Václav Havel blahopřál čínskému vězni Liou Siao-povi…
Václav Havel blahopřál čínskému vězni Liou Siao-povi k udělení letošní Nobelovy ceny míru a vyslovil ve svém dopise přesvědčení, že vytrvá-li celosvětový zájem o Vás osud, Vaše vláda ustoupí a propustí Vás. Vyjádřil také naději na změnu čínského režimu, protože tržní ekonomika je s autoritativním způsobem vlády ze samé podstaty věci natrvalo neslučitelná. Změna může přijít brzy, ale může to trvat i dlouho. Čínská vláda totiž nejen ví, že jakýkoli ústupek týkající se lidských práv znamená nebezpečí, že budou žádány další ústupky, a že vylomení jediného zubu ohrožuje celý chrup. Čína má navíc i dost ekonomických sil, aby mezinárodnímu tlaku vzdorovala. Desítky států včetně Srbska odmítly účast svých reprezentantů na nobelovském předávacím ceremoniálu a postavily se za hněvnou čínskou reakci na disidentovo ocenění. Pamatuji se na varování některých českých ekonomických ministrů z roku 1995, abych neprovokoval vietnamské hostitele příliš horlivými zmínkami o politických vězních. Čína je daleko mocnější než Vietnam. Který mocný státník si ji troufne účinně kritizovat?
V mládí jsem patřil k jednostranně zaujatým vyznavačům básnické poetiky Rilkeho a Valéryho. Apollinaire a surrealisté mi byli vzdálení stejně jako všichni ostatní představitelé fantazijní linie moderní lyriky. S velkým pochopením jsem četl přísnou prvorepublikovou analýzu surrealismu z pera Václava Černého. Ale čas postupně opravoval jednostrannosti, a tak si dnes například nadšeně promítám skvělé filmy Jana Švankmajera, jejichž záznam jsem dostal péčí umělcova spolupracovníka Jaromíra Kallisty. Velkou radost mám z knihy Biče svědomí, jejíž autoři Eva Švankmajerová a Vratislav Effenberger ji vytvořili roku 1978 jako autorská dvojice, která manželskou historii Emy a Jáchyma psala střídavě a pro vlastní zábavu bez aspirací na knižní vydání. Teď konečně kniha vyšla doplněná ilustracemi Jana Švankmajera. Je to utěšené dílo plné překvapivých nápadů a svobodné fantazie neomezované žádnými ohledy, mimo jiné ztělesnění osobitého vzdoru vůči temné době, v níž vznikala. Švankmajerovská erotika je asentimentální, pracuje s černým humorem a je výtvarným zážitkem sama o sobě.
Jako venkovan jsem teprve nedávno v rámci janáčkovského festivalu viděl v Brně operní představení Káti Kabanové a měl příležitost setkat se s Wilsonovým režijním pojetím. Chápu české kritiky a kritičky, kteří o výtvorech slavného muže psali vážně a uznale. Wilsonův styl je uhrančivý, souhra jednotlivých komponent dokonalá, vysoká stylizovanost je principem. Těžko jsem se však smiřoval se symbolickým aranžmá zejména některých výstupů titulní hrdinky, která z postavy přerůstá v ideový znak. Vybavil jsem si přitom Dobroljubovovu stať Paprsek světla v temném království. Tak označil mladý ruský kritik Kátinu postavu. Od studentských let jsem se s jeho výkladem přel. Káťa je podle mě chorobně křehká bytost vybavená velkou touhou po opravdovosti. Zlomí ji vliv tyranských rodinných pořádků a jejich prosazovatelů: ke své lásce se přizná lidem, kteří jí už pro svou demoralizovanost nemohou být partnery. – Režisér Robert Wilson podle mě připravil Janáčkovu operu o její největší sílu: vrátil postavy na koturny, odkud je původně Janáčkův génius suverénně a radikálně sesadil.
Leoš Kyša ve víkendovém magazínu Hospodářských novin z 10. prosince 2010 uveřejnil záznam a interpretaci myšlenek a postojů Daniela Landy. Nemíním obnovovat spor, který vzplál nad inscenací Tajemství Zlatého draka v Mahenově činohře, kde byl Landa jedním z autorů a představitelů, ani mu nebudu vyčítat jeho nacionalismus nebo nejnověji vlastenectví. Upoutalo mě Landovo hledačství: touží se dobrat smyslu života, a to postupným seznamováním s různými náboženstvími, životními filosofiemi a mravními systémy a jejich osvojováním a prožitkem. Představa, že toto úsilí může člověka plně a dokonale orientovat, je vžitá a spřízněná s obrazem náhlého osvícení a s vírou v moc kontemplace. Jenže taková poznání se podle mě docelují a ověřují ve vztazích ke konkrétním lidem: jaký člověk je filosofující jedinec, taková je jeho filosofie, ne naopak. Smysl života jako pouhé vymudrované nebo zjevené poselství je pomíjivá iluze.
Komentáře k článku: Václav Havel blahopřál čínskému vězni Liou Siao-povi…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
