlivě. Nepřijal vystěhování, aby se nezbavil naděje na místo narození, k němuž byl přikován. Kolikrát se ptal, proč na své cestě dolezl zrovna do Prahy, byl z toho rozkymácený a často cítil bezmocný hněv. Nesouhlasil kolikrát v životě sám se sebou. Bral si na všem i to těžké. Postavil se i za svoje hříchy.

Ptám se, zda se Ludvík Vaculík dočkal hanby těch, kteří ho dvacet normalizačních let hanobili. Ne, to ani nechtěl, protože věděl, že špatné činy obsahují trest už v sobě a je jen otázkou času, kdy se projeví. Nechtěl odvetu, spíš se ptal, k čemu to všechno bylo, když komunismus byl poražen, ale důvody jeho vzniku jsou tu dnes po pětadvaceti letech zase.

Obávám se, že slovo – když máme jeho svobodu – už nemá takovou váhu. Ale vím, že váhu Vaculíkových slov budeme nalézat: budoucnost se sama donutí k nim vracet. Dnes platí to Poslední z posledních: Včíl se, každý na svém území, snažte vy.

Sčuchli jsme se, jak dva psi

Pozemská schránka našeho Ludvíka, celý život tak činorodého, že by to ostatním lidem vystačilo na desítky životů, muže s geny Valachů, ale i divokých Tatarů a Hunů (ty lícní kosti, rysy tváře… jeho otec Martin pocházel z Návojné, část Valašska, kde se obyvatelům říká Tarahúni), leží nehybně v černé zemi a nechce se mi to pořád uvěřit. I když mi to nejméně od 3. května, kdy jsem ho viděl naposledy, bylo jasné. Zorničky měl jaksi vybledlé, nos a bradu vystouplé z obličeje, už byl bez energie, někde na druhém břehu. Akorát si na společné fotografování s ženou Madlou a s paní Rychlíkovou vzal valašku, o kterou se musel v poslední době opírat, což ho činilo mrzutým. Když nás Madla s Jankem vyprovázeli z domu, ohlédl jsem se intuitivně, skrz skleněné dveře uviděl jsem smutné Ludvíkovy oči v životem unavené tváři. Chabě se pousmál a zvedl valašku. Nepovažoval tento způsob života za důstojný. Na stáří néni nic dobrého, ucedil během obouvání bot při jedné návštěvě u nás, když přijel věrně, věrně jako vždy, na moji premiéru Gazdiny roby v Národním divadle.

Sčuchli jsme se, jak dva psi, pravil mi kdysi. A co mám z našeho psovského kamarádství teď psát o starém psu? Nejsme oba žádná ušlechtilá a přešlechtěná plemena. Normální, zdravě křížení venkovští ořeši. Běháme spolu po koutech nezajímavých pro městská plemena, očucháváme všelijaké dědinské uličky, dřevěné kolně, stodoly, zahrady, les, kameně, stromy, trávu, kaluže, potok. Jíme a pijeme, co nám kdo dá, či na co narazíme cestou, nebo si ulovíme. Nejsme vybíraví. Ale potěší nás klobáska, slanina, víno, slivovica. Když jsme nemohli jinak, museli jsme pár lidí pokousat nebo aspoň rafnout, ale jemu to nedělá dobře. Má jemnou duši a měl slušný výcvik doma od rodičů. Celé dětství byl pasteveckým psem. Na krávy ani na ovce se nezmohl, jenom na jednu, dvě kozy. Odtud jeho nestádní chování a pudy.

Nad náčelníkovou rakví si naplno uvědomuju, že ten dar přátelství, který mi Ludvík v jednu chvíli svého života věnoval, je tím, za co nepřestanu být do konce života vděčný. A ze všech jeho různých výroků, které jsem zaznamenal, si budu pamatovat větu, kterou napsal kterémusi televiznímu řediteli, když mne likvidoval v práci. Popsal, jak v šedesátých letech, v časech cenzury, všemocného ústředního výboru komunistů, tajné policie chodili jeho šéfové v rozhlase a v Literárních novinách na koberečky. Jak drsné to byly koberečky, dokáže si každý představit. Přesto, že nadřízeným za Vaculíka hrozil vyhazov, stáli za ním a kryli ho. Cti, totiž, může mít každý, kolik chce.

Ludvíka na jeho přání pochoval jeho spolužák od Bati, devadesátiletý kněz Jaroslav Vinklárek, dominikánský otec Jordán. Ten stačil 6. června zaopatřit náčelníka svátostmi. Byl na konci, už ani nejedl. Zeptal jsem se ho, jestli lituje všech svých hříchů ve jménu lásky k bohu. Odpověděl, že ano, to stačilo. Další pomazání v narážce na náčelníkovy milostné pletky učinil otec Jordán do ticha kostela citátem z dopisu Madly Vaculíkové, která na pohřeb nemohla přijet: Tížilo ho, že mi ublížil. Když byl nemocný, často se modlil.

Ráno, po pohřbu přišel e-mail od Karla Pavlištíka, kterému Ludvík říkal Vývoda Karel: Byl to poctivý dědinský pohřeb. Všeci, kdo jsme tam byli, jsme přišli splnit povinnost – prokázat službu a doprovodit kamaráda na poslední cestě. Nepotkal jsem tam nikoho, kdo by se přišel „vystavit“. A také su velice rád, že jsme Ludvovi mohli podle jeho přání zazpívat… a zpívalo nás velice moc.

Tiše špitám poslední sloku naší oblíbené: Ludom povezte, že už na neny, že sem odešéł nepoškvrnený.

• Autor: Břetislav Rychlík
• Publikováno: 24. června 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Sbohem, náčelníku

1. Jarmila Vychodilová

   

   Tož jak komentovat?
   Sedím bez dechu a chválím autora, vlastně autory, těchto slov. Jsou to dobří lidé a vládnou slovem. Děkuji.

   28.06.2015 (12.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ