Co s literární ekvilibristikou?

30. listopadu uvedl Český rozhlas 3 – Vltava v režii Hany Kofránkové premiéru nastudování nové hry Daniely Fischerové Nevděčné děti. Autorka v ní klade otázku Jak bychom žili, kdybychom věděli, co nás čeká – žili bychom jinak, lépe? Prostřednictvím (poněkud nadbytečného) zpravděpodobňujícího rámce hry, který představuje bombový útok, při němž se „cosi“ stane s časem, autorka nechává potkat trojici starých lidí se svými mladými alter egy, konfrontujíc jejich přítomné rozpoložení s dobou, kdy tyto osoby stály na počátku životní cesty. Respektive je konfrontuje s uzlovými okamžiky jejich životů, které předurčily další osud těchto osob (nad nímž si nyní zoufají).

Nevděčné děti jsou – jak u Fischerové nepřekvapí – zaumnou literární (literátskou) konstrukcí; mohli bychom však říct i rázněji – jsou „našlehanou“ banalitou. Málo dramatické, spíše disputační, s křečovitými přirovnáními typu Byl jsi nalitej jak velbloud s dvěma hrbama traktují téma, které bylo již mnohokrát zpracované a jehož sdělení nemůže snad ani nebýt než kýčovité: žij tady a teď, přítomným okamžikem, v něm nacházej radost a smysl života…

Fischerové hrdinové hovoří sympaticky věcně a sarkasticky. Vedle uměřené Dany Syslové (Šárka) však Bořivoj Navrátil (Eda) a Jitka Smutná (Edita) svůj hlas zbytečně komicky pitvoří. Jejich mladé protějšky hovoří občas nuceně vulgárně; hlasy Lucie Pernetové (mladá Šárka) a Magdalény Borové (mladá Edita) jsou si dosti podobné a poněkud znesnadňují již tak nelehkou orientaci v ději. Klára Sedláčková-Oltová volí pro postavu Šárčiny dcery Mini – též nositelky kýženě katarzního (byť poněkud zbrkle, nepřipraveně zakomponovaného) elementu hry – svoji obligátní polohu dobromyslné naivní dívky.

Fischerové spisovatelský um vládnout suverénně, až ekvilibristicky slovem je obdivuhodný. I v případě její nové hry však platí: Je otázka, čemu tato schopnost slouží.